Těsně před svým nanebevstoupením dal Pán Ježíš svým učedníkům zvláštní pokyn. Měli čekat na „zaslíbení Otcovo“. (Sk 1,4) Co tím mínil? Měli nečinně sedět v horní místnosti a nic nedělat? Anebo měli vykonat něco podstatného v přípravě vlastních srdcí na přijetí nebeského daru? Existovaly některé věci, které bylo třeba vykonat? Pokud ano, tak které to byly? A to nejdůležitější, co se z jejich zkušenosti z horní místnosti můžeme naučit my?
Sestra Whiteová nám svým prorockým vhledem nabízí tento cenný komentář: „Po Kristově nanebevstoupení se učedníci shromáždili na jednom místě, aby společně s pokorou předkládali své modlitby Bohu. A po deseti dnech zpytování srdce a sebezkoumání byla připravena cesta pro Ducha svatého, aby vešel do čistých a posvěcených svatyň jejich srdcí„ (Ev 698). V knize Skutky apoštolů v kapitole „Letnice“ pak dodává: „ Když učedníci čekali na splnění zaslíbení, projevovali upřímnou lítost a pokorně vyznávali svou nevěru“. (AA 36)
Z čeho měli činit pokání? Umím si představit, o co asi šlo. Jakub a Jan činili pokání ze své netrpělivosti a pýchy. Petr vyznával nedostatek své víry a Tomáš svou pochybnost. Všichni učedníci klečeli a otevírali svoji duši před Bohem. Uvědomili si, že to byly jejich hříchy, co přibily Pána Ježíše na kříž. Zemřel pro jejich nabubřelá ega, pro jejich touhu po upřednostnění, jejich pýchu a tvrdé srdce. Duch svatý přiváděl modlící se učedníky k hlubšímu přesvědčení o vlastní hříšnosti. V upřímném pokání člověk nehledá omluvu pro svůj hřích. Je to „dobrotivost Boží“, která i každého z nás vede k pokání (Ř2,4).
Je nemožné se opravdově kát ze svých hříchů, aniž by nám Bůh dal dar pokání. Ve Sk 5,31 apoštol prohlašuje, že Ježíše „Bůh vyvýšil jako Vůdce a Spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů.“ Ellen Whiteová dodává: „Nemůžeme se vlastně ani kát bez Kristova Ducha, který probouzí naše svědomí – právě tak, jako nemůžeme bez Krista dosáhnout odpuštění hříchů.
Kristus je zdrojem každé pravé pohnutky. Jen On může vštípit do srdce nepřátelství vůči hříchu. Každá touha po pravdě a čistotě, každé přesvědčení o naší hříšnosti je důkazem, že na naše srdce působí Duch svatý.“ (SCh 26)
Definice pokání
Pokání je postoj hluboké lítosti nad hříchem. Nechceme svými postoji, rozhodováním a hříšným jednáním zraňovat toho, kdo nás miluje. Uvědoměním si jeho enormní lásky odvracíme se s odporem ode všeho, co jej zarmucuje. Ale pokání znamená víc než jen odvrácení se od hříchu. Zahrnuje i změnu srdce.
Věci, které jsme dříve měli rádi, se nám nyní protiví. S Davidem voláme: „Stvoř mi Bože čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mne neodvrhuj od své tváře. Ducha svého svatého mi neber!“ (Ž 51,12-13). Srdce, které opravdu činí pokání, touží po tom, aby celým svým životem činilo Bohu radost.
V knize Skutky apoštolů je pokání a přijetí Ducha svatého úzce spojeno. Závěrem svého kázání o letnicích Petr vyzval své posluchače: „Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého“ (Sk 2,38). Ve Skutcích 3,19 apeluje na nás stejně tak, jako na své tehdejší posluchače: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a od Hospodina přišel čas odpočinutí“. (Kral: „přišli časové rozvlažení od tváři Páně.“) EGW definuje „rozvlažení od tváři Páně“ jako pozdní déšť (EW 86). Když začneme s pokáním – hlubokou lítostí nad hříchem – Bůh připraví naše srdce pro přijetí Ducha svatého.
Sumář toho, co jsme se o pokání naučili
1. Pokání je hluboká lítost nad hříchem. Probouzí v nás touhu dělat radost Pánu Ježíši v každé oblasti našeho života.
2. Pokání je Boží dar. Bez Ducha svatého, který pracuje v našem životě tak, že nás vede k pokání, bychom sami opravdové pokání nemohli prožít.
3. Pokání zahrnuje nejen změnu našeho jednání, ale také hlubokou změnu našich postojů.
4. Pokání připravuje naše srdce, aby v něm mohl přebývat Duch svatý.
5. Pokání je důležitým předpokladem přijetí pozdního deště a předpokladem mocného zvěstování evangelia poslední generaci.
Jsou nějaké věci ve tvém životě, o kterých tě Duch svatý přesvědčuje, že nejsou v souladu s Boží vůlí? Zaujímáš nějaké postoje, jaké by Pán Ježíš nezastával? Máš nějaké návyky, kterých by ses měl vzdát? Kudy Pán vede tvůj život? Jaké kroky bys měl podle Boží vůle podniknout? Jsi ochotný se před Bohem pokořit v upřímném, ze srdce vycházejícím pokání a prosit Boha o odpuštění?
Laodicea – lid soudu – je ve Zjevení vykreslená jako duchovně pyšná. Chce být bohatá, rozmnožuje svůj majetek a nic nepotřebuje. Bůh však odkrývá její předstírání a pokrytectví. Říká o ní, že je vlažná, samolibá a radí ji, aby se „rozhorlila a činila pokání“ (Zj 3,19).
Slýcháš Ducha svatého, jak mluví ke tvému srdci? Proč nekleknout před Bohem v pokání a neprosit? Řekni Bohu, že nejsi takový, jaký bys chtěl být. Pros, aby ti ukázal skryté oblasti, které nejsou v souladu s Boží vůlí a které stále číhají hluboko ve tvé duši. Poddej se Bohu v tom, na co ti ukazuje. Jakmile odpovíš na působení Ducha svatého a padneš na kolena s lítostí nad svými hříchy, Bůh naplní tvé srdce darem svého Ducha v plnosti.
Z pohledu Ducha prorockého
Pozorně si přečti oddíl z knihy EGW Skutky apoštolů str.35-38
Když se učedníci vrátili z Olivové hory do Jeruzaléma, lidé se na ně dívali a očekávali, že jejich tváře ponesou stopy zármutku, zmatení a porážky; spatřili však jen radost a vítězství. Nyní již učedníci neoplakávali zklamané naděje. Viděli přece zmrtvýchvstalého Spasitele a zaslíbení, které jim dal na rozloučenou, jim ještě znělo v uších.
Řídili se Kristovým příkazem a vyčkávali v Jeruzalémě, dokud se nenaplní zaslíbení Otcovo – dokud nebude vylit Duch svatý. Při čekání však nezaháleli. Písmo nám říká, že byli stále v chrámě a chválili Boha (Lk24,53). Také se scházeli spolu, aby v Ježíšově jménu předkládali své prosby Bohu. Věděli, že u Božího trůnu mají svého Zástupce a obhájce. V posvátné úctě se skláněli na modlitbách a neustále si opakovali ujištění: „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. (str.36) Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (J 16,23-4) Jejich víra rostla, když si připomínali přesvědčivá slova: „Vždyť Kristus, Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“ (Ř 8,34)
Když učedníci čekali na splnění zaslíbení, projevovali upřímnou lítost a vyznávali svoji nevěru. Vzpomínali na slova, která jim Kristus řekl před svou smrtí a začínali plně chápat jejich význam. Vzájemně si připomínali pravdy, které se jim vytratily z paměti a nyní se jim znovu vybavovaly. Vyčítali si, že Ježíšovi nerozuměli. Znovu se jim před očima připomínaly všechny události jeho úžasného života. Když přemýšleli o jeho svatosti, měli pocit, že žádné břemeno není příliš těžké a žádná oběť příliš velká a i jejich touhou bylo svědčit svým životem o kráse Kristova charakteru. Kdyby mohli prožít uplynulé tři roky ještě jednou, zachovali by se zcela jinak. Kdyby se mohli setkat se svým Učitelem znovu, udělali by všechno pro to, aby poznal, jak hluboce ho milují a jak upřímně litují každého projevu nevěry, jímž ho zarmoutili. Utěšovali se však myšlenkou, že jim odpustil. A rozhodli se, že pokud to jen bude možné, odčiní svou nevěru vyznáním před celým světem.
Učedníci se vytrvale a opravdově modlili, aby dokázali jednat s lidmi a promlouvat k nim při každodenních činnostech tak, aby byli hříšníci přiváděni ke Kristu. Odložili všechny neshody a touhu po prvenství, semkli se a vytvořili pevné křesťanské společenství. Čím blíže byli Bohu, tím více si uvědomovali, jak velké přednosti se jim dostalo, když mohou mít tak těsné spojení s Kristem. Když si vzpomněli, kolikrát ho zarmoutili, protože odmítali nebo nechápali učení, které se jim v jejich zájmu snažil předat, zachvátil je smutek.
Tyto dny přípravy byly dny důkladného sebezpytování. Učedníci si byli vědomi své duchovní bídy a prosili svatého Boha, aby je pomazal a uschopnil k záchraně lidí. Nežádali požehnání jen pro sebe, ale cítili tíhu zodpovědnosti za spasení druhých. Věděli, že evangelium má být kázáno světu, a proto žádali o sílu, kterou jim Kristus zaslíbil.
V době patriarchů se působení Ducha svatého projevovalo často podivuhodným způsobem, nikdy však ve své plnosti. Učedníci poslechli svého Spasitele a nyní pokorně prosili o tento dar. Ježíš podpořil jejich modlitby svou přímluvou v nebi. Požadoval dar Ducha, aby ho mohl vylít na svůj lid.
„Když nastal den letnic, byli všichni shromáždění na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vítr a naplnil celý dům, kde byli.“ (Sk 2,1-2) (str. 38) Duch sestoupil na čekající a modlící se učedníky v takové hojnosti, že se dotkl každého člověka. Věčný Bůh se mocně zjevil své církvi. Zdálo se, jakoby byla tato síla po celá staletí zadržována a jakoby se nyní nebe zaradovalo, že v podobě darů Ducha může na církev vylít bohatství Boží milosti. Pod vlivem Ducha se slova lítosti a vyznání mísila s chvalozpěvy za odpuštění hříchů. Ozývala se slova díků a proroctví. Celé nebe se sklánělo, aby spatřilo moudrost jedinečné a nepochopitelné Lásky a vzdalo jí čest. Užaslí apoštolové zvolali: „To je láska!“ (1.Jan 4,10) Pevně se chopili daru, který jim byl udělen. A co následovalo? Meč Ducha vybavený novou nebeskou silou zasazoval údery nevěře. V jednom dni se obrátily tisíce lidí.
Aplikace Božích rad
Naplnění podmínek
Plní naděje a očekávání se učedníci shromáždili v horní místnosti. Měli naprostou důvěru, že Pán Ježíš naplní svůj slib. S pokorným srdcem činili pokání ze svého nedostatku víry. Věděli, že když splní podmínky, Duch svatý sestoupí s velkou mocí.
1. Jak reagovali učedníci na Ježíšovo nanebevstoupení? Proč jejich reakce překvapila zástupy v Jeruzalémě? (Viz. Lk 24,50-53; AA 35)
2. Proč byli učedníci naplnění takovou nadějí a důvěrou krátce po Kristově nanebevstoupení?
Učedníci Ježíšovým slovům věřili. Dovolávali se jeho zaslíbení. Poslechli jeho pokyny. Čekali v horní místnosti a s vážností očekávali vylití Ducha svatého. S posvátnou úctou se skláněli v modlitbách a opakovali ujištění: „O cokoli poprosíte Otce v mém jménu, to vám dá. Až dosud jste v mém jménu o nic neprosili. Proste a dostanete a vaše radost bude dokonalá.“ (J 16,23-4)
3. Kterých pět konkrétních věcí učedníci dělali, když čekali na naplnění Ježíšova zaslíbení?
-
-
-
-
-
4. Co bylo důvodem, pro který Bůh daroval svého Ducha učedníkům? (viz. Sk 1,8; AA 37)
5. Jakou změnu způsobil Duch svatý v osobním životě učedníků? (AA 38)
Bůh chce něco učinit v nás, aby pak mohl pracovat skrze nás. Touží vykonat něco pro nás, aby mohl konat něco spolu s námi. Touží proměnit naše povahy, aby dostalo sílu i naše svědectví. To, čím jsme, je pro Boha mnohem důležitější než to, co děláme. Můžeš „něco“ dělat bez toho, abys byl „někým“, ale nikdy nemůžeš být „někým“, bez toho, že bys „něco“ vykonal. Proměněný charakter vede k aktivnímu svědectví a službě. Proč neotevřít své srdce Pánu Ježíši právě teď a prosit ho, aby zjevil svůj charakter ve tvém životě?
Copyright © 2010-2020 - Tisk - Seznam jazyků - Mapa webu - Kontakt - -