4. vyznání - Cesta ke Kristu

Vloženo: 07.10.2010
Zhlédnuto: 146831x
Témata: Hledání Boha

Tisk

Vyznání

"Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování" (Přísloví 28,13).

Podmínky, za nichž lze získat odpuštění Boží, jsou prosté, spravedlivé a rozumné. Pán od nás nevyžaduje, abychom za odpuštění hříchů podstupovali nějaká utrpení. Nemusíme podnikat dlouhé a únavné pouti, nebo provádět bolestné pokání, abychom si tím zajistili Boží milosrdenství nebo tím odčinili své přestoupení.

Ten však, kdo vyzná svůj hřích a zanechá jej, dojde milosti.

Apoštol píše: "Vyznávejte hřích jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni" (Jakub 5,16). Vyznejte své hříchy Bohu, jenž jediný může odpustit, a své nedostatky jeden druhému. Urazil-li jsi svého přítele nebo bližního, musíš přiznat svou chybu a jeho povinností je odpustit ti ze srdce. Pak musíš žádat o odpuštění Boha, protože bratr, jehož jsi zranil, je vlastnictvím Božím, a raníš-li ho, hřešíš tím proti jeho Stvořiteli a Vykupiteli. Případ je předložen jedinému pravému Prostředníku, našemu slavnému Veleknězi, jenž "na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu", a jenž je "schopen mít soucit s našimi slabostmi" (Židům 4,15) a může očistit od každé skvrny nepravosti.

Ti, kdo nepokořili svá srdce před Bohem a neuznali svou vinu, nesplnili ještě první podmínku přijetí. Jestliže jsme ještě nezažili pravé pokání, jestliže jsme v pravé pokoře srdce, se zkroušeným duchem nevyznali své hříchy a ne zošklivili si svou nepravost, pak jsme dosud opravdově neprosili o odpuštění hříchu. A neprosili-li jsme opravdově, nenacházíme pokoj u Boha.

Jediný důvod, proč se nám nedostává odpuštění spáchaných hříchů, je v tom, že nejsme ochotni pokořit svá srdce a nechceme se podřídit podmínkám božské pravdy.

Byly k tomu dány podrobné pokyny. Vyznání hříchů, ať veřejné nebo osobní, má být upřímné, má být učiněno svobodně a nemá být od hříšníka vymáháno. Nesmí být také učiněno lehkovážně a nedbale a nesmí být vynuceno od těch, kdo ještě nemají jasnou představu o strašné povaze hříchu.

Jen vyznání, které vychází z hloubky našeho nitra, najde cestu k Bohu věčného slitování.

Žalmista praví: "Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkroušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán" (Žalm 34,19).

Pravé vyznání má vždy zvláštní ráz: obsahuje vyznání jednotlivých hříchů. Hříchy mohou být takové povahy, že je možné přinést je jen Bohu; jsou hříchy, které mají být vyznány těm, jimž způsobily újmu; a mohou být také hříchy veřejné povahy, a ty by měly být vyznány veřejně. Každé vyznání by však mělo být určité a jasné a mělo by obsahovat výčet hříchů, jimiž jsme se provinili.

Vyznání bez upřímné lítosti a bez nápravy není Bohu milé. V životě musejí nastat rozhodné změny; všechno, co není Bohu milé, musí být odstraněno.

To je výsledek pravé lítosti z hříchů. Co musíme udělat, je jasně řečeno: "Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilí, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy" (Izaiáš 1,16.17). "Když se odvrátí bezbožný od svého hříchu, nahradí, oč koho odral, bude se řídit nařízeními vedoucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví, bude určitě žít a nezemře" (Ezechiel 33,15).

Apoštol Pavel píše o pokání: "Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou snahu potrestat viníka. Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně" (2. Korintským 7,11).

Zničíli hřích mravní cítění, nepoznává už přestupník vady své povahy a ani si neuvědomuje hrůznost zla, které páchá a dokud se nepoddá přesvědčující moci Ducha svatého, zůstává ke svým hříchům zčásti slepý. Jeho vyznání nejsou upřímná a opravdová. Ke každému přiznání viny potřebuje omluvu za svůj čin a prohlašuje, že kdyby bývalo nebylo jistých okolností, nikdy by býval nespáchal to či ono, za co je kárán.

Pravá lítost se projevuje tím, že člověk nese svou vinu sám a přizná se k ní bez klamu a pokrytectví.

Jako ubohý celník, který nepozvedl ani svých očí k nebesům, zvolá: "Bože, smiluj se nade mnou hříšným !" (Lukáš 18,13).

Všichni, kdo přiznají svou vinu, budou ospravedlněni, neboť Ježíš bude za každého kajícníka prosit svou krví.

Příklady pravé lítosti a pokory, jež jsou obsaženy v slově Božím, ukazují na pravého ducha vyznání, v němž není omluvy za hřích, ani snaha o ospravedlnění. Pavel se nepokoušel, aby se omluvil. Líčí svůj hřích v nejtemnějších barvách a nesnaží se zmenšit svou vinu. Píše: "Když jsem k tomu dostal od velekněží plnou moc, dal jsem mnoho věřících uvěznit, a když měli být usmrceni, schvaloval jsem to. Po všech synagógách jsem je dával často trestat a nutil je, aby se rouhali. Jako smyslů zbavený jsem se chystal pronásledovat je i v cizích městech" (Skutky 26,10.11). Neváhá prohlásit, že "Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě" (1. Timoteova 1,15).

Pokorné a zlomené srdce, naplněné pravou lítostí, ocení lásku Boží a cenu oběti na Golgotě. Jako syn přiznává milujícímu otci svou vinu, tak kajícník přináší všechny své hříchy před Boha. Je psáno: "Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti" (1. Jan 1,9).

Výtažek z knížky  Cesta ke Kristu – E.G..Whiteová