5. posvěcení - Cesta ke Kristu

Vloženo: 20.10.2010
Zhlédnuto: 156770x
Témata: Hledání Boha

Tisk

5. Posvěcení

Zaslíbení Boží zní: "Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým srdcem" (Jeremiáš 29,13).

Bohu se musí odevzdat celé srdce, jinak nemůže nastat změna, která by nás obnovovala k jeho obrazu. Svou hříšnou přirozeností jsme se odcizili Bohu. Duch svatý mluví o tom takto: "Mrtví pro přestupky a hříchy." "Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není." Satan nás drží ve své léčce; byli jsme jím" uloveni, abychom konali jeho vůli" (Efezským 2,1; Izaiáš 1,5.6; 2 Timoteova 2,26). Bůh nás chce vyléčit, vysvobodit nás. To však vyžaduje úplné přetvoření, obnovu celé naší podstaty, musíme se cele odevzdat Pánu.

Boj s vlastním já je tím největším zápasem, který člověk bojuje. Vzdát se vlastního já, podřídit všechno vůli Boží, vyžaduje velké úsilí. Člověk se však nejprve musí podřídit Bohu, než se může znovu narodit v svatosti.

Vláda Boží není-jak se nám satan snaží namluvit - založena na slepé podřízenosti, na nerozumném násilí, ale dovolává se rozumu a svědomí. "pojďte, projednejme to spolu" (Izaiáš 1,18), zve Stvořitel bytosti, které stvořil. Bůh neznásilňuje vůli stvořených bytostí. Nemůže přijmout pocty, které mu nevzdáváme rádi a dobrovolně. Vynucené podřízení by bránilo veškerému skutečnému rozvoji mysli nebo povahy a učinilo by z člověka pouhý nástroj. To není úmyslem Stvořitele. Bůh si přeje, aby člověk, koruna jeho stvořitelského díla, dosáhl nejvyššího možného vrcholu rozvoje. Ukazuje nám nejskvělejší požehnání, jenž nám chce udělit svou milostí. Zve nás, abychom se mu odevzdali, aby v nás mohl konat svou vůli. Na nás záleží, abychom se rozhodli, zda chceme být vysvobozeni z otroctví hříchu, abychom mohli sdílet slavnou svobodu synů Božích.

Oddáme-li se Bohu, musíme se nutně vzdát všeho, co by nás od něho oddělovalo. Proto Spasitel zdůrazňuje: "Žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem" (Lukáš 14,33). Musíme se vzdát všeho, co odvádí srdce od Boha. Láska k penězům, touha po majetku je zlatý řetěz, kterým jsou připoutáni k satanu. Jiní baží po věhlasu a světských poctách. Cílem jiných je život v sobeckém pohodlí, bez jakékoliv odpovědnosti. Tato otrocká pouta je však nutno zlomit. Nemůžeme patřit z poloviny Bohu a z poloviny světu. Nejsme Božími dětmi, nejsme-li jimi cele.

Jsou lidé, kteří si myslí, že slouží Bohu. Chtějí poslouchat jeho zákon, vytvářet si pěkný charakter a dosáhnout spasení, avšak spoléhají jen na svou vlastní sílu. Na jejich srdce nepůsobí vědomí Kristovy lásky, pouze se snaží plnit povinnosti křesťanského života, jako něco, co od nich vyžaduje Bůh, aby získali nebe. Takové náboženství je bezcenné. Přebývá-li v srdci Kristus, je člověk tak naplněn jeho láskou a radostí z jeho společenství, že se mu odevzdává docela.

Při rozjímání o Kristu zapomínáme na sebe. Láska k Ježíši se stane pohnutkou činnosti. Ti, kdo pocítili bezmeznou lásku Boží, se neptají, co stačí ke splnění požadavků Božích; nespokojují se s nejnižším stupněm, nýbrž usilují o dokonalé plnění vůle svého Vykupitele. S opravdovostí odevzdávají všechno a projevují zájem, který odpovídá ceně cíle, k němuž směřují. Vyznávání Krista bez takové hluboké lásky je pouze slovní projev, jen suchá formalita, tíživé otrocké břemeno.

Máte pocit, že je příliš velkou obětí odevzdat všechno Kristu? Položte si otázku: "Co dal Kristus za mne ?" Syn Boží dal vše - život, lásku a utrpení - za naše vykoupení. A je možné, abychom mu my, kteří jsme nehodni tak velké lásky, nedali svá srdce ? V každém okamžiku svého života přijímáme požehnání jeho milosti, a proto nemůžeme plně pochopit hloubku nevědomosti a bídy, před kterou nás zachránil. Můžeme vzhlížet k tomu, jehož ukřižovaly naše hříchy, a přesto pohrdat jeho láskou a obětí ? Můžeme při pohledu na nekonečné ponížení Pána slávy reptat, že naše cesta k věčnému životu vede bojem a sebe ponížením ?

Mnohé pyšné srdce se ptá: "Proč se musím kát a pokořovat, dříve než si mohu být jist, že mě Bůh přijme ?" Pohleďte na Krista ! Byl bez hříchu, nad to byl kníže nebes; pro záchranu člověka vzal na sebe hříchy lidstva. "Vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných" (Izaiáš 53,12).

Čeho se však vlastně vzdáme, když se vzdáme všeho ? Jen srdce poskvrněného hříchem, aby ho Ježíš očistil svou krví a zachránil jej svou nevýslovnou láskou. Přesto je lidem zatěžko přinést tuto oběť.

Bůh od nás nepožaduje, abychom se vzdali něčeho, co slouží k našemu dobru. Vším, co koná, sleduje Bůh blaho svých dětí.

Kéž by všichni, kdo si ještě nevyvolili Krista, došli k poznání, že jim Kristus může nabídnout něco mnohem lepšího, než o co usilují sami ! Člověk dělá sám největší bezpráví a dopouští se největší nespravedlnosti vůči sobě, když smýšlí a jedná proti vůli Boží. Nelze najít opravdovou radost na cestě, kterou zakazuje ten, jenž ví, co je pro nás nejlepší a jenž chce jen dobro svého stvoření. Cesta přestoupení je cesta bídy a zkázy.

Je mylné se domnívat, že se Bůh raduje z utrpení svých dětí. Celé nebe má zájem o štěstí člověka. Náš nebeský Otec nebrání žádné ze svých stvořených bytostí, aby se radovala. Božská přikázání nás vyzývají, abychom se varovali jen takových věcí, které přinášejí utrpení a zklamání a které nám zavírají dveře ke štěstí a do nebe. Vykupitel světa přijímá lidi takové, jací jsou, se všemi jejich potřebami, chybami a slabostmi.

Kristus nás svou krví nejen očistí od hříchu a vykoupí nás, nýbrž uspokojí touhu všech, kdo  nesou Jeho břímě. Chce dát pokoj a odpočinutí všem, kdo k němu přicházejí pro chléb života. Vyžaduje od nás, abychom plnili jen ty povinnosti, které nás povedou k nejvyšší blaženosti, již neposlušní nemohou dosáhnout. Pravý, radostný život člověka spočívá v přijetí Krista, naděje slávy.

Mnozí se ptají: "Jak se mám odevzdat Bohu ?" chceš se Bohu odevzdat, cítíš se však mravně slabý, jsi v zajetí pochybností a podléháš zvykům svého hříšného života. Tvé sliby a předsevzetí jsou jako stavby na písku. Nejsi pánem svých myšlenek, svých pocitů a sklonů. Nedostál jsi slibům a nesplnil jsi závazky, a to podkopává tvou důvěru ve vlastní upřímnost a vyvolává v tobě pocit, že Bůh tě nemůže přijmout. Nemusíš však zoufat. Musíš jen pochopit, co je pravá síla vůle. Vůle je ovládací mocí v lidské povaze, moc rozhodování, moc volby. Všechno závisí na správném nasazení vůle. Bůh dal člověku schopnost volby, a je na lidech, aby ji užívali.

Nemůžeš změnit své srdce, nemůžeš dát Bohu sám od sebe náklonnost svého srdce; můžeš se však sám ze své vůle rozhodnout, že mu budeš sloužit. Můžeš dát Bohu svou vůli, "neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete a činíte, co se mu líbí." (Filipenským 2,13) Tak se celá tvá povaha podřídí vedení Ducha Kristova; tvá náklonnost se soustředí ke Kristu, tvé myšlení bude v souladu s ním.

Touha po zbožnosti a svatosti je sama o sobě správná, avšak zůstane-li jen při ní, není k ničemu. Mnozí se přivádějí do záhuby, protože jen doufají a čekají, že se stanou křesťany. Nedospějí až k tomu, aby odevzdali svou vůli Bohu. Ještě se nerozhodli stát se křesťany.

Správné užívání vůle může úplně změnit tvůj život. Odevzdáš-li Kristu svou vůli, spojíš se s mocí, která je nad všemi  mocemi. Získáš shůry sílu, abys byl pevný, a tak stálým podřizováním se Bohu budeš moci žít nový život, totiž život ve víře.

Výtažek z knížky  Cesta ke Kristu – E.G..Whiteová