Pátá kapitola obsahuje částečný výčet požehnání, která jsou ovocem takové víry, jaká je ilustrována v kapitole 4. Ukazuje vývoj křesťanského života člověka, který má víru Abrahamovu. Klíč k celé kapitole tvoří dvě slova – mnohem více. Máš-li slávu, trpělivost nebo křesťanskou zkušenost, o které se hovoří v této nebo v kterékoliv jiné kapitole, věz, že Bůh je má u sebe a je ochoten dát mnohem více, protože On je mocen učinit nade všecko mnohem hojněji, nežli my prosíme anebo rozumíme.

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, to znamená býti učiněn v souladu se Zákonem skrze víru, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Řím. 5:1. Jediný způsob, jak člověk může být učiněn v souladu se Zákonem a být osvobozen od odsouzení, je mít víru v zaslíbení Boží. V Kristu není žádné nespravedlnosti a tedy je v Něm pouze spravedlnost. Vírou v Krista má křesťan spravedlnost Kristovu.
Což však Jakub neříká, že musí být skutky, neboť jinak víra nemá žádnou hodnotu? Je pravdou, že víra se stává dokonalou skrze skutky: (Jak. 2:22). Avšak vírou a jen vírou je člověk ospravedlněn. Samotný text, jenž hovoří o Abrahamově ospravedlnění skrze víru, říká, že skutky byly pouhým důsledkem víry, a že skrze toto dílo se naplnilo Písmo. „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“. Řím. 4:3. Skutky jsou důsledkem víry. Ony z ní vyrůstají. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Fil. 2:13. Odevzdáme se v ruce Kristovy. Kristus přichází a činí si u nás svůj příbytek. Jsme jako hrnčířská hlína v rukách mistra hrnčíře. Ale je to Kristus, který činí všechno dobré dílo a Jemu také patří veškerá sláva.
Pokoj máme s Bohem. Co je to vlastně pokoj? Není to pocit, ale skutečnost. Mnozí si myslí, že musí prožít jistý pocit, o kterém vědí, že je pokojem Božím. Ale oni nikdy neměli pokoj s Bohem a tak nemohou ani vědět, jaký druh pocitu by to měl být. Satan může dát jisté šťastné pocity. Budou-li to pouhé pocity, čím by se měl křesťan řídit, pak bude s jistotou podveden. Bůh s námi nejedná skrze pocity, ale skrze fakta. Pokoj je opakem války, boje, rivality. Jsme buď ve stavu pokoje s Bohem, anebo jsme ve válce. Pakliže ve válce, je to proto, že setrváváme ve vzpouře.
Jak lidé bojují proti Bohu? Tím, že hřeší. Kdokoliv si vědomě hoví v činění
14
hříchu, válčí proti Bohu. Bůh je Bohem pokoje. Kristus svůj pokoj zanechal svým následovníkům. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne jako dává svět, já vám dávám.“ Jan 14:27. Mezi Bohem a Jeho drahým Synem v nebesích existuje „rada pokoje.“ Radí se o pokoji pro člověka. Existuje pouze jedna podmínka, na základě které může mít někdo pokoj. Bezpodmínečné poddání se, poddání vše Bohu, a poté následuje pokoj v srdci, ať už je pocit jakýkoliv.
„Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou.“ ž.119:165. „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.“ Iz. 48:18. Jak úžasné potěšení je v těchto slovech! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. žid. 13:8. Jeho pokoj se dá srovnat s neustálým proudem řeky a nikdy neustávajícím přílivem mořských vln. A tudíž nezáleží, jaký pocit máme, protože byly-li všechny hříchy vyznány, Bůh je věrný a spravedlivý, aby je odpustil a my s Ním máme pokoj. Nebudeme mít pokoj, aniž bychom splnili podmínku, že budeme ospravedlněni skrze víru.
Skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. Řím. 5:2. Spravedlnost může být vykonána v člověku den za dnem stejnou mocí jakou byl narozen Izák z rodičů, kteří byli téměř mrtvi. Jakmile jednou lidé tuto zkušenost dosáhnou, pak už nelze jinak, než se radovat v naději na příchod Páně. Jak často vzhlížíme s bázní k příchodu Páně? Jestliže se neradujeme v Pánu v současném životě, pak nemáme naději, že se v Něm budeme radovat v životě příštím. Proč se křesťané mají radovat v naději slávy Boží? Protože s Ním mají pokoj. Adventisté sedmého dne jsou vybízeni: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Luk. 21:28. Budiž Bůh veleben za to, že přijde brzy. Je to jedno z našich nejslavnějších a nejradostnějších ujištění.
žijeme v přítomnosti, ne v budoucnosti. Čti 1. Petr 1:5-9. Spasení nám náleží dnes právě tak jako v království Božím. Nemůže nás od něho odloučit nic, než my sami. Petr hovoří o přítomnosti, když říká, že výsledkem naší víry je spasení duší. Spasení současné je naší jedinou nadějí na spasení v budoucnu. „Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení.“ 1. Petr 1:5, je vyjádření použité Petrem, a to přesně vyjadřuje tentýž stav - Když jsme tedy ospravedlněni z víry. Řím. 5:1.
Stejná moc, která učiní lidi nesmrtelné v budoucím životě, je ospravedlňuje (činí je poslušnými Zákona) tím, že jsou s Ním v každodenním souladu. Pavel ve svém listě k Filipským 3:21 říká: „On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.“

V listu Efezským 3:16 se Pavel modlí, aby byli posilněni mocí skrze Ducha na vnitřním člověku pro bohatství Boží slávy. Milost Boží je stejná jako Jeho sláva. Boží trůn je trůnem slávy a za milostí, v níž stojíme, je sláva Boží.
„Chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost.“ Řím. 5:3. Někdo říká, že soužení způsobuje netrpělivost. Není to však pravda. Jestliže člověk není ospravedlněn skrze víru, pak soužení v něm skutečně působí netrpělivost. Jak to tedy je s tím soužením, které působí trpělivost? Nechme odpovědět biblický verš. „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“ 1. Petr 5:7. „Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.“ ž. 55:23. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Mat.11:28.

On odnímá těžká břemena. Co je vlastně břemeno? Vše, co nás znepokojuje a trápí. Nezáleží na tom, zda se jedná o maličkost, malé pokušení, či o velké. Uvrhni je na Pána, praví slovo Boží. Můžeme se radovat ze soužení, neboť máme při sobě Krista. A na Něho vkládáme veškeré své břímě. A On je mocen je nést. Nesl je již za celý svět, a tudíž my k nim již nemůžeme nic přidat.
Jak se zbavujeme břemen? Dáváme je Kristu a pak říkáme „On je má.“ A On je opravdu má, ať už cítíme něco jiného či nikoliv. Potom prožijete pravdivost slov „a já vám dám odpočinout.“ To odpočinutí zde je i přesto, když bolest ještě trápí vaše tělo. Protože soužení nese Kristus a vy se povznášíte nad veškerou bolest.

Jak mohli mučedníci snášet skřipec nebo hranici s písní chvály na rtech? Byla to snad pouhá bravura, chvástavost? Ne, jejich břemena nesl Kristus. V Něm měli svůj pokoj. Z celého srdce Mu zpívali písně chval. Tehdy byli šťastní a radostní a sotva si všímali svých bolestí, zatímco kruté plameny ohně šlehaly kolem nich. Budeme muset projít mnohým soužením. Snad to bude bič na nahém těle, nebo snad šroubování prstů. Lidská přirozenost se před takovým mučením chvěje. V Kristu je můžeme snést. Zkušenost s Ním získej dnes a v den zkoušky tě neopustí. Může nést velké břímě právě tak jako malé.
Kristus bude náš tehdy, až to nastane právě tak, jako může být náš nyní. A život, který žijeme, bude schován v Něm. Nikdo na světě v té době nebude schopen stát, aniž by se předtím učil lekce víry. Nyní je ten čas, kdy se tyto lekce můžeme naučit za snadných podmínek. A pak, ať už bude soužení jakkoli velké, projdeme jím s radostí. A tu radost se musíme naučit nyní.

A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. Jak. 1:4. Trpělivost nás označuje za dokonalé lidi.
Trpělivost působí zkušenost. Míní se tím zkušenost křesťanská. Zkušenost naznačuje, že člověk, který ji má, byl vyzkoušen. Spoléhali se vždy na Boha a prokázali, že On jest.
Zkušenost neboli skutečnost, že denně poznáváme Boha, působí naději, naději v Bohu. Jestliže zkoušíme Boha každý den, pak také každý den přichází nová naděje. Tj., my máme důvod očekávat ty věci, po kterých toužíme. Máme přítomné spasení, a tudíž v naději slavíme věčné spasení. Je to vskutku kapitola naděje a radosti.