Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil. Řím. 5:10-11.
Jedenáctý verš hovoří o jednom ovoci, jež musí vyplynout z poznání, že jsme spaseni skrze život jeho. Mají-li lidé pevnou jistotu, že jsou spaseni životem Ježíše Krista, uvědomují-li si, že je tomu tak až do té míry, že se to stane částí samotného jejich bytí, budou se radovat v Bohu skrze Ježíše Krista, svého Pána. V srdci člověka nemůže být nic jiného než radost, uvědomuje-li si, že je spasen životem kristovým. Je to tajemství těch, kteří se radovali i ve strastech.
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Řím. 5:12.
Tento verš obsahuje pouze první část myšlenky. Všimněte si, že počínaje třináctým veršem až do verše sedmnáctého zde máme vsuvku. A pak ve verši osmnáctém myšlenka pokračuje a je dokončena. První část verše 18 obsahuje tutéž pravdu jako první část verše 12. Je to tatáž pravda vyjádřená jinými slovy. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, Řím. 5:18a a závěrečná část verše uzavírá myšlenku: tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Řím. 5:18b.
Mohli bychom si také všimnout veršů ležících uprostřed. Obsahují také mnohé bohaté pravdy, avšak čas, který máme k prostudování tohoto předmětu, je tak omezen, že svou pozornost musíme věnovat především hlavním bodům této kapitoly.
Ve čtrnáctém verši máme odkaz na království smrti. Co je královstvím smrti? O čem byla tato pasáž o smrti nade všemi lidmi? Apoštol praví, že kralovala pak smrt od Adama až do Mojžíše. Tím nemíní, že nekralovala také v jiných dobách, či snad že nekraluje v době současné. Část verše, vztahujícího se k Adamovi a Mojžíšovi, je částí velkého oříšku, který má svůj počátek v kapitole 4.
Problémem k rozlousknutí je zde to, že v zaslíbení, které se stalo Abrahamovi, Zákon neměl žádného místa. V kapitole 4:13-14 se nám říká, že zaslíbení, aby byl dědicem světa, se nedostalo Abrahamovi nebo jeho semeni skrze Zákon, nýbrž skrze spravedlnost z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Řím. 4:14. V těchto verších dokazuje apoštol prakticky, že Zákon vůbec do lidského ospravedlnění nevstoupil, že ospravedlnění je pouze skrze víru, nikoliv skrze skutky. Proč tedy není Zákon účasten na ospravedlnění člověka? Protože Zákon s sebou nese Boží hněv. Řím. 4:15.
Byl-li by Abraham ponechán pouze k ospravedlnění skrze skutky Zákona, nemohlo by se mu připočíst nic, než hněv, protože to je vše, co (přestoupený) Zákon může způsobit. Na druhé straně však, není-li ospravedlnění skrze Zákon, který jest pouhým prostředkem hněvu a je-li ospravedlněn vírou, potom je mu připočten život. To, co my žádáme, není hněv, ale život. Nikdo si nepřeje hněv, ale život. Každý, kdo usiluje ospravedlnit se svými skutky, sklidí hněv. Abraham obdrží dědictví pouze skrze moc zaslíbení a obdrží svou spravedlnost pouze tou vírou, kterou měl.
Někteří si myslí, že existují dva způsoby, jak být spasen, protože Pán dal na Sinaji Zákon a do té doby prý kralovala smrt, což by mělo znamenat, že Zákon přinášel život. Pravdou je, že Pán dal na Sinaji Zákon. Ale ten byl na světě již dávno před Sinajem. Zákon měl již Abraham a skrze spravedlnost z víry ho mohl zachovávat. A tak vstup Zákona na Sinaji nebyl ničím, co by bylo v rozporu se zaslíbením Božím daným Abrahamovi. Na hoře Sinaj nenastala žádná další fáze plánu spasení. Nenastala ani v době egyptského exodu. Nebylo tam Zákona více, než ho tam bylo předtím. Abraham Zákon zachovával. Kdyby Zákona tehdy nebylo, nebyl by mohl Abraham nikdy být ospravedlněn. On však Zákon zachovával skrze víru. Smrt kralovala skrze hřích již před Mojžíšem, ale spravedlnost byla připočtena k životu. Tohle ukazuje, že Zákon tady vždy byl, ačkoli zde ještě nebyl v psané, otevřené formě, tak, jak jej měli později.
Co se týče vlády smrti, jsem přesvědčen, že se ochuzujeme o mnohá požehnání a posílení, která se nacházejí v této kapitole prostě proto, že nesprávně používáme pojmu „kralovala smrt,“ a také pojmu „tak na všechny lidi přišla smrt.“? Protože všichni zhřešili! Skrze jednoho člověka vešel hřích na svět. Mnozí se na tomto místě zastaví a začnou filosofovat, vymýšlet jak by to mohlo být a snaží se v těchto slovech najít své ospravedlnění. Táží se, proč jsme zde v tomto hříšném stavu, aniž bychom měli možnost jiné volby. Víme, že na počátku zde byl jeden člověk, který padl. My jsme jeho děti a je naprosto nemožné, abychom se narodili v nějakém lepším stavu, než v jakém se nalézal on.
Někteří si sami uzavírají cestu k věčnému životu, protože si z toho nedokáží vyvodit to, co je zde krásné a spravedlivé. Omezená lidská mysl toho není schopna, a tak je pro něj lepší, aby toho zanechal a zasvětil se hledání nabízeného spasení. To je důležité pro všechny. My víme, že jsme v hříšném stavu, a že tento stav je stavem zatraceným. Jestliže tedy víme, že jsme zatraceni, není pro nás nejlepší, abychom věnovali veškerou svoji energii snaze o dosažení toho stavu, ve kterém můžeme být spaseni?
Co byste si mysleli o člověku topícím se v oceánu, který, když mu je hozeno záchranné lano, řekne: „Já vím, že se topím. Vím také, že jedinou mojí záchranou je chytit se tohoto lana. Já se ho ale nechytnu, dokud si nebudu jist, že jsem to skutečně já, kdo nese vinu na tom, že se topím. Byla-li to pouze moje vina, pak to lano přijmu, protože jsem to já sám, kdo si tento žalostný stav způsobil. Jestliže mne však do té vody někdo strčil a já jsem proti tomu nic nemohl dělat, pak s tímto provazem nechci mít nic společného.“ O takovém člověku byste si asi pomysleli, že se pomátl rozumem. Vědouce tedy, že jsme ztracení hříšníci, chyťme se spasení, jež je nám nabízeno.
„Kralovala smrt“ a „na všechny lidi přišla.“ Verše 12 a 18 nám vysvětlují, co je touto smrtí. Proč přišla na lidi? Protože všichni zhřešili. Na všechny lidi přišel soud! Proč? Za co? Za přestoupení. Smrt nám není neznámá. Lidi ukládané do hrobu můžeme vidět denně. Je to však ta smrt, o níž je zde řeč? Dobří lidé umírají. Kromě dvou výjimek všichni dobří lidé, kteří kdy žili na zemi, zemřeli. Zemřeli odsouzeni? Jistě ne. Umírají proto, že jsou hříšníky? Ne, jestliže byli hříšníky, nebyli dobrými lidmi. Na tomto světě nebylo jediného člověka, na kterého by nepřišla smrt, protože se nenašel ani jeden, který by nebyl hříšníkem. Pakliže se stal dobrým člověkem a kráčel s Bohem tak, jako Enoch, stalo se tak skrze víru.
Říkáme-li, že smrt, která přišla na všechny lidi – dobré i zlé, staré i mladé – je následkem toho rozsudku, který přišel na všechny lidi k odsouzení, tvrdíme tím, že není žádné naděje pro nikoho, kdo zemřel. Neexistuje totiž něco takového jako zkouška po smrti, a tudíž člověk, který jednou zemřel v hříchu, již nemůže být počten mezi spravedlivé. Jestliže se říká, že dobří neumírají v hříchu, ale pouze pro hříchy dříve spáchané, pak je napadena Boží
22
spravedlnost a popírá se Jeho připočtená spravedlnost. Protože jestliže jednou Bůh prohlásí spravedlivým toho, kdo uvěří, pak takový člověk stojí před Bohem tak čistý, jakoby nikdy nezhřešil a tedy nemůže být trestán jako hříšník, ledaže byl zapřel víru. Pán Ježíš pravil: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ Jan 5:24.
Když Bůh umístil Adama do ráje, řekl mu: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Gen. 2:17. Tento výraz neznamená nic jiného, než prostě to, co říká, totiž, že v tom dni, kdy Adam jedl z ovoce stromu poznání dobrého i zlého, zemřel. V tom dni, kdy Adam jedl z tohoto stromu, padl a přišel na něj rozsudek smrti. Stal se mrtvým člověkem. Rozsudek nebyl ihned vykonán, z čehož poznáváme, že Adam byl dobrým člověkem a že výkon trestu na něm nebyl nikdy vykonán. Za něj zemřel Kristus. Poté, kdy jedl ze stromu, byl ve stejném stavu jako farao potí, kdy byli usmrceni všichni prvorození v Egyptě, když v noci vstal a prohlásil, že všichni již teď zemřeme. (Všichni jsme mrtví).
Když je nad vrahem vynesen rozsudek smrti, stává se po všech stránkách mrtvým člověkem. V Adamově případě tomu však bylo ještě trochu jinak. Byl mrtev a Syn Boží jej měl učinit živým. Bylo jen otázkou času, než Adam skončí své bytí ve společenství živých. Vstupuje sem však Kristus, aby člověka ještě zkusil a pozvedl ho. Vše, co Kristus musí dát člověku, se uzavírá v jednom slově – život. V tom je zahrnuto vše. Tato skutečnost ukazuje na to, že bez Něho v člověku život není. Kristus praví nevěřícím židům: „Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ Jan 5:40. Oni pravděpodobně odpověděli: „Nepotřebujeme k tobě přicházet, protože život již máme.“
V knize Ezechiel 13:22 čteme: „Poněvadž mučíte srdce spravedlivého podvodem, zatímco já jsem ho nechtěl zarmucovat, a posilujete ruce svévolníka, aby se neodvrátil od své zlé cesty a nebyl zachován naživu.“ Pro bezbožné není žádného života, žádný nemají, protože jsou mrtví. Kristus řekl: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ Jan 3:36. Kristus přišel proto, aby dal život mrtvým. Dává ho jen těm, kteří se tohoto života svědomitě chytí a uvádějí ho ve svůj život, takže pak zaujímá místo jejich propadlého života. Ten, kdo má Syna, má život, kdo pak nemá Syna, život v něm není. Je mrtvý.
Takto zemřel Adam. A právě proto každý člověk narozený na této zemi je hříšníkem a spočívá na něm odsouzení k smrti. Rozsudek přišel na všechny lidi k odsouzení a není na tomto světě jediného člověka, který by nebyl pod tímto odsouzením. Jediná cesta, která z tohoto odsouzení člověka osvobodí, je skrze Krista, který za něj zemřel, a který na svém vlastním těle vnesl naše hříchy na kříž. On nesl zákonný trest a vytrpěl odsouzení Zákona za nás a ne za sebe, protože On byl bez hříchu.
A tak, jako skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, Řím. 5:12, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Řím. 5:18. Co je tím bezplatným darem? Je to dar milosti a náleží mnohým. Skutek Adamův uvrhl člověka do hříchu. Skutek Kristův vyvádí lidi z hříchu ven. Jediné přestoupení jednoho člověka uvrhlo mnohé do mnohých přestoupení, ale poslušnost jednoho člověka sesbírává mnohá přestoupení mnohých a odstraňuje je zpod odsouzení za tato přestoupení.
Tím bezplatným darem je tedy spravedlnost Kristova. Jak se nám dostane spravedlnosti Kristovy? My nemůžeme oddělovat spravedlnost Kristovu od Krista samotného. A tak, aby mohli lidé mít spravedlnost Kristovu, musí mít Jeho život. Ten bezplatný dar je tedy udělen těm, kteří jsou ospravedlněni životem Kristovým. Ospravedlnění je život. život Kristův. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. Řím. 5:19. Tohle jsou jednoduché a pádné výroky. Člověku, který o nich bude vyslovovat pochybnosti, z toho nic dobrého nevzejde. Sklidí pouze prázdnotu duše. Přijměme je a věřme jim.
Na všechny lidi přišla milost (bezplatný dar) k ospravedlnění života. Budou všichni ospravedlněni? Mohli by, kdyby chtěli, ale Kristus říká: „Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ Jan 5:40. Všichni jsou mrtví ve vinách a hříších. Milost Boží, jež přináší spasení, se zjevila všem lidem. Je v dosahu každého člověka. Ti, kteří ji neobdrží, jsou těmi, kdo ji nechtějí.
Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. Řím. 5:19. Zde je zodpovězena celá otázka, zda mohu já i ty dělat skutky, které by nás učinily spravedlivými. Spravedlnost je skrze poslušnost jednoho člověka. Který člověk to však má být? Mohu já činit nějakou spravedlnost, která by byla tobě přičtena k dobru? Nebo snad tvá spravedlnost může být přičtena mě? Nikoliv! Existuje-li tedy člověk, který by činil spravedlivé skutky, jež by ho učinily spravedlivým, kdo to může být? Já to nemohu učinit pro tebe a ty zase pro mne. Kdo je tím člověkem? Ježíš Kristus Nazaretský!
To je odpověď na otázku, zda ospravedlnění z víry přichází skrze Zákon. Skrze poslušnost Kristovu jsou mnozí učiněni spravedlivými neboli poslušnými. Spravedlnost je poslušnost Zákona. Četli jste někdy nebo snad slyšeli o nějaké lidské bytosti, která by dokonale zachovávala Zákon? Nebo jste snad slyšeli o někom, ať již by byl jakkoli mravně na výši, kdo by ještě stále nenacházel něco, čeho ještě nedosáhl? Dokonce i světští lidé mají svůj vlastní ideál. Ale čím více se mu přibližují, tím větší nedostatky při sobě shledávají. Každý, kdo se poctivě snaží dosáhnout vysokého mravního stupně, dosáhne-li jej, vidí, že to ještě není vše.
Existuje však jeden neposkvrněný život. Existuje jeden člověk – člověk Ježíš Kristus, který úspěšně odolal všem silám hříchu, když byl zde na této zemi. Byl Slovem, které bylo učiněno tělem. Bůh v Kristu usmířil svět se sebou. Mohl stát před světem a vyzvat každého, aby Jej usvědčil z hříchu. V Jeho ústech nebylo nalezeno lsti. Byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a učiněn vyšší nad nebesa. A skrze Jeho poslušnost budou mnozí učiněni spravedlivými.
Pak přichází otázka, jak se to může stát? Je to tatáž otázka, kterou židé předkládali Kristu, když říkal: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ Jan 6:53. Říkali: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Jan 6:52. Dnes můžete nalézt mnohé, jak kladou tutéž otázku, když se ptají: „Jak mohu mít Jeho život a Jeho spravedlnost?“ Mohl jim Ježíš vysvětlit, jak jim dá své tělo? Nemohl to učinit jinak než slovy, která jim řekl. Ona jsou duchem i životem. Plán spasení se člověku nedá vysvětlit. Byl vytvořen Nekonečným a my prostě nejsme schopni tomu porozumět. Nevíme, jak se to děje. A nebudeme tomu rozumět po celou věčnost. Jedině nekonečná moc to mohla či může učinit. A pouze nekonečná moudrost tomu může porozumět.
Budeme-li jíst tělo Kristovo a pít Jeho krev, budeme mít Jeho život. Máme-li Jeho život, máme spravedlivý život. Jeho poslušnost v nás koná své dílo, a to nás činí spravedlivými. Nenechává to žádný prostor pro tvrzení, že Kristus byl poslušný za nás, a tudíž, že můžeme činit, co se nám zlíbí, přičemž to nebude mít žádný vliv na obdržení Jeho spravedlnosti. Jeho poslušnost se v nás musí denně projevovat. Nejde o naši poslušnost, nýbrž o Jeho poslušnost dělající v nás. Těmito velikými a vzácnými zaslíbeními přijímáme božský život. život, který žijeme, je životem Syna Božího. Zemřel pro nás a miloval nás láskou, jejíž šíři a hloubku nemůžeme obsáhnout. Spravedlnost, kterou máme, je Jeho. Budiž vzdán dík Bohu za ten nevyslovitelný dar. On nás nechává přijímat veškeré výhody této poslušnosti, protože jsme prokázali naši nesmírnou touhu být poslušní. Proto nám ji dává.
Přicházíte-li k Bohu, mějte na svých rtech slova: „Budeme spaseni Jeho životem.“ „Poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.“ Řím. 5:19. Přinášejte je s sebou k Bohu ve své modlitbě. Jsou pravdivá, protože je vyslovil sám Pán. Jak se dají tato požehnání obdržet? Vírou! Vezměte je vírou a jsou vaše. Nikdo vám je nemůže odejmout. Pak je budete mít, ačkoli nerozumíte tomu, jak se to děje. Máte-li je, máte život. Jaký život? Božský! Pak když dojde k pokušení, k takovému, ve kterém obvykle padáte, můžete říci satanovi, že nemá moci vás poddat pokušení, protože to již nejste vy, ale Kristus přebývající ve vás.
Nikdy se nestalo, aby kterýkoli člověk sám od sebe odolal pokušení. Nedokážeme to. To dokazuje, že na to, abychom odolali hříchu, musíme mít jiný život, než je ten přirozený. Musí to být život, jehož se hřích nikdy nedotkl a dotknout nemůže. Stále znovu si opakujte ta slavná slova: „Jeho život je můj, hřích se mne nemůže dotknout. Jeho síla je mojí silou. Jeho poslušnost je mojí poslušností a Jeho život životem mým. Je to bezhříšný život a já ho vírou vlastním. Držím se ho, protože je můj a hřích se ho nedotkne.“ Toto je jediný způsob, jak hříchům odolávat a je vždy úspěšný.
K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Řím. 5:20.
Doba, kdy Zákon k tomu přistoupil, byla dobou jeho vyhlášení na Sinaji. Přistoupil, aby hřích byl rozhojněn. Ale tam, kde se rozhojnil, tam se ještě více rozhojnila milost. Hřích existoval na zemi dříve, než došlo k vyhlášení Zákona ze Sinaje. Bůh jej však vyhlašoval tak hrozivým způsobem za doprovodu hromu proto, aby hřích byl viděn jako velká věc. Činil to tak proto, aby se lidé mohli ve svém pohledu na hřích přiblížit pohledu Božímu.
Tyto věci byly napsány proto, abychom z nich měli užitek. Vyhlašování Zákona za zvuků hromu ve slavnostním majestátu má na nás mít takový účinek, jaký to mělo na děti Izraele. Máme vidět bouřkové mraky a blýskání, které má do našich srdcí přinášet hrůzu.
A dále – kdokoli by se dotkl hory, měl zemřít. Co je tím míněno? Vše, co bylo zamýšleno úkazem hrůzy Zákona. Byl dán právě takovým způsobem proto, aby lidé mohli spatřit ten předivný majestát, že skrze něj nikdo neobdrží život. Je tak veliký, že jej nikdo nemůže zachovat. Vše, co bylo spojeno s jeho vydáním, mělo ukázat lidu, že jedinou věc, kterou jím lze získat, je smrt. Je tak velký, tak nevyslovitelně veliký, že jeho výšky nemohli nikdy dosáhnout. Byl jim takovýmto způsobem dán proto, aby jim ukázal, že je pro ně pouze smrt a odsouzení.
Nebyl tedy Zákon dán lidem jen proto, aby do jejich srdcí zasel sklíčenost a strach? Jděme k Abrahamovi a uvidíme, co jiného se naučíme z vydání Zákona. Abrahamovi a jeho spravedlivému semeni bylo dáno zaslíbení o spravedlivém dědictví. Toto zaslíbení bylo jemu a jeho semeni odpřisáhnuto samotným Bohem. Zaručil se svou vlastní existencí, že zde budou spravedliví lidé, lidé, jejichž spravedlnost se bude rovnat spravedlnosti Zákona. Zde však byl Zákona v tak strašlivém majestátu, že z něho nemohla být získána žádná spravedlnost. Měl být jediným měřítkem. A nyní si dejte dohromady tyto dvě věci: Zákon je ve svých nárocích tak svatý, že z něj žádný člověk nezíská spravedlnost, jak to bylo ukázáno při jeho vydání, ale Bůh s přísahou prohlásil, že zde budou lidé mající veškerou spravedlnost, kterou tento Zákon požaduje. Vidíme zde, že samotné vydání Zákona sloužilo k tomu, aby lidu ukázalo, že musí být – a také je – ještě jiná cesta, jak této spravedlnosti dosáhnout.
A tak zároveň s vyhlášením Zákona bylo za hromových zvuků vyhlášeno i evangelium. Spravedlnost i pokoj ve své plnosti svorně přebývající v Kristu. V něm je život, v Zákonu pak odsouzení. Ale Zákon i život jsou v Kristu. V Kristu totiž dostáváme spravedlnost ze Zákona skrze Jeho život. Hlas, který vyhlašoval na Sinaji Zákon, byl hlasem Kristovým, hlasem Toho, jenž jako jediný má tuto spravedlnost, kterou může udělit.
Pohleďme, jaká moc je ve slovech Mojžíšových v knize Deuteronomium 33:2-3: Pravil: „Hospodin přišel ze Sínaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.“ Ano, lidská pokolení jsou mu milá.
Vydání Zákona bylo jedním z největších projevů lásky, jaké kdy byly projeveny, protože tím nejmocnějším způsobem vyučovalo lidi, že život se nachází v Kristu. Ten, který jim vydával Zákon, byl tím, který je vyvedl z Egypta. On byl Tím, kdo Abrahamovi přísahal, že on a jeho símě budou spravedliví, což jim ukazovalo, že ze Zákona spravedlnost nemohou dosáhnou, že ji však mohou dostat skrze Krista. A tak zde byla nezměřitelná milost, protože kde se skrze dání Zákona rozhojnil hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. Tato věc se děje v každé době, jestliže se hříšník obrátí. Před svým obrácením si neuvědomuje hříšnost svého hříchu. Pak přistoupí Zákon a ukáže mu, jak strašlivé jeho hříchy jsou. Zároveň však přichází něžný hlas Kristův, ve kterém je milost a život.
Jak vzácné je být usvědčen z hříchu! Víme, že část díla našeho Utěšitele, jehož Bůh poslal na svět, je, aby usvědčoval svět z hříchu. Tatáž ruka, která usvědčuje z hříchu, třímá i odpuštění - aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Řím. 5:21. V této milosti se znovu skrývá ono mnohem více. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. Řím. 5:20.
Pán do našeho srdce vidí a zná naše hříchy. Máme snad chodit, rmoutit se a říkat, že naše hříchy jsou tak veliké, že Bůh takovým hříšníkům nemůže odpustit? Zdá se, že někteří si myslí, že Bůh neví o nějakých jejich hříších. Pak ale říkají, že nejsou hodni toho, aby jejich hříchy od nich byly odňaty. Oni nevidí, jak by je mohl spasit. Kdo v nás způsobuje pocit hříšnosti? Kdo nám ukazuje naši nehodnost? Jak přicházíme k tomu zjištění, že jsme zhřešili? Tím, kdo nám ukazuje naše hříchy, je Bůh. On je vždy vidí. Neuvažujeme o tom, že Bůh o našich hříších věděl předem, a že je to On, kdo nás z nich jako první usvědčuje.
Když Bůh učinil plán spasení, věděl, co činí. Znal lidské srdce. Znal i hloubku ponížení, do které lidstvo upadne jako nikdo jiný. Svým Zákonem představuje hříchy našemu srdci, takže jsou najednou nesmírně rozhojněné a zaujímají takovou důležitost, jaká jim přísluší. Dříve byly z našeho pohledu malé. Nyní je však vidíme tak, jak je vidí On.
Pamatujte, že tím, kdo usvědčuje, je Utěšitel. Pamatujte, že kde ve vašem srdci nebo myslí přebývá hřích, tam v daleko větší hojnosti přebývá milost. Tím, co učiní milost účinnou v odnětí hříchu, je vaše pevná víra. Kristus může naprosto dokonale zachránit toho, kdo skrze Něho přijde k Bohu. Nemůžete Jej žádat o jakkoli velikou a dobrou věc, kterou by nemohl učinit. Může učinit mnohem více.
Bůh nepotřebuje rozměřovat milost a zkoumat, kolik je třeba jí rozdělit mezi ty, jenž obývají celý svět, aby vyšlo na každého, komu má být udělena. Dává nám ji biblickou míru, natlačenou, natřesenou a oplývající. Bez ohledu na to, jak veliké jsou hříchy, které jí mají být přikryty, milosti je mnohem, mnohem více. Smrtelný člověk může být přikryt spravedlností Kristovou jako rouchem. Vezměme tedy Kristův život vírou a žijme nový život.
Copyright © 2010-2020 - Tisk - Seznam jazyků - Mapa webu - Kontakt - -