Šestá kapitola listu k Římanům začíná pokračováním té záležitosti, o které se jedná v kapitole páté. Jde o to, že Kristův život je nám dán pro naše ospravedlnění. Milost kraluje skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Milost je přízeň a žalmista nám říká, že v Jeho přízni je život. Tedy to, že jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí, neznamená nic jiného, než obdaření životem Kristovým. Jeho život je životem bez hříchu. Kristus v nás je poslušný a skrze Jeho poslušnost jsme učiněni spravedlivými.

Co tedy máme říci? že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Řím. 6:1-5.

Tato kapitola nám tedy ukazuje, jak získáme spojení s Kristem a co toto spojení činí pro nás. V předchozí kapitole jsme poznali, že rozsudek přišel k odsouzení na všechny lidi, a že trest smrti je v tomto světě vyřčen nad každým člověkem. Co smrt v lidech působí? Co je zvláštního na smrti? Je to hřích! Zbraní smrti je hřích. 1. Kor. 15:56. A tudíž hřích působící v lidech je prostě smrt působící v lidech. Lidé, kteří jsou hříšníky, jsou uštknuti smrtí. Smrt je již v nich a vykonává své dílo. Je jen otázkou času, kdy se jich zmocní úplně a navždy. Avšak protože pokračuje doba zkoušky, je zde možnost, jak z tohoto uštknutí a vykonání trestu vyváznout. Nicméně Bůh musí být spravedlivý i přesto, že je Ospravedlnitelem těch, kteří v Něho uvěří. Trest smrti byl vysloven nad každým člověkem a tento trest bude také vykonán. Každý člověk musí zemřít, protože všichni zhřešili.
Každému člověku je však dána možnost volby, kdy zemře. Kristus zemřel za všechny lidi. My Jeho smrt můžeme uznat a zemřít v Něm, a tím získat Jeho život. Na druhé straně však můžeme, budeme-li si to přát, Jeho smrt odmítnout a zemřít sami v sobě. Zemřít však musíme. Smrt přišla na všechny lidi a všichni musí zemřít. Lidský život má propadlou platnost – sami v sobě nemáme žádného života.

Písmo prostě říká: Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život. 1. Jan. 5:12. Když tedy vidíme, že jsme ve stavu, kdy smrt je naším údělem, co učiníme? Což nevidíme, že jsme zanecháni bez života? Vlastním-li tisíc dolarů a zároveň mám dluh v přesně téže výši, pak mi po splacení nezbude ani haléř, je to tak? A tak je to i s naším životem. Všichni ho zde žijeme, ale tento život nám ve skutečnosti vůbec nepatří. Je propadlý Zákonu. Není vůbec naším vlastnictvím. Jakmile si Zákon vyžádá svůj dluh a tento život od nás odejde, nezbude nám nic, než holá, věčná smrt.
Avšak Kristus, Syn Boží, má sám v sobě tolik života, že ho může dát každému člověku, a přesto Mu jej zbude právě tolik, kolik ho měl předtím. On nebyl zavázán žádnou povinností sestoupit na tuto zemi tak, jak to učinil. Požíval nebeské slávy, všichni andělé se mu klaněli, měl bohatství a moc. Toto vše ale opustil, vzdal se veškeré slávy a cti, přišel na tuto zemi jako chudobný člověk, přijal na sebe způsob služebníka a ve všech věcech byl jako ti, které přišel zachránit.
On zde a v lidském těle žil životem spravedlnosti. Proč to udělal? Sám pro sebe? Ne, k tomu neměl důvod. V nebi měl vše. Ale zde na zemi jako člověk zbudoval spravedlnost a věčné vykoupení, aby ho mohl dát nám. To byl jediný důvod, pro který přišel na zem. Má tu spravedlnost, kterou si vydobyl zde a chce ji dát a také ji dá lidem. Nesl snad odsouzení Zákona za sebe? Ne. On nezhřešil, a proto si na Něj Zákon nečiní nárok.

Ve 2. Kor. 5:21 apoštol Pavel říká: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ A tak se také stalo. Nesl trest, ale ne za sebe, nýbrž za nás. Držíme-li se vírou Krista, stáváme-li se s Ním jedno natolik, že se s Ním úplně ztotožníme, pak vlastníme Jeho život. Avšak zaplacení dluhu a ztrátu musíme prodělat, protože to Zákon vyžaduje. Jak jsem řekl dříve, my máme volbu: buď budeme čekat až si Zákon vezme co mu patří ve chvíli, kdy náš život skončí a nám nezbude, čím bychom zaplatili, anebo se vzdáme poraženého a propadlého života a přijmeme život Kristův, který nám zůstane poté, kdy jsme zaplatili životem ztraceným, propadlým Zákonu.

Jak se přidržíme Krista? Jak získáme užitek z Jeho spravedlivého života? Děje se to aktem smrti. V jaké chvíli se dotýkáme Krista a navazujeme spojení? Ve které chvíli služby Kristovy se nás dotýká a způsobuje jednotu? Jer to ta nejnižší možná hloubka, ve které člověk může být dotčen – smrt. Ve všech věcech je učiněn jako Jeho bratří. (žid. 2:17) a On vzal tu nejnižší z nich, smrt. A zde je odpověď. Jsme-li skutečně mrtví, tehdy jsme vstoupili v jednotu s Kristem.
Obřad křtu je prostě symbolem Kristovy smrti a vzkříšení. Pavel v Gal. 3:27 říká: „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“ „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?“ Řím. 6:3. Ale jestliže jsme s Ním zemřeli, tedy je jisté, že budeme žít, protože i On je živ. Sem můžeme bez obav vztáhnout slova apoštola Petra: „Ale Bůh ho vzkřísil, vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. Sk. 2:24. Bylo zhola nemožné, aby smrt Krista udržela. A tudíž jestliže my s Ním zemřeme a ve své smrti jsme s Ním jedno, pak s Ním také budeme žít. Veliká myšlenka, kolem které se soustřeďuje veškerá pravda Bible, je smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Zemřeme-li s Ním, budeme s Ním také i živi.
Tedy s ním zemřeme, ale kdy? Nyní! Když uznáme svůj život jako propadlý smrti, vzdáme se všech jeho nároků a všeho, co s ním je spojeno, v té chvíli umíráme s Kristem. Co však znamená vzdát se našeho života? život pro člověka znamená vše. Znamená víc, než to, co k němu přináleží. Co k němu přináleží a co přirozeně vlastníme? Je to hřích! Je to žádost těla, žádost očí a pýcha života. Je to závist, zášť, zlé mluvení, zlé smýšlení. Všechny tyto věci tvoří přirozený život, protože, jak vidíme, každý člověk žijící přirozeným životem, tyto věci má. Jsou součástí jeho života. Vstupují do života každého člověka na této zemi.
Když dojdeme až tam, kde vidíme, že tyto věci nám jsou vlastní a jsme připraveni se jich vzdát a zaplatit dluh, tehdy můžeme umřít s Kristem a místo nich přijmout Jeho spravedlivý život. V odevzdání toho našeho života se vzdáváme těchto věcí. A jakmile jsou odevzdány všechny, tehdy jsme mrtví s Kristem. Ale právě s takovou jistotou, s jakou se jich vzdáme a zemřeme s Kristem, musíme být vzkříšeni, protože Kristus je vzkříšen, a pak budeme chodit v novotě života. Ten nový život, neboli novota života, který pak máme, je život Kristův, a je to život bezhříšný. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Řím. 6:6.

Zde je tajemství veškeré misijní práce. Když člověk dojde až k tomu, že v každém skutku poznává, že nemá vlastního života, vzdává se svého propadlého života, který vlastnil a život, který žije v těle, žije vírou v Syna Božího, potom Kristus je jeho životem a život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Kol. 3:3. Byl vzkříšen v novotu života vírou ve skutky Boží. Čeho se nyní může bát? Co mu může učinit člověk? Čeho by se měl bát, když o něm mluví lidé? Nyní si může říci, to nejsem já, ale Kristus žije ve mně.
Což mu nyní bude vadit, bude-li povolán do nějakého nezdravého místa? Jeho život je již poddán a smrt mu není hrůzou. Jde ochotně nemaje život svůj v roce své, ale opustiv jej, přidržuje se Krista. Jestliže Kristus, u kterého je skryt jeho život, dovolí, aby na chvíli usnul, pak je vše v pořádku. Nadto není zastrašen těžkostmi díla, ke kterému jej Bůh určil, neboť má praktickou znalost moci Kristovy a ví, že Ten, který svrhl vše, co se v jeho srdci pozdvihovalo proti Kristu, je také schopen sám sobě vše poddat. život, kterým žije, je životem Kristovým jen za toho předpokladu, že se v každou chvíli svého života poddává a je tak veskrze odevzdaný jako ve chvíli, kdy zemřel.

Je nutné, abychom umírali nepřetržitě, a také abychom nepřetržitě poznávali moc Boží a moc vzkříšení Kristova. Jsme spasení skrze Jeho život. Musíme znát a žít toutéž mocí, kterou Bůh působil v Kristu, když Jej vzkřísil z mrtvých. Přijmeme onu moc – ale jak? S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. Kol. 2:12.
Nejde o nic jiného, než učinit vzkříšení Kristovo praktickou věcí v našem životě. Jde o prostou víru, že to, co Bůh mohl učinit pro Krista ležícího v hrobě, může učinit i pro nás. Ta moc, která vyzvedla Krista z mrtvých, nás může uchovávat při životě. Máme-li život Kristův, který v nás pracuje, musí pro nás učinit vše to, co činil pro Něho, když byl v Galileji a Judsku.
Jak nádherné je vědomí, že náš život není náš! Máme pouze Kristův život. Je to právě toto vědomí, které činí člověka vítězem i ve smrti. Osten smrti je pryč! Smrt se již netýká spravedlivého, protože je zbaven hříchu. Bylo to právě toto vědomí, které uschopňovalo Jeronýma a Husa jít na hranici s vítěznou písní. „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ Mat. 10:28.

Náš život je s Kristem skryt v Bohu, takže není třeba se obávat bezbožných lidí, ani samotného ďábla. Pokud jsme se odevzdali Kristu a náš život je s Ním skryt, co nám záleží na tom, zda tento pozemský život bude ukrácen dříve či později? Chodíme s Kristem a On naším životem vládne. Převrácení a bezbožní lidé a ďáblové se našeho života nemohou dotýkat více, než mohli Krista držet v hrobě.

Ó, kéž bychom pocítili moc toho života a poznali, že jsme Jeho! Až se to při nás nalezne, pak poselství, které neseme, bude doprovázet moc Boží. Jaký to rozdíl, když nás lidé zahrnou výčitkami a budou nám dělat ostudu, budeme mrtví a náš život bude s Kristem schován v Bohu. život, který budeme žít, bude v Něm a skrze víru v Něho. Toto je moc evangelia a naděje, která činí křesťana vítězným i ve smrti. Je to naděje vzkříšení, protože když je člověk povolán k tomu, aby odešel a usnul, spí v Kristu Ježíši. Jeho život je právě tak jistý, by dokonce jistější než když žil a kráčel po zemi. Jeho zkouška je uzavřena. Bojoval dobrý boj. Zachoval víru a ukončil svou pouť. Dobře pravil apoštol, že nelituje těch, kteří usnuli, nýbrž těch, kteří nemají žádné naděje.
Kdyby církev Boží a kazatelé skutečně umírali, vzdávajíce se všeho, co náleží k tomuto jejich životu, pak by náleželi Kristu skutkem i pravdou. Jestliže Kristus je ochoten nás pověřit některými z těchto věcí, máme-li být na nějakou chvíli zachováni v tomto životě, je to dobré. Avšak jestliže je pro nás nejlepší, abychom byli odtud vzati, je to také dobré. Ať již spíme v hrobě nebo zde pracujeme pro Mistra, na tom nezáleží. Vždy jde o dílo Kristovo.

Držíme-li se těchto myšlenek a učiníme-li je svými vlastními, tak, abychom je měli po ruce vždy, když to potřebujeme, pak se nám stanou vzácnými. Pokud jsme si spočetli cenu našeho vzdání se věcí, které nám byly drahé, jestliže jsme ochotni je považovat za nic jiného než za ztrátu pro vyvýšenost známosti Ježíše Krista, Pána našeho, pak se můžeme cele poddat Kristu. Jakmile jsme ochotni spočíst si cenu a být ukřižováni s Ježíšem vzdáním se pýchy života, žádostí těla a všech ostatních věcí, které náležely k našemu starému životu bez starostí o tělo, pak na nás přijde Kristova moc. žijeme sice na zemi, ale svého života jsme se vzdali a vše, co nyní máme, je Kristus pracující v nás.

Právě v okamžiku, kdy se člověk vzdá všeho, co přináleží k tělu, právě v tu chvíli může říci, že Kristus je v něm, a že má Kristův život. Jak to pozná? Skrze víru v působení Toho, který vzkřísil Krista z mrtvých.
Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Řím. 6:6-9.
Kristův život je životem věčným. On se dobrovolně poddal nadvládě smrti. Tím také demonstroval svou moc nad smrtí. Sestoupil do hrobu, aby právě tam, spoután řetězy samotného vězení hrobu, ukázal moc rozbít tato pouta a vyjít svobodný a vítězný. Protože On již více neumírá a my přijímáme Jeho bezhříšný život, můžeme sebe považovat za mrtvé hříchu, ale živé Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána. A protože smrt již nad ním nemá žádné vlády, tedy hřích, který je ostnem smrti, nemůže mít žádné nadvlády nad námi.

Někdo by mohl namítat: „Vy tvrdíte, že bychom již vůbec neměli hřešit, nenecháváte žádný prostor pro hřích.“ Ale není to právě to, co nám říká Bible? „Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ Řím. 6:14. Patříme Pánu Ježíši Kristu. Jak? Smrtí, protože již neživíme své tělo k tomu, abychom splňovali jeho žádosti. Existuje totiž taková věc jako naprosté poddání se Kristu – tehdy, když se vzdáme všeho a pak věříme Jeho moci nás může v tomto stavu zachovat. A já děkuji Bohu, že je schopen toto učinit.

Lidé se vydávají na nebezpečné expedice. Někteří z nich proto, aby dobyli nějakou zemi. Pokud takovou najdou, spálí lodě, kterými připluli, aby se nemohli vrátit, pokud by si to snad později přáli. Je naprosto správné, abychom předem zvážili cenu. Nemá žádný smysl vrhnout se střemhlav do boje. V úvahu je třeba vzít vše. Tady je jedna libost, tamhle zase jiná. Činím je rád. Mohu se jich vzdát? Jsou mi velmi drahé, jsou prakticky protkány celým mým životem. Jsme s nimi ztotožněn natolik, že jsou patrné na samotném mém zjevu. Jsou zakořeněny do mého charakteru, jsou částí mne samotného. Visím na nich tak, jako na samotném životě. Kristus v nich však není, nemají příchuť Jeho života. Místo radosti, která Mu byla předložena, trpěl kříž. Mohu já, abych sdílel tuto radost, také strpět kříž? Mohu se na tak dlouhou dobu vzdát svých libostí, abych se stal účastníkem Kristových bohatství a radostí z Jeho spasení? Tyto otázky si musíme položit.

Pohleďte vzhůru a upřete zrak na Krista a radost z přítomného spasení. To tvoří opačnou stranu tohoto obrazu. Je zde radost z nekonečné moci působící v nás. Jsme ochotni pro tuto radost vzdát se všeho a stát se podílníky na utrpeních kristových, účastníky Jeho smrti a moci Jeho vzkříšení? Tato radost potrvá na věky. Proto spalme za sebou naše lodě i mosty. Můžeme se vzdát všech těchto věcí, které jsou nám tak drahé, můžeme se jich vzdát navždy? To není snadné.
Někdo řekne: „Již jsem se pokoušel vzdát se všeho, ale zase jsem padl, jak mohu vědět, že znovu nepadnu?“ Ach ne, nyní nečiníš nové rozhodnutí, neobracíš nový list života se slibem, že už budeš činit dobře. Pouze necháváš veškerá rozhodnutí běžet dál. Řekni prostě, já vím, že v Bohu je moc. A tatáž moc, která povolala svět k jeho existenci, tatáž moc, která vyvedla Krista z hrobu, do rukou této moci se poddávám, aby mne zachovala v novém životě. A když tak činíme den za dnem, naše srdce přicházejí s vděčností k Bohu pro Jeho předivnou moc.

Není naším úkolem, abychom uspokojovali naše tělesné žádosti. Musíme vykročit a chytit se života Kristova a cítit, že v nás působí moc Boží. Jestliže pocítíme tuto moc, moc, která v nás působí, pak pokušení, jímž jsme se tak často poddávali, hříšné jednání, jemuž jsme dávali průchod, bud přemoženo a my se octneme nad tím. Pak můžeme vyjít do světa v Kristově moci a nést poselství tak, jak jsme jej ještě nikdy nenesli.

Jak to, že budeme mít více moci? Protože víme, že jestliže Bůh může učinit zázrak pro nás, může ho učinit pro každého. Naše dílo je z hlediska lidského nemožné. Ze všech stran vyvstávají těžkosti. My však máme zkušenost s tím, co dokáže moc Boží, a proto můžeme jít vpřed ve víře, že Ten, který vítězí nad hříšnými představami našeho srdce a potírá každou vysokost povyšující se proti známosti Boží, který si dokáže podmanit každou myšlenku v poslušnost Krista, může to dílo učinit pro druhé, protože ho učinil i pro nás. Je to tatáž síla, která před lidem Božím rozbořila zdi Jericha. Jsem šťastný, že Bůh, který nás povolal za Jeho služebníky, je Bohem nekonečné moci. Chytněte se této moci a přesvědčte se o tom, že je to pravda.

Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Řím. 6:11. Tak i vy. Jak? Tak, že Kristus byl vzkříšen z mrtvých, aby již smrt nad ním nepanovala, tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu a více nehřešte. Je to pravda? Všimněte si pozorně, ten hřích nad vámi již nebude panovat. A to je to, co vám říká Bible. Nejsme již pod Zákonem, ale pod milostí. Nejsme již pod odsouzením, ale spočívá na nás milost Boží. Duch slávy a milosti je nám přítomen.
V Kristu je moc. A co je tou mocí? Všimněte si – milost je přízeň! V Boží přízni je život. Co je tedy mocí milosti Kristovy? Je to moc nekonečného života. Uvěří-li lidé opravdově, že Kristus je vzkříšen z mrtvých, mohou také uvěřit, že jsou mrtví hříchu, avšak živi Bohu a prosti hříchu. Myslí to apoštol takhle? Je to vznešená a slavná myšlenka. Jak vděční by měli být lidé, že mohou mít důvěru v moc Boží skrze Krista, že se mohou bez jakýchkoli nevyslovených výhrad chopit této kapitoly a jednoduše jí uvěřit. Ano, věřte právě těmto slovům. „Ten, kdo umřel, ospravedlněn je od hříchu.“ Tak i vy za to mějte, že jste zajisté zemřeli hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem.

Ale je pravdou, aby člověk mohl žít bez hříchu? V druhé části této kapitoly čteme: Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti. Řím. 6:20. Všichni víme, co to znamená. V našem minulém životě toho není mnoho pěkného. Proč jsme byli cizí od spravedlnosti? Protože jsme byli služebníky satanovými. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími. Řím. 6:22. Původcem spravedlnosti je Kristus. Služba, kterou prokazujeme, je Jeho. Čí služebníci jsme? Kristovi nebo satanovi? Dokud jsme byli služebníky satanovými, neučinili jsme žádné spravedlnosti. Nyní jsme však služebníky Božími. Ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Řím. 3:13. Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte - buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Řím:6:16.
Jsou jen dva druhy služby. Služba satanu, což je služba hříchu k smrti a pak služba Kristu, což je služba poslušnosti k spravedlnosti. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům. Každý tomu věří. Pak tedy ovšem není možno sloužit spravedlnosti i hříchu současně. Nazýváme se křesťané. Co to znamená? Následovníci Kristovi! Ve své křesťanské zkušenosti jsme si však ponechali sem tam nějakou tu skulinku pro hřích. Nikdy jsme se neodvážili jít tak daleko, abychom uvěřili, že život křesťana má být životem bezhříšným. Neodvážili jsme se tomu uvěřit ani to kázat. V tom případě však nemůžeme plně hlásat ani Zákon Boží. Proč? Protože nerozumíme moci ospravedlnění z víry. Bez ospravedlnění z víry je nemožné kázat Zákon v jeho plné šíři. Kázání o ospravedlnění z víry ani nezlehčuje ani nesnižuje Zákon Boží, nýbrž je jedinou věcí, která ho vyvyšuje.

Můžeme být služebníky Kristovými a přitom páchat hříchy a uspokojovat naše tělesné žádosti? Je Kristus služebníkem hříchu? Čími služebníky jsme, pácháme-li hříchy? Jsme služebníky hříchu a hřích je ze satana. Jestliže tedy křesťan (?) jistou část svého času stráví pácháním hříchu a zbytek činí spravedlnost, pak to tedy znamená, že Kristus a satan jsou ve vzájemném partnerství, takže slouží jednomu pánu, protože dvěma pánům sloužit nelze.

Mezi světlem a temnotou – mezi Kristem a beliálem – však není žádného přátelství. Na tomto poli je smrtelné nepřátelství, naprostá protichůdnost. Na žádné straně není jediného místa pro stranu druhou. Proto je také člověku zcela nemožno, aby sloužil dvěma pánům. Může být toliko na jedné či na druhé straně. Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte - buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Řím. 6:16. Víme dobře, co to znamená být služebníky hříchu. Poddávali jsme se jako nástroje nespravedlnosti k hříchu.
Pak přichází otázka: Jak se stanu Kristovým služebníkem tak, abych byl schopen umřít svému starému životu? Když se někomu zavazujete k poslušné službě, stáváte se služebníky toho, koho posloucháte. Řím. 6:16. Slovo přeložené jako služebník, ve skutečnosti znamená otrok. Ve chvíli, kdy se odevzdám Kristu, abych se stal jeho služebníkem, právě v té chvíli jsme Jeho otrokem. V tu chvíli Mu patřím. A jak poznám, že Kristus mou službu přijímá, jestliže mu ji odevzdávám? Tím, že On ji ode mne již koupil a zaplatil za ni. A po všechny ty roky, kdy jsem se odevzdával do služby hříchu, jsem Jej okrádal o Jeho právo. Ale po celou tu dobu, kdy jsem se zdráhal Mu sloužit, mne hledal a chtěl mne k sobě přitáhnout. Řekneme-li: „Pane, zde jsem a odevzdávám se ti,“ právě v tu chvíli nás Pán nalezl, protože nás hledal a jsme Jeho služebníky.
Jak však poznáme, že jimi zůstaneme? Jak víme, že můžeme žít Kristův život? Právě tak, jako víme, že jsme žili životem hříchu. Uvažujeme-li o tom, komu budeme sloužit, chceme vzít v úvahu také moc obou pánů. Když jsme byli služebníky hříchu, byli jsme cizí od spravedlnosti, protože nás satan strhl na svou stranu a používal si nás dle své libosti a my jsme byli vydáni na milost a nemilost jeho moci.

Je hřích silnější než spravedlnost? Je satan silnější než Kristus? Ne. Protože se tedy Kristus ukázal silnějším, pak právě s takovou jistotou, s jakou jsme jako služebníci hříchu byli poddáni moci, která nás činila cizí od spravedlnosti, poddáme-li se Kristu, poddáváme se Pánu, jenž má moc učinit nás cizími od hříchu. Boj není náš, je Boží. Již jsme řekl, Kristus a satan nejsou ve vztahu partnerském na žádné úrovni. Je mezi nimi to nejrozhodnější nepřátelství.
Všichni znají slova: „Velký spor mezi Kristem a satanem.“ Stala se mezi námi zdomácnělou frází. O co je zde vlastně spor? Spor je o duše lidí a o místo jejich přebývání. Boj je o otázku, komu budou lidé sloužit. Spor je mezi Kristem a satanem. Nejsou v něm pouze hlavními postavami, nýbrž celý spor je zcela výhradně jen a jen mezi nimi samotnými.
My k tomu máme co říci pouze tolik, že ani jeden z nich nezíská naši službu proti naší vůli. Sami nemáme síly postavit se proti satanovi. Pokoušeli jsme se o to. Nemůžeme mu však ani čelit ani nad ním zvítězit. Není v nás žádné moci. Zároveň si však uvědomujeme, že mu nechceme sloužit. Ano. A nejenže mu řekneme nechci být tvým služebníkem, nýbrž také já tvým služebníkem nebudu. A namísto nasazení veškerých svých sil proti satanovi se poddáme Kristu a stále znovu budeme opakovat totéž, co žalmista David: „Hospodine, prosím, já jsem tvůj služebník, služebník tvůj, syn tvé služebnice. Ty jsi mi rozvázal pouta.“ ž. 116:16.

Byl jsem nevolníkem satana, ale v téže chvíli, kdy jsem řekl Kristu: „Chci sloužit Tobě,“ rozvázal má pouta a vzal na sebe odpovědnost za obranu proti satanovi, který už na mne nemá právo. A tak když satan přijde, aby mne znovu zotročil, čelí mu Kristus právě tak, jako mu čelil, když byl na této zemi. A tak prostě řekni svému srdci a satanovi, že jsi Kristův, a že On tvá pouta rozvázal. Pak budeš skutečně z tohoto nevolnictví vyvázán. Spočítal sis cenu a nyní můžeš vzít Davidova slova a stále znovu a znovu je opakovat.

Tvůj život již není tvým, je to život Kristův. Jeho život, samotná Jeho existence stojí proti satanovi. Boj se odehrává nad našimi hlavami, protože my jsme mrtví a náš život je skrytý s Kristem v Bohu. žalmista praví: Ukrýváš je u sebe v své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku. ž. 31:21. Boj mezi Kristem a satanem je veden nad námi a my jsme ukryti ve stanu. To je to vítězství, které přemáhá svět, protože Kristus ho dosáhl nad satanem. A tím, že se vírou uchopíme zaslíbení Kristových, je vítězství nad satanem i naším vítězstvím.

Což Kristus neříká, že Mu je dána veškerá moc na zemi i na nebi? Poslyšme vzácná slova v Ef. 1:19-21: A jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.

Co činí pro nás tatáž moc, která Jej vyzvedla na tak vyvýšené místo, které je nade všechna panství a mocnosti? Oživuje nás a křísí spolu s Ním a posazuje na nebesích spolu v Kristu Ježíši (Ef. 2:1.5-6). Kam že nás to usadí? Nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva.

Pak tedy je vítězství naše v Kristu, který vítězství již získal. Vydobyl pro nás pokoj. A právě tak, jako nám dává svůj pokoj, vydobyl nám také i vítězství. A tak v hodině zkoušky máme vítězství, kterého je již dosaženo. S jistotou smíme říci, že boj se odehrává nad našimi hlavami, a že božský pokoj je náš. A je to pokoj neustávající.
Síla a vítězství křesťana spočívá v poddání se Kristu tak, aby nás mohl držet ve své přítomnosti a ukrýt nás ve svém stanu před jazyky svárlivými. Pak již nezáleží na tom, jak těžká je zkouška. Máme-li Krista, máme také pokoj ve svém srdci.
Ó, kéž by každý v tomto domě byl naplněn touhou mít Krista a Jeho spravedlnost a právě v této chvíli vzít Jeho slovo, nechat se inspirovat Jeho inspirací. Pak budeme mít život Kristův a budeme tímto životem žít. Pak také můžeme vyjít do celého světa jako Jeho misionáři a činit jen dobře. Uchopíme-li se té moci, kterou máme skrze víru v Něho, nebude to dlouho trvat a dílo spravedlnosti bude ukráceno a my uvidíme Toho, jehož i když nevidíme, milujeme.