Včera jsme zakončili naši studii úvahou o šestnáctém verši osmé kapitoly Římanům: Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Řím. 8:16. Dnes budeme pokračovat veršem sedmnáctým. Pro nedostatek času nebude možné, aby každý verš byl důkladně prostudován, a tak některé přijdou trochu zkrátka.

A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi, trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Řím. 8:17-18. Chtěl bych vyjasnit jednu myšlenku, týkající se této slávy. Včera jsem prohlásil, že pokud jsme spoludědicové s Kristem, musíme vlastnit vše, co má Kristus. Až On se ujme svého království a obdrží tak to, co bylo zaslíbeno Abrahamovi a jeho semeni, ujmeme se ho i my. Jsme spoludědicové s Kristovi. A tak vše, čeho užívá Kristus nyní, je i pro nás. Také sláva, kterou má nyní, je pro nás. Veškerou lásku, kterou Ho zahrnuje Jeho Otec, máme i my, protože říká: „A svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ Jan 17:23. Bůh nás obdařil svou nádhernou láskou, abychom se my mohli nazývat syny Božími.

Přemýšlejme o tom. Bůh má jediného Syna, blesk Jeho slávy a obraz Jeho osoby. Jeho milovaný Syn! Avšak, ó, hlubokosti Jeho lásky, On nás může učinit účastníky toho všeho, přijmout nás do své rodiny a nechat nás, abychom se spolupodíleli na jeho titulu, který má pouze Jeho Syn. Proto nás svět nezná, protože nezná Jeho. Právě tak, jako Ho svět neuznal za Božího Syna, dědice vesmíru, tak ani nás neuzná za syny Boží a dědice vesmíru. „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ 1. Janův 3:2. Jsme dětmi Božími již nyní. A to v takové míře, v jaké jimi budeme navěky. Sláva synovství se v nás ještě neprojevuje, ale až se ukáže Kristus, budeme jako On, protože On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. Fil. 3:21.
Potom budou synové Boží zářit jako slunce v království svého Otce.

Bratři, od té doby, kdy jsme poznal, že Bůh nám udílí jak své milosrdenství, tak i svou slávu, mám stále větší zalíbení v přemýšlení o té slávě, která v nás bude zjevena. Já totiž to chápu tak, že je nám obojí udíleno toutéž mocí, a že ten trůn, ke kterému přinášíme své prosby jako k trůnu milosti, je zároveň i trůnem slávy. Když se Jeremiáš modlí za svůj lid, říká: „Neodmítej nás však pro své jméno, nenech zhanobit trůn své slávy. Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi.“ Jer. 14:21. A tak, protože je jak trůnem milosti, tak i slávy, milost, která se nám udílí, je rovnocenná slávě, která je rovněž v tomto trůnu. Tato sláva v nás bude zjevena, takže toto ubohé, ponížené tělo bude zářit jako slunce. Toto ujištění, že v budoucnu v nás bude zjevena sláva, je zároveň ujištěním, že milost v nás může být zjevena nyní. Proto nám Pán zjevil právě tolik slávy, která má ještě přijít, kolik jí můžeme pochopit. Tohle je právě věc, ve které se často míjíme porozuměním i prospěchem. Zapomínáme, že tyto věci jsou nám dávány pro naši současnou potřebu, abychom se mohli podílet na síle, která se v nich nachází.

Tak jako se časná soužení nemohou srovnat s velikostí slávy, která bude zjevena, tak se nemohou srovnat ani s velikostí milosti, která je nám udělována již teď k tomu, abychom je mohli snést. Velikost milosti se rovná velikosti slávy.
Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti. Ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Řím. 8:19-23.

Obdrželi jsme tedy prvotiny Ducha. To ovšem neznamená, že bychom obdrželi jen nějakou trošku Ducha, nýbrž prvotinu, jakousi záruku a zálohu na naše dědictví. Pavel to dovozuje v Efezským 1:13-14: V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. A tak to, že máme Ducha svatého a to, že jsme syny Božími, znamená, že se ujímáme svého dědictví přítomném čase. Začínáme se podílet na bohatství onoho dědictví již teď. Pokud zůstaneme syny Božími, zůstaneme ve svém dědictví až do věčnosti s tím, že až přijde Syn Boží, přibude k tomu ještě plné dědictví slávy.

Budeme-li se na tato zaslíbení dívat tímto způsobem, pak pochopíme, že pro nás nebe začíná již nyní, za života na zemi. Pakliže se těchto věcí opravdu přidržíme vírou, můžeme u sebe mít Ducha svatého kamkoli vkročíme a budeme účastníky nebeského pokoje i radosti.

Jsme spaseni v naději. Naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Řím. 8:24-26.

Bratři, v těchto verších je celý vesmír posílení. Přemýšlel jsem, když často bývám na našich shromážděních a tam slýchávám mnohá svědectví končící slovy: „Modlete se za mne,“ že se za nás modlil sám Kristus, a že Duch svatý za nás prosí lkáními nevyslovitelnými. Bratři, když prosíme ostatní, aby se za nás modlili, nemůžeme se vírou chytit a přivlastnit si modlitby, které za nás jsou ustavičně vysílány v samotném nebi? I kdyby se za nás nikdo z bratří nemodlil, máme radost a štěstí v tom vědomí, že za nás prosí Kristus a Ducha svatý. Pro mne je to velkým povzbuzením. Rozumím tomu takto: Přicházím k Bohu a pokládám před Něho celou svou duši, prosím Ho, aby - oč bych vlastně měl prosit? – někdy ztrácím slova, jaksi se nemohu vyjádřit, a jen nevyslovitelná touha po něčem víc než co mám, mne táhne k mému Bohu. Ale Duch svatý moji potřebu zná a také zná Boží mysl. Ví zrovna to, co mi musí dát Bůh, a proto mi činí zástupce a prosí za mne. Bůh pak dává nepředstavitelně více, než oč Ho mohu prosit nebo jen pomyslet. Duch svatý bere na sebe ty myšlenky, které my nejsme schopni přetvořit do slov, i ty, které sotva můžeme domyslet a přetváří je v prosby před trůnem Božím. Ten pak, který zkoumá srdce člověka, ví, jaká je mysl Ducha.

Jsem přesvědčen, že mnohý z nás dělá chybu v otázce zkoumání srdce. Slýcháváme, jak bratři říkají: „Budeme zpytovat svá srdce a odkládat z něho všechno to zlé, co se v něm nachází.“ Jeremiáš říká: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“ Jer. 17:9-10. Přebýváme na zemi a jsme v hříšném stavu. My přiznáváme, že nejsme v tom duchovním stavu, v jakém bychom měli být. A tak chceme zkoumat své srdce a odstranit všechny bezbožnosti, které v něm nalezneme. My toho však nejsme schopni, protože naše srdce nás vždy oklame. Kdo ho však může zkoumat a zpytovat, je Bůh. A On to také činí. Pokud přijmeme výsledky Jeho zpytování, naše radost bude převeliká. Tím, kdo nám předkládá vyzpytované hříchy, není nikdo jiný, než Utěšitel. A ten akt přinášení našich hříchů před naše oči je vlastně částí Božího potěšování. Ano, právě tím, že nám oznámí naše hříchy, nám Bůh dává potěšení.

Někteří lidé říkají, že Pán jim jejich hříchy oznamuje tak, aby to mohli snést. Když mi je oznámil, nemohl jsem je snést. A tehdy přišlo potěšení, protože jsem je nebyl schopen nést, byl jsem ochoten přenechat je Spasiteli, aby je nesl za mne. A tak Pán zpytuje srdce lidská a jediná věc, kterou musíme učinit, je přijmout odpuštění, které pro nás má, když výsledky tohoto zkoumání předkládá před naše zraky.

A nyní přicházíme k té nejnádhernější a nejpožehnanější části osmé kapitoly k Římanům. Dá se charakterizovat jedním slovem: SLÁVA

„Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. Které předem určil, ty také povolal. Které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ Řím. 8:28-30.
28. verš se velmi často cituje a ještě mnohem častěji aplikuje nesprávně, a sice tím, že se nepoužije správný čas. Lidé jej čtou nebo citují: „Víme, že všecko bude napomáhat k dobrému těm, kdo milují Boha.“ Ale tohle Pavel neříká. On říká, že všechny věci napomáhají k dobrému, to je v současné době. Někdo ale řekne: „Ale já to nepoznávám, že se to tak skutečně děje.“ Nepouštěj se tedy víry v Písmo a věř mu, a potom to poznáš. Jediný způsob, jak to můžeme poznat, je vírou ve slovo Boží. Pak shledáme, že všechny věci dohromady pracují k dobru pro ty, kteří milují Boha. To je štěstí křesťana, že se mu nemůže nic zlého stát.

Někteří říkají, že existuje pouze nějaká zvláštní třída lidí, u kterých to platí. Ano, to je pravda. Skutečně je jedna zvláštní třída lidí, a ta je složena z těch, kteří milují Boha. My víme, jestli Boha milujeme nebo ne. Proto také víme, jestli si toto zaslíbení můžeme přivlastnit nebo ne. Cožpak není dostatek důvodů pro milování Boha? Někdo řekne: „Já bych Boha chtěl milovat víc, já vím, že Ho nemiluji dost.“ Jak absurdní věc! Jakoby láska k Bohu byla naše povinnost, k jejíž vykonávání bychom se měli přimět. Láska se nedá vynutit. Již samotná skutečnost, že bychom někoho nutili milovat druhou osobu, je důkazem, že zde není ani trochu lásky. Milujeme něco prostě proto, že je to milé a libé v našich očích a čím více o té věci, kterou máme rádi, víme, tím více ji milujeme. A stejně tak, čím více víme o Bohu, kterého milujeme, tím více Jej budeme milovat. Přicházejíce k Jeho slovu, z něhož čerpáme další poznání o Jeho milosti, nemůžeme si pomoci, musíme Jej milovat víc. Proč? Protože On nejdříve miloval nás. A tak, chceme-li Boha milovat více než doposud, studujme více Jeho lásku, jak je zjevena v Jeho slovu.

A nyní něco o té třídě lidí, kteří jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Zde je otázka „povoláni,“ která některé lidi zbavuje odvahy. Bratr řekne: „Třeba nejsem povolaný, vůbec si svým povoláním nejsem jistý. A proto se toto zaslíbení na mne nevztahuje.“ Otázka tohoto „povolání“ není přece vůbec těžká. Koho Bůh povolává? A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. Zj. 22:17.
Povolaný je tedy každý muž, každá žena a každé dítě na této zemi. Ti, kteří toto povolání uslyší, se ho mohou chopit a předat ho dál. Laskavost Boží je tak široká, že zahrne každého jednotlivce, protože „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jan 3:16. Tyto dva biblické texty jsou dostatečné k tomu, aby rozprášily do všech světových stran teologické smetí, vymyšlené k tomu, aby se dokázalo, že Bůh má zvláštní skupinu povolaných a nikoho jiného. Nikdo ať nezůstává stranou jen proto, že si myslí, že není povolán. Povolání je pro všechny. Ne všichni přijdou, ne všichni přijmou Petrovu radu a neučiní své povolání a vyvolení jistotou. To však není chyba Boží prozřetelnosti.

Jsme tedy „povolaní“ a „vyvolení.“ Někdy máme ze slova „vyvolení“ zvláštní obavy. Je to však potřebné? Ne, protože každý jednotlivec může být kandidátem a každý kandidát může být vyvolen. Je to něco, co může mít každý. Skutečnost, že někdo je vyvolen, nikoho jiného nevylučuje, aby mohl být také vyvolen.

V 2. Tim. 1:9 čteme: Ten, který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy. Všimněte si, Jeho uložení je uložení milosti a tento Dobrovolný dar milosti ke všem přichází skrze ospravedlnění života. Všimněte si také, čím vyvolení je.
Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. Ef. 1:3-6.

Obdařil nás vším duchovním požehnáním! V kom? V Kristu, a proto v té chvíli, kdy se vzdáváte svého Já a na jeho místo přijímáte Krista, získáváte vše, co Kristus může dát. Proč byla všechny tato požehnání složena v Kristu? Protože On vás může požehnat v tom, aby odvrátil každého od jeho hříchů. Sk. 3:26. A tak protože nám byla dána veškerá požehnání, která nás mohou osvobodit od hříchu a odvrátit od našich nepravostí, můžeme v Něm mít radost a pokoj. Petr říká: „Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.“ 2. Petr 1:3. Je nám dáno vše, co je potřebné k životu a pobožnosti. V kom? V Kristu. Proto duše, která stojí v Kristu, může stát tak pevně a bezpečně jako Skála věků.

„A chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ Ef. 1:6. V kom? V tom nejmilejším. Ne v nás, ale v tom Nejmilejším. A každý je povolán do společenství s Kristem, pokud chce toto povolání přijmout. Bratři, je snad nerozumné, že Bůh nepřijímá ty, kteří nechtějí přijmout Jeho? Jistě ne. A je snad nerozumné a nespravedlivé, když jsme v Něm vyvolení podle Jeho vůle, k chvále slávy milosti Jeho, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším? …když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si
48
předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání. Ef. 1:9-11. Povšimněte si, jsme-li v Kristu, dostává se nám podílu , neboli, je nám opatřeno dědictví, začínáme přijímat jeho prvotiny, začínáme na něm mít podíl.
Které předem vyhlédl, ty také předem určil. Jen několik slov o vyhlédnutí. Někdy lidé zaujímají takový postoj, že když Bůh stvořil člověka, nevěděl, kam se bude ubírat a pokud to prý věděl, neměl ho vůbec stvořit, anebo ho zastavit na cestě zkázy, kterou se vydal. Bůh ví i předvídá a zná konec již od počátku. Nezmění ani o čárku nebo tečku plán, který znal již před založením světa. A v celém vesmíru není jediné moci, která by Jej přiměla k takové změně.
Věděl Bůh, že Adam zhřeší? Ví, zda budeme zachráněni nebo ne?

Ano, On ví, kdo bude spasen a kdo zatracen. Jak je tedy možné, že jsme svobodné bytosti? Já to nevím, ale tím se nic nemění. Z Jeho slova vím, že jsme dokonale svobodný k obdržení spasení, pokud ho budu chtít. Zároveň také vím, že Bůh ví, zda spasení přijmu nebo ne. Opravdu nerozumím tomu, jak tyto dvě věci fungují. Ale Bůh to ví a On není nespravedlivý, a tak je to v pořádku. Ani andělé v nebi neví, jak to funguje, ale vědí, že to tak je.

Všimněte si absurdity toho tvrzení, že Bůh může vědět, pokud chce, ale že o některých věcech vědět nechce, a proto nevyvíjí úsilí, aby o nich věděl. Někteří tvrdí, že kdyby věděl vše, byl by odpovědný za to, zda budeme spaseni či zatraceni, a tak prostě od této věci odejme svou vševědoucnost, aby se zbavil odpovědnosti. To je přece přímá obžaloba Boha. Vrhá to na Něj veškerou odpovědnost za lidskou bídu a obviňuje Ho to, že se jí chce vyhnout. Jestliže skutečně chce o některých věcech nevědět, jak by potom bylo možné, aby věděl to, co vědět chce a co ne?

Tvrzení, že o některých věcech nechce vědět, dokazuje, že to na to, aby se mohl rozhodnout, že o nich nechce vědět, by o nich musel vědět, což je holá absurdnost, ke které není třeba dalšího vysvětlování. Spočívá v tom, že by nechtěl vědět o věcech, o kterých ví. Taková myšlenka nutně musí stát na předpokladu, že znalosti, které Bůh má, zná ze studia. Jenže Bůh nemusí počítat a kalkulovat, aby mohl dospět k nějakým závěrům. On je Bohem a veškerá věda je v Něm. Ona v Něm začíná i končí.
Bůh je Ten Veliký a Svatý, který přebývá ve věčnosti. Co je to věčnost? Je to něco, co nemá ani počátek ani konec. Existuje ze sebe sama, to znamená, že celé věky, které již uplynuly do minulosti, jakož i ty, které jsou blízkou i vzdálenou budoucností, jsou v Bohu právě teď. U Boha jsou minulost, přítomnost i budoucnost prostě přítomností. On žije ve věčném nyní. My to nejsme schopni obsáhnout, ale to nevadí. My Mu věříme.
To, že je věčným Bohem, dává sílu té skutečnosti, že je také naším útočištěm. Je to věčný Bůh, kdo bděl na našich cestách v minulosti a my máme důvěru v Jeho vedení. Kdyby býval neznal minulost a budoucnost, jak bych poznal, zda mne vedl správně nebo ne? Job říká: „Zato on zná moji cestu.“ Jób 23:10.

On nás vede tou cestou, kterou bychom měli jít, přehlíží přes celé věky a vidí, kdo obdrží dědictví a připravuje ho pro něj. Pokusme se převést věc do naší lidské úrovně. Co byste si mysleli o člověku, který nashromáždil velké množství materiálu a začal stavět dům. Vy se jej ptáte, jaký druh domu to bude. „Inu,“ odpoví vám „já nevím. Budu tyhle kameny, cihly a dříví dávat dohromady a pak uvidím,jaký dům z toho vyplyne.“ To by byl ale potřeštěný rozhovor! Dříve, než se začne stavět dům, stavitel ví, jaký bude a má naprosto přesnou představu, jak bude po dohotovení vyhlížet. Myslíte si snad, že když Bůh v minulosti zakládal své plány na stvoření země, že nevěděl, jaká bude? Věděl to dobře a také s ní měl svůj cíl. Stvořil ji proto, aby byla obydlena.

Nejenže věděl, jakým místem bude země, ale věděl i jaký druh lidí zde bude přebývat. Znal osobně každého člověka, který tu bude žít a každého také již pojmenoval. Ti, kteří měli osídlit zemi, a které On viděl již tehdy, když zakládal zemi, měli být dobrými a svatými lidmi, a tatáž země, jakmile skončí tato epizoda s hříchem, bude obydlena přesně těmi lidmi, které Bůh na počátku viděl. Jejich jména budou přesně táž, jaká jim dal v dávné minulosti.

Ve Zjevení 2:17 čteme: „Dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“ Nemíní se tím, že bychom v království nebeském neznali jména jedni druhých. V Bibli má každé jméno nějaký význam. Jákob byl „Uchvatitel“, Izrael „Kníže Boží“, Abraham „Otec mnohých národů“, Sáraj „Svárlivá,“ Sára „Kněžna“. Jméno označuje povahu.

I když vykoupení budou mít dokonalý Boží charakter, bude zde dostatek místa pro rozdílnost povah. Co tedy znamená, že nikdo neporozumí jménu žádného člověka? žádné dvě osoby nebudou mít v rozvoji povahy stejné zkušenosti. žádné dvě osoby nebyly vedeny toutéž cestou a neměly tutéž zkušenost nebo stejné zkoušky. Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit. Př. 14:10.

V knize Exodus 33:17 praví Pán Mojžíšovi: „Protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem.“ Mojžíš byl tehdy velice blízko Pánu. Kráčel s Ním nepřetržitě jako by Neviditelného viděl. žid. 11:27. Den za dnem byla jeho povaha utvářena Všemohoucím a nebýt jednoho jediného hříchu, byl by býval proměněn, aniž by okusil smrti. Byl nejtišším z lidí a Bůh jej znal podle toho jména, jež bylo zapsáno v knize.

Člověk padl, ale každý, kdo žil přímo po tomto pádu, mohl přijmout nabízené spasení pokud si to přál a mohl být jedním z těch, které Bůh viděl, když pokládal plány pro zemi a pro její obyvatele. Kdyby se to tak stalo, země by se naplnila a dílo by již dávno bylo dokonáno. Bylo by to vůči nám nespravedlivé, protože v takovém případě bychom se ani nenarodili, a tudíž bychom přišli o věčný život? Vůbec ne. Nebylo by to o nic méně spravedlivé, než když za několik let ukončíme dílo a tím vezmeme naději na věčný život těm, kteří v té době budou ještě nenarození.

Bůh nás tedy vyhlédl v Kristu a v Něm jsme na počátku byli určeni na takovém místě země a v jejím stavu čistoty, jak nás chce mít. Jsem tak vděčný, že můžeme mít Krista, budeme-li chtít, a budeme-li chtít Mu uvěřit a důvěřovat Mu, víme, že jsme určeni na jisté místo v Jeho království. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání. Ef. 1:11. Nevidíme v tom, že všechny věci napomáhají k dobrému těm, kteří milují Boha?

Jak poznám, že jsem dítětem Božím? On mne miloval a koupil. Já se Mu odevzdávám, a proto jsem Jeho. Jsem nyní v Kristu a co na tom, co se se mnou bude dít? Nemůže se mi stát žádná zlá věc, protože všechno, co přijde, Bůh promění v mé dobro. A nejenže to učiní, ale On to činí již teď. A dělá to proto, aby rozvinul mou povahu a uzpůsobil mne k tomu, co pro mne chystá.

Satan proti mně vymýšlí plány, ovlivňuje různé lidi, aby se stavěli proti mně. Vše je vypočítáno k mému zničení. Vše je ale v pořádku, protože Bůh tyto bezbožnosti přebírá a způsobuje mi z nich dobro. Satan tyto převrácené plány vymýšlí k mé záhubě. Ale Bůh tyto plány bere a skrze ně mne přivádí k vytouženým nebesům. Proto si křesťan nemá proč stěžovat.
Nikdo by si nechtěl stěžovat tehdy, když se má dobře. Křesťan se však má dobře stále, protože všechny věci mu napomáhají k dobrému. Tato všechna zloba, vymyšlená proti nám je dobrá? Ano, protože ačkoli jsou ve svém počátku zlé a jejich účelem je naše zničení, dříve než na nás dopadnou, promění je Bůh v dobro. Vidíme-li věci v tomto světle, můžeme chválit Boha, ať se děje co děje.

Josefa poslali jeho bratři do Egypta. Neměli k tomu jiný důvod, než jej zahubit. Nejdříve se pokoušeli jej zabít, ale nakonec ho poslali jako otroka, protože doufali, že tam jako otrok dlouho nepřežije, a tím že se ho zbaví. A přece nám žalmista praví, že Bůh vyslal už před nimi muže, Josefa, který byl prodán do otroctví. ž. 105:17. Jeho bratři osnovali ve svých srdcích ohavnost a Bůh současně posílá Josefa do Egypta podle své vůle. My znovu nedokážeme pochopit, jak to funguje, ale přesto víme, že tomu tak skutečně bylo.

Kaifáš, ten zvrácený velekněz, se otázal, zda by nebylo lépe, aby jeden člověk zemřel, než aby zahynul celý národ. To byla myšlenka světskou moudrostí uvažujícího politika. A přesto jeho slova byla zároveň Božím proroctvím. Bez ohledu na bezbožnost zlého člověka nebo i samotného ďábla, Bůh bere jeho bezbožnost a použije ji pro své vlastní věčné plány. Veliké je utěšení v tom, že toto je ten Bůh, kterému sloužíme.

Tak tedy chápeme, že ty, které předem určil, ty také povolal, které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Řím. 8:30. Kristus praví: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ Jan 17:22.

Ano, Bůh dává milost a slávu a my tu slávu máme nyní, jen s tím, že je ve formě milosti. Bůh okrášlí tichého svým spasením. Dal nám veškerá bohatství své slávy i milosti. A v budoucnu nám ukáže nepřeberná bohatství své milosti se slávou, která bude zjevná.
Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Řím. 8:31.