„Příteli, zamyslel ses již někdy jakou hodnotu představuješ pro Boha?“ Postavil jsem tuto otázku kolegovi, který po mnoho let byl soudcem v menším městě. Věděl jsem, že mu nedávno zemřela jeho žena. Naše rozmluva byla usměrněna na zaslíbení obsažená v Písmu svatém. Vyprávěl jsem mu, jak nedávno ve Venezueli jistý otec zaplatil teroristům 900.000 dolarů výkupného za svého milovaného syna. Přemýšlel jsem o tom, zda tento chlapec byl hoden takovéto sumy.

„Samozřejmě,“ odpověděl můj přítel. „Pro svého otce měl zcela určitě takovou cenu.“ „Máš pravdu,“ řekl jsem mu. „A slyšel jsi již, že kdysi někdo zaplatil výkupné za tebe?“ Kývl hlavou. Věděl dobře o oběti, jež byla přinesena na Golgotě. „Byl jsi toho hoden?“ otázal jsem se.

„Ne,“ popřel. „Myslím si, že ne.“

„Myslíš si, že tomu tak opravdu je?“ zeptal jsem se. „Domníváš se, že Ten, který tě stvořil, by zaplatil za tebe cenu vlastního života, kdybys pro Něj nepředstavoval takovou hodnotu? Kdybys toho nebyl hoden, znamenalo by to, že se Bůh zmýlil, je to pravda?“

Co je příčinou toho, že člověk pro Boha představuje až tak velkou hodnotu? Představme si, že během pátrání, která činil otec tohoto uneseného syna, přistoupil k němu někdo a nabídl mu něco takového:

„Slyšel jsem, že hledáte chlapce, za něhož jste ochoten zaplatit 900.000 dolarů výkupného.“

„Ano, chcete mi být nápomocen při pátrání po něm?“

„Ne, ale myslím si, že bych vám mohl zajistit jiného chlapce, který by vás stál pouze 1.000 dolarů. Tím způsobem si ušetříte mnoho peněz.“

Myslíte, že by otce zajímalo takovéto rozřešení problému? Samozřejmě že ne! On přece nehledá nějakého chlapce. On hledá toho jediného, svého vlastního syna.

Proč byl asi všemohoucí Bůh připraven zaplatit tak nesmírnou cenu jako výkupné za člověka? Abychom tomu lépe porozuměli, musíme poznat cíl, kvůli němuž byl člověk stvořen. Bůh stvořil člověka proto, aby mohl přebývat v Jeho přítomnosti. O starozákonním Izraeli Bůh řekl: „Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ (Iz. 43:21). „Hospodin má ve svém lidu zalíbení, pokorné oslaví spásou.“ (ž. 149:4).

Každý člověk je jiný, každý je individualitou. Viděl jsi již snad někdy někoho, kdo by byl tvou identickou kopií? Občas, když kladu takovouto otázku, slyším v odpovědi: „Ne. A je dobré, že tomu tak není!“ Ano, je skutečně dobré, že nikde neexistují dvě naprosto stejné osoby. Kdybychom měli své duplikáty, ztratili bychom asi 50 % své hodnoty. Na štěstí nám takovéto nebezpečí nehrozí. Jsme absolutními unikáty. Bůh toužil pouze po jedné takové osobě, jakou jsi ty. On potřeboval pouze takovouto jedinou osobu. „Byli jsme povoláni k životu, protože jsme byli potřební.“ (ST 1903,04,22).

Jednou z největších potřeb lidského srdce je potřeba mít blízkou osobu, která nám vzájemně splácí svými city. Potřeba kontaktu s milovanou osobností a vědomí toho, že tato osoba nás rovněž potřebuje, je jednou z fundamentálních potřeb mezilidských vztahů. Manželé, kteří spolu upřímně cítí a těší se tímto pocitem, prožívají již zde na zemi předchuť příštího nebe. Jestliže tento pocit sdílejí rodiče i děti, není nutné se obávat, že může dojít k něčemu, co nazýváme konfliktem pokolení. Uspokojení z upřímného přátelství je skutečně možné, protože přátelství nám umožňuje toto pouto uskutečnit. Skrze tyto vzájemné svazky mezi lidmi, chce nám milostivý Bůh zjevit sebe sama. Touží po tom, abychom pochopili nejen to, kým je pro nás On, ale také i to, kým jsme pro Něj my.

Mnoho biblických bohatýrů bylo potěšením svému Stvořiteli díky skutečně blízkému kontaktu s Ním. Enoch chodil s Bohem přes 300 let. Představoval pro Boha tak velkou cenu, že jej Pán odlišil a vyznamenal svou odměnou přede všemi ostatními lidmi. „Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení..“ (žid. 11:5). Bůh měl velkou radost a potěšení z Henochova přátelství. I dnes máme na zemi takovéto Henochy.

A co víme o Abrahamovi? Písmo svaté nám podává zprávu o jeho omylech i pádech, ale potvrzuje rovněž, že „byl nazván přítelem Božím. (Jak. 2:23). Kdo jej takto nazval? Sám Bůh osobně. Pán k němu hovořil: „Abrahame, příteli můj.“ (Iz. 41:8). V 18. kapitole 1. Moj. čteme, že Bůh se těšil z upřímného kontaktu se svým přítelem. Řekl o něm přímo: „Nebo znám jej.“ (1. Moj. 18:19). Během rozmluvy o osudu Sodomy, Abraham, prokazujíc Bohu náležitou úctu, přece si dovolil diskutovat s Ním a směle řekl, co si myslí o Božím soudu i milosrdenství.

Stojí za to pohlédnout blíže na Mojžíše a jeho vztah k Bohu. „A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (2. Moj. 33:11). Přátelství mezi Bohem a Mojžíšem se rozvíjelo díky nepřetržitému spojení Mojžíše s Pánem. Nejdříve v době pobytu v zemi Midianců a potom během čtyřicetiletého putování vyvoleného národa po poušti. Díky tomuto přátelství vešel Mojžíš v nejužší obecenství s Bohem na hoře Sinaj. Obdržel tam přesné plány, jež se týkaly stavby svatyně na zemi.

Uvažování nad plány stavby svatyně byla přerušena v okamžiku, kdy Bůh musel říci Mojžíšovi o tom, co se dělo v táboře pod horou. Odpadnutí jakého se Izraelité dopustili muselo býti tvrdě pokáráno. Bůh chtěl Izraele zcela zničit a Mojžíš měl dáti počátek novému národu. Tehdy Mojžíš podobně jako Abraham, osmělil se pokorně, ale odvážně oponovat Bohu. Nechtěl se smířit s důvody, pro které chtěl Bůh zničit Izraele a představil Bohu své důvody, jimiž se přimlouval za záchranu lidu. Rozhodl se dokonce vzdát se vlastního života za život národa. Tímto způsobem se mu podařilo proniknout do nejhlubších citů Nejvyššího. Bůh změnil své rozhodnutí a odsouhlasil spolu s Mojžíšem smlouvu, jež se týkala budoucnosti Izraelského národa.

A jak se ty díváš na svůj vztah a spojení s Bohem? Bůh tě zformoval tak, abys byl Jeho přítelem. Nemůžeš zaujmout místo Mojžíše, Henocha či Abrahama, stejně tak, jak oni nemohou zaujmout tvé místo. Bůh ale má ve svém milosrdném srdci zvláštní určité místo, jež náleží vysloveně tobě. On očekává kontakty s tebou, tvou lásku a tvé porozumění. Pro Něj máš nenahraditelnou cenu. On se kvůli tobě vrátil do nebe, aby tam pro tebe připravil místo. A všem nám zaslíbil: „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:3).

Po celý svůj život jsem věděl, že potřebuji Boha. Ale bylo to pro mne úžasným zjištěním, když jsem pochopil, že On, Pán, potřebuje i mne, ne pouze pro to, abych vykonával Jeho poslání, ale abych byl Jeho nejbližším přítelem. A právě v této knížce se chci s tímto úžasným zjištěním a s touto nádhernou jistotou podělit se svými čtenáři. Bez zřetele na to, jak mne Bůh velmi miluje, „pamatuj, že tebe hodnotí tak, jak kdybys byl pro Něj jediným člověkem na tomto světě.“ (SC 98).

Může však Bůh opravdu potřebovat každého člověka, když na celém světě má miliony nádherných přátel? Představme si rodinu s osmi dětmi. Sedm z nich se stává dobrými lidmi, jež žijí v naprostém souladu ve společenství. Pouze jeden syn láme všechna práva lidská i Božská. Může potom otec takového dítěte klidně říci své manželce: „Přece jen jsme vykonali kus dobré práce. Máme sedm dětí, které vyrostly nadprůměrně. Škoda jen, že se nám nepovedl Henry. Škoda, co se dá dělat, přijmeme jej zpět domů, když se rozhodne k návratu, ale nemůžeme se rmoutit nad tím, že je kriminálníkem. Buďme vděčni za ostatních sedm a nestarejme se.“

Mohl by takto otec klidně hovořit? A i kdyby ano, bude snad matka takovouto řeč pokojně a klidně poslouchat? Kdyby během nějakého svátku tato rodina zasedla za prostřený stůl, pak pouhá myšlenka na Henryho, přebývajícího kdesi ve světě, by matce vyvolala bohaté slzy na lících. A sama skutečnost, že má sedm dobrých a milujících dětí tuto situaci ještě zhorší a tím více ji zraní, když pomyslí na Henryho. V jejím srdci se nachází místo, jež nikdo kromě Henryho nemůže vyplnit.

Co potom můžeme soudit o Tom, Který stvořil srdce matky? On má také takovéto místo ve svém srdci, které nikdo kromě tebe nemůže zaujmout a vyplnit. I láska k milionům jiných přátel, nemůže zaujmout místo určené v lásce tobě, tvé přízni a bezprostředního kontaktu s Ním.

Existuje pouze jediná věc, která je tomu překážkou – hřích. Byl to hřích neposlušnosti již v ráji, který oddělil člověka od Boha a činí tak i nadále. „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ (Iz. 59:2).

Od doby, kdy hřích oddělil Boha od těch, které tak velmi miluje, Bůh nenávidí hřích, rozhodně jej nemůže tolerovat a nemůže s ním žít. Musí jej odstranit. Jakým však způsobem může toho dosáhnout, aby nezničil ty, na které hřích zaútočil?

Bůh zjevil svůj neobyčejný plán na vyřešení problému hříchu, jak zničit hřích a nezničit ty, které miluje, jakým způsobem zachránit hříšníky, a přesto hřích zcela odstranit. Realizace tohoto plánu je neobyčejně těžká. Stála nebesa mnoho bolesti a zármutku. Avšak pro Krista jsi tak velmi cenný, že se rozhodl zaplatit za tebe tak vysoké výkupné. Plán tvého spasení Bůh zjevil skrze svatyni.

Přinesení oběti, zaplacení výkupného za nás, to je jedna část tohoto Božího plánu, konečné uskutečnění vykoupení, to je část druhá, ale Kristus, náš Stvořitel, Vykupitel a náš Prostředník, obě části zrealizuje v plném rozsahu.