Jistě, že bychom se cítili velmi poctěni, kdybychom obdrželi pozvání k návštěvě presidenta státu nebo ministerského předsedy. Můžeme však mít daleko větší privilegium z mnohem vyšší poctou:
„Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony tj. obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ (žid. 10:19-22).
Máme vstup do svatyně cestou novou a živou, kterou pro nás otevřel Ježíš, náš Velekněz. Ve staroizraelské svatyni nikdo, kromě kněze nemohl vcházet do svatého místa a jedině sám Velekněz a to jen jednou v roce mohl vejít vykonat služby ve svatyni svatých. Apoštol Pavel v epištole k židům 10:19-22 nás všechny zve ke vstupu do svatyně. Jakým způsobem to, co bylo možné jen pro nemnohé, se nyní stává dostupné pro každé Boží dítko? Byla pro nás otevřena cesta nová a živá a skrze krev Ježíše Krista, můžeme nyní vejít dovnitř. Na nádvoří vidíme krev na rozích oltáře zápalu a v místě svatém na zlatých rozích kadidlového oltáře. Za druhou oponou pak ve svatyni svatých lze spatřit kapky krve na slitovnici. Je to vlastní krev Ježíšova, jež na každém kroku připravuje pro nás spásnou cestu.
Máme tudíž naději, že hříšník může dosáhnout usmíření s Bohem, avšak pod podmínkou, že jeho hříchy byly odpuštěny a s konečnou platností vymazány. Boží milost je neohraničená, taková je ovšem i Jeho spravedlnost. Spravedlnost však nemůže přijmout Kristovu oběť jako pokání za naše provinění, dokud Ježíš sám nezaručí nejdříve odpuštění našich hříchů a následovně jejich vymazání. Naše přijetí před Boží trůn je závislé na splnění tohoto příslibu Ježíšem. On však může takto učinit jedině tehdy, budeme-li Jej každodenně vyhledávat. Jeho svatá krev musí přikrýt naše předešlé hříchy a Jeho Duch musí v nás vykonat další změny v našem životě, abychom se mohli nakonec s Ním spojit. Ti, které Pán vykoupil z této země, budou mít větší radost, přednosti i poctu z užšího společenství s Bohem, než-li sami andělé, kteří nikdy nezhřešili.
Apoštol Pavel praví: „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně.“ (žid. 10:19). Místo pyšné domýšlivosti, máme ujištění víry, přijímáme-li Boží krev a kadidlo jeho lásky a milosti. Jestliže si vybereme právě toto, budeme zcela zakryti rouchem Jeho spravedlnosti.
Vcházejme tedy „tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, tj. tělo své.“ (žid. 10:20). Když Ježíš zemřel na kříži, neviditelná ruka roztrhla na dva kusy od vrchu až dolů oponu v jeruzalémském chrámě. Tímto způsobem Bůh dal na vědomí o svém přechodu se země do nebeské svatyně. Tato událost však v sobě vlastnila ještě jiné skutečnosti. Nebylo již zapotřebí opony, která by člověka oddělovala od Boha, protože nám Ježíš otevřel cestu novou a živou.
Ježíš nepřišel pouze proto, aby nám oznámil jak máme žít. Jako člověk byl Ježíš dokonale poslušný přikázáním, které pro nás vyryl na kamenných tabulích. „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Řím. 8:3-4).
Po každé, když satan pokoušel Ježíš, On odpověděl: „Ne!“ Místo, aby se řídil svým pocitem, Ježíš podřídil svůj život Slovu Božímu. „Zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (žid. 4:15). Takto rozvíjel svůj charakter, že se zcela poddal a zjevil vůli svého Otce a v Getsemane i na Golgotě jeho poslušnost dosáhla kulminačního bodu. Zůstal věrný vůli Otcově až do smrti.
Křesťanům v Laodiceji Spasitel zaslibuje: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“ (Zj. 3:21). V době průběhu soudu ve svatyni svatých, se k nám Kristus obrací se zvláštním pozváním, abychom k Němu vstoupili do trůnního sálu. Jednoho dne vstoupíme do Nového Jeruzaléma a budeme se procházet zlatými ulicemi. Když budeme chtít navštívit svatyni, v níž byl vypracován plán vykoupení, budeme možná očekávat, že uvidíme sedmiramenný svícen, stůl předložení, zlatý oltář a truhlu smlouvy s kamennými tabulemi Práva. Tehdy nás však Pán a Spasitel uchopí za naši dlaň a usadí nás při sobě na trůn.
Když o tom všem přemýšlím, jsem si jist, že našemu milovanému Vykupiteli nezáleží tolik na tom,, abychom vládli, nýbrž na tom, abychom prostě byli s Ním a při Něm. Sám jsme otcem a vím, jak mnoho pro mne znamená, když někdo z mých dětí sedí na mých kolenou. To mi alespoň trochu pomáhá porozumět tomu, co pociťuje náš Bůh a po čem tolik touží. On chce, abych společně s Ním seděl na Jeho trůně, velmi blízko Něj. A k tomuto úzkému společenství nás zve skrze svatyni.
Navrhuje nám, abychom Mu dali to, po čem touží. Co si o tom myslíš?
Když se marnotratný syn v ohradě vepřů rozhodl, že se vrátí do domu svého otce, nevěděl jaké jej tam bude čekat přivítání. Počítal s tím, že by otci nabídl svou službu jen jako pouhý nájemník. Když jej však jeho otec spatřil, vyběhl mu naproti, aby jej na jeho cestě zpět přivítal s rozepjatou náručí. Přikryl jej svým nejlepším rouchem, nechal připravit slavnostní hostinu a akceptoval jej jako legitimního syna. Chápeš proč? Protože v srdci otce byla láska a v srdci syna lítost. Syn prošel v daleké krajině mnohými zkouškami. Myslíš snad, že sebou přinesl víno a nevěstky? Umíš si představit, že by s sebou vzal sodomskou hudbu, její literaturu a obrazy?
Duch nevázanosti a prostopášnosti, který ovládl svět, vkradl se také i do církve. Každý chce být akceptován, každý se chce cítit „jako doma“. Takovýto náhled pochází z Babylóna a ne z nebeské svatyně. Neobsahuje žádné spásné poselství, ani žádné útěchy pro vzbouřence. Meč Ducha musí odseknout všechnu nevěru. Obrací-li se hříšník ve směru Golgoty, pociťuje bol a zármutek nad svým hříchem. Obraz umírajícího Spasitele za jeho provinění působí v něm pocit zoufalství. Jedině tehdy, když si uvědomí, že to byly jeho vlastní hříchy, které zabily Ježíše a jeho nitro naplní lítost, může jej Pán potěšit, odpustit mu a přijmout jej.
Marnotratný syn se vrátil do domu svého otce s bolestným vyznáním. „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.“ (Luk. 15:21). A otec mu dokonce ani nedal možnost, aby prosil o práci nájemníka. Stačilo, že byl naplněn lítostí a byl otcem plně akceptován a přijat zpět, jako syn. Boží spravedlnost nemůže přehlédnout ani nejmenší hřích, jestliže v něm někdo tvrdošíjně vězí, ale Jeho milosrdenství nalezlo způsob, jak odstranit i největší hřích, jestliže je člověk ochoten jej zanechat. Vždyť je to přece tak jednoduché.
Spasitel nás zve do svatyně svatých a praví: „Chci, aby ses vírou spojil se mnou ve službě, jež vede k ukončení plánu vykoupení. Chci, abys bral účast v mé touze, aby hříchy mohly být nejen odpuštěny, ale i navždy odstraněny, nejen přikryty, nýbrž zcela vymazány.“
Ellen Gould Whiteová to komentuje takto: „Kristova přímluva za člověka v nebeské svatyni je právě tak podstatnou součástí plánu vykoupení, jakou byla Jeho smrt na kříži. Svou smrtí zahájil Kristus dílo, aby je po svém zmrtvýchvstání, když vystoupil na nebesa, dokončil v nebi. Musíme ve víře proniknout za oponu, „kam jako předchůdce za nás vstoupil.“ (žid. 6:20). Tam se odráží světlo z kříže Golgoty. Tam můžeme nabýt jasnějšího pohledu do tajemství vykoupení. Spásy člověka je dosahováno za nezměrné oběti nebes.“ (GC 489).
Obraťme zřetel na slova „Musíme v nebeské svatyni vejít za oponu.“ Co to znamená? Když hovořila o dítkách Božích po roce 1844 E. G. Whiteová napsala následující: „Aby tak mohli učinit, musí pochopit Jeho dílo a s vírou se odebrat za Ním před Boží tvář. V tomto smyslu bylo o nich řečeno, že vešli.“ (GC 427).
Vejít za oponu, obsahuje pochopení Jeho díla a následování Jej skrze víru. V době, kdy naše nohy šlapou po zemi, naše srdce mohou být spolu s Kristem ve svatyni svatých. Nepochybně se ti již přihodilo, že když jsi šel po ulici, žes byl tak silně nad něčím zamyšlen, že jsi sotva pozoroval míjející tě chodce neb atraktivní reklamy ve výkladních skříních. V našich myšlenkách můžeme být přesně tam, kde chceme být.
Podobně je tomu s nebeskou svatyní. Přesto, že jsem v ní fyzicky nikdy nebyl, mohu ji popsat ve své obrazotvornosti. Skrze víru mohu spatřit mého Velekněze, jak pro mne stojí před slitovnicí. Ve své představě mohu vidět v Jeho přítomnosti nespočetné zástupy andělů. Mohu tam vidět Mojžíše, Enocha, Eliáše a kolem trůnu shromážděných dvacet čtyři starců. Ano, díky naší víře tam můžeme prodlévat i my. V našich myšlenkách můžeme mít společenství s Ježíšem při slitovnici.
Čím více se kosmonauté přibližují k měsíci, tím se jim stále zvětšuje, avšak země se zmenšuje. Jaký směr sis vyvolil? Stává se nebeská svatyně ve tvých očích i životě stále reálnější? Jestliže ano, pak věci tohoto světa ve tvém srdci se stále zmenšují, pozbývají svou hodnotu a ty se snoubíš s Bohem svým srdcem i myslí.
Bylo by dobré strávit každý den alespoň hodinu přemýšlením o Kristově životě od jeslí po Golgotu. Měli bychom o Něm přemýšlet krok za krokem a dovolit naší představě (Obrať zřetel na slovo „představě“) živě obsáhnout každou scénu a zvláště ty poslední z Jeho pozemského života. Takovýmto rozjímáním o Jeho učení a utrpení a skrze Jeho nepochopitelnou oběť přinesenou pro vykoupení lidí, můžeme posílit naši víru, oživit naši lásku a být stále více naplněni duchem, který posiloval a podepíral našeho Spasitele. Máme-li být nakonec spaseni, musíme se naučit pokoře a víře u nohou Ukřižovaného.
Dokud se nenaučíme přemýšlet a rozjímat, pak ani fakta o svatyni nebudou mít trvalý vliv v našem životě. Ellen G. Whiteová nám doporučovala studovat Bibli s modlitbou na kolenou. Samozřejmě, že na tom není nic zlého, jestliže čteme Písmo svaté a sedíme přitom v křesle. Avšak je v tom něco zvláštního, když vstaneme s křesla nebo lůžka, otevíráme Bibli a dovolujeme Ježíši hovořit k nám ze stránek Jeho Slova. A když zavřeme oči, můžeme si vykreslit v představě to, co jsme právě přečetli a o tom s Bohem porozprávět.
Takovýmto způsobem den po dni můžeme přicházet do nebeské svatyně tak, jako kajícník přinášel beránka. Vírou můžeme vidět Ježíše, našeho ukřižovaného Beránka a vírou můžeme jít za Ním jako za naším Veleknězem a sledovat jak předkládá jako vonné kadidlo naše modlitby a kropí svou výkupnou krví. Čím déle takto sledujeme Jeho smírčí službu, tím více se nám Ježíš, Boží Beránek stává skutečností. Takto při jakékoliv naší činnosti a práci můžeme pociťovat Kristovu přítomnost. Můžeme s Ním rozmlouvat při umývání nádobí nebo při práci v zahradě. Jdeme-li do práce, pak místo abychom se znepokojovali pouličním ruchem, můžeme v duchovní blaženosti přebývat s Neviditelným. Při plnění svých pracovních povinností v továrně nebo kanceláři, můžeme se těšit z Jeho božské přítomnosti. Toto je ta nová a živá cesta, kterou Ježíš otevřel pro nás. Vezmeš-li si ponaučení vyplývající z této kapitoly, budeš se moci naučit všemu tomu, co je nám zapotřebí k posvěcenému životu. Jestliže jsi z toho nevzal žádné ponaučení, pak žádné poučení nebude mít pro tebe trvalou hodnotu. Všechno záleží na tvém osobním postoji a přátelství s Ježíšem, naším Beránkem a Veleknězem.
Copyright © 2010-2020 - Tisk - Seznam jazyků - Mapa webu - Kontakt - -