Ve starověké svatyni, kdy Aron konal služby v druhém oddělení – svatyni svatých a konal obřad očištění, byl celý národ shromážděn venku kolem svatostánku. Zúčastnil se nejslavnostnějšího a nejdůležitějšího okamžiku roku. Tak také během skutečného Dne soudu, jehož symbolem byl ve starověku tento obřad smíření, „Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ (žid. 10:21-22). Sledujeme-li službu velekněze Arona, můžeme se dovědět, co činí nyní Ježíš, náš Velekněz v nebi, a když sledujeme chování celého shromáždění, posuzujeme povinnosti a závazky jaké určil Bůh lidu této poslední hodiny soudu.
„To bude pro vás provždy platné nařízení. Desátého dne sedmého měsíce se budete pokořovat a nebudete vykonávat žádnou práci, ani domorodec a ten, kdo mezi vámi přebývá jako host. V tento den za vás vykoná smírčí obřady a očistí vás ode všech vašich hříchů. Budete před Hospodinem čisti.“ (3. Moj. 16:29-30).
Izrael obdržel dvě zvláštní doporučení pro Velký den smíření. Národ musel přestat vykonávat jakoukoli práci a musel držet půst (jiné překlady hovoří o: „trápení svých duší“, „pokořit se“, „umrtvovat sebe“). Ve 27 verši 23. kapitoly 3. knihy Mojžíšovy nalézáme zopakování této instrukce s dodatečnými podrobnostmi. „Desátého dne téhož sedmého měsíce bude den smíření. Budete mít bohoslužebné shromáždění, budete se pokořovat.“ A tak, jako se Izraelité shromáždili tehdy kolem pozemského svatostánku, tak nás dnes Bůh žádá, abychom přistoupili s čistým srdcem do nebeské velesvatyně, kde pro nás koná smírčí služby náš Spasitel.
Co se tím mělo docílit? Neshromažďovali se proto, aby tam hodovali, ale aby se postili. „Budete mít bohoslužebné shromáždění, budete se pokořovat a přinesete ohnivou oběť Hospodinu.“ (3. Moj. 23:27). Půst a předkládání oběti se měly dít současně. Půst je vždy spojen s pokorou následkem hříchů, uvědomujeme si tehdy jaké jsou naše největší potřeby. Kdo jménem lidí předkládá takové oběti, které jsou přijaty? Je to Kristus, naše spravedlnost. Čím více se pokořujeme, tím více musíme lnout vírou ke Kristově spravedlnosti. Před druhým příchodem Krista nenastane nikdy taková doba, kdy se budeme cítit tak bezpečni, abychom mohli říci: „Všechny zápasy jsou ukončeny. Jsem zachráněn a o nic víc se nemusím starat.“ Během celé křesťanské cesty života, naše naděje a doufanlivost musí spočívat na Ježíši, neboť jedině On nás může očistit.
V naší věci nedokážeme sami nic učinit, můžeme se jedině připojit ke shromáždění kolem svatostánku a spoluúčastnic se přímluvné modlitby Velekněze. „Toho dne nebudete konat žádnou práci. Je to den smíření, kdy se za vás budou konat smírčí obřady před Hospodinem, vaším Bohem. Kdo se toho dne nebude pokořovat, bude vyobcován ze svého lidu. Kdyby někdo konal toho dne nějakou práci, vyhubím ho ze společenství jeho lidu. Jestliže někteří lidé nezanechali svou obvyklou práci a nedostavili se ke svatostánku, měli být zatraceni a „vyhubeni ze společenství lidu.“ Při konci Velkého dne smíření, byla svatyně „očištěna“ a též i lid. A ti, kteří se nezúčastnili tohoto nejvážnějšího obřadu, byli „vyhubeni.“
Stejně tomu bude i s církví ostatků. Boží posel viděl vyděšené „vytříbené“, kteří křičeli: „Každý studený vyznavač se mohl orientovat, že Bůh připravoval očištění uprostřed svého lidu.“ (1T 190). „Plevy budou jako mračno odváty větrem i z těch míst, kde nyní vidíme jen humno naplněné bohatou pšenicí.“ (5T 81). Nemusíme být součástí těchto plev. Bůh má touhu sklidit nás jako „bohaté zrno“ do své obilnice. Jakým způsobem se máme na to připravit? V době, kdy se Nejvyšší kněz nalézá v nejsvětějším místě svatyně, aby vykonal akt očištění a odstraňuje ze svatyně hříchy svého lidu, celý Izrael musí stát kolem ní, předkládat oběti svého ponížení a pokání. Všechny jiné věci jsou nepodstatné. Dnes máme pouze jeden cíl, jeden úkol, ke kterému nás Ježíš zavazuje – máme zcela skončit s hříchem.
Někdo se však může zeptat: „Je opravdu nějaký rozdíl mezi touto a minulou dobou? Nechtěl snad Bůh, aby Jeho lid byl vždy čistý a dosáhl zralosti Kristova charakteru? Samozřejmě že ano, to vždy chtěl a dosud chce! A někteří lidé toto v plnosti zakusili. Ellen G. Whiteová kdysi napsala: „V každém pokolení i generaci žily takové osoby, které jako Adam odpíraly každé satanově lsti. Stály vždy pevně, jako reprezentanti toho, co by člověk mohl činit a kým by mohl být. Ježíšova moc spojená s lidským úsilím pomáhá člověku v přemáhání satanovy moci. Enoch a Eliáš jsou pravými reprezentanty toho, čím by mohlo lidstvo výt skrze víru v Ježíše Krista, kdyby Ho přijalo. Satan měl velké starosti a problémy vlastně kvůli těmto šlechetným, svatým lidem, kteří žili neposkvrněni uprostřed mravně zkaženého prostředí. Vypěstovali si dokonalé a spravedlivé charaktery a byli připočteni k těm, kteří byli hodni proměnění pro nebesa.“ (Review and Herold, 3. března 1874).
Jakým způsobem mohou lidé dosáhnout dokonalosti, než-li Kristus ukončí svou službu v nejsvětějším místě nebeské svatyně? Stejným způsobem, jakým mohli obdržet odpuštění hříchů než-li Kristus zemřel na kříži. Přes čtyři tisíce let lidé očekávali příchod Kristův. Vírou vkládali své hříchy na Beránka a obdrželi odpuštění. A když zakusili proces posvěcení, někteří v sobě rozvinuli vyzrálé charaktery, zcela hotové „kde žni.“ Jak úžasnou věcí je dnes to, že Bůh bude mít svou církev, která plně zdědí Ježíšův charakter. A když počet Jeho vyznavačů bude doplněn, On bude moci uzavřít svatyni a vzít nás do svého domu.
Během cestování transkontinentálními vlaky ve Spojených státech, když se blíží doba oběda, prochází vagony vlaku číšník a oznamuje: „První zvonění na oběd.“ Tehdy se cestující mohou okamžitě odebrat do restauračního vagonu, nebo mohou ještě chvíli zůstat na svých místech. Když se potom číšník vrací zpět, ohlašuje: „Druhé zvonění na oběd.“ Toto je druhé připomenutí jít se posilnit. Potřetí pak číšník vyhlásí: „Poslední zvonění k obědu.“ Nyní již není možnosti odkladu rozhodnutí. Chce-li se kdo najíst, nyní musí bezpodmínečně vstát a jít do jídelního vozu.
Podobně i dnes Bůh předkládá lidem poslední výzvu, neboť žijeme v době Velkého dne smíření. V Mojžíšově době mohl člověk, jakmile se přesvědčil o hříchu, ať už to bylo na jaře nebo v létě, přinést svou oběť. Mohl to také odložit na následující den nebo týden. Když však nadešel Den smíření, věděl, že je to již poslední možnost, poslední výzva. Neměl-li účast v konečné etapě očištění, byl odsunut. Taktéž i my můžeme být „odsunuti“, jestliže se dnes nezúčastníme v očistné smírčí službě našeho Velekněze ve svatyni svatých. V poslední výzvě našeho Pána a Prostředníka je upřímné nucení ke spěchu, abychom odložili všechny jiné věci, opustili práci a přišli do velesvatyně v hluboké pokoře a ponížení.
Můžeme se zamyslet nad výzvou zanechání práce. Někdo může mít pochybnosti: „to přece nemůže znamenat, že od roku 1844 nemáme nic dělat.“ Tak tomu opravdu není, to byl symbol. Nyní žijeme v době reálného očištění. Co je víc skutečné, to, co Aron činil při hoře Sinaj, nebo to, co dnes Ježíš náš Velekněz koná v nebi? To znamená, že příchod do velesvatyně je pro nás mnohem vážnější a důležitější, než tomu bylo u starého Izraele!
Bůh má precizně stanovený plán. Chce, aby všichni mohli přijít do svatyně. Kdyby to neumožnil, mohl by někdo namítnout: „Já bych opravdu chtěl jít do svatyně během Dne smíření, ale mám tolik věcí, o které se musím starat.“ Pán by mu odpověděl: „Bude o ně postaráno. Dnes není žádných důležitějších věcí.“ Rolník by mohl zase říci: „Chtěl bych tam jít, ale nyní je doba vhodná k orbě půdy a počasí je velmi příznivé. Je mi to nepříjemné, ale nemohu přijít.“ Bůh však praví: „O to bude postaráno. Dnes se orat nebude.“ Dokonce i kuchař nemůže mít žádnou výmluvu, protože Pán říká: „Dnes nikdo nebude jíst, neboť je doba půstu.“ Vše, co mohlo být odloženo, mělo být beze zbytku odloženo proto, aby byl volný čas pro nejvážnější a nejdůležitější věc, na níž záležel život. Přítomnost ve svatyni byla pro Izraelity neobvykle vážnou skutečností, proto odkládali vše jiné stranou a byli hotovi odstranit každou překážku. Stejně i my dnes se musíme „starat nejprve o království Boží a Jeho spravedlnost.“ (Mat. 6:33). To neznamená, že nesmíme konat žádnou práci. Abychom měli čerstvou mysl, musíme ji vzdělávat a nejlepším cvičením je užitečná práce. Ježíš každodenní prací v tesařské dílně svého domu věnoval více času, než-li samému vyučování. Byl jediným člověkem, který měl možnost naplánovat průběh svého života než-li se narodil. Spolu s Otcem usedl k poradě a naplánoval každou podrobnost. Není to významné, že Ježíš posvětil většinu svého života fyzické práci? Pracoval, aby pomohl zabezpečit životní potřeby rodiny. A to byla těžká práce. Chceme-li Mu být podobní, musíme Jej přijmout nejen jako Učitele z Kafarnaum nebo Jeruzaléma, ale také jako tesaře z Nazareta.
Členové církve ostatků mají mnoho způsobů a názorů na život. Je to smutné zjištění, avšak mnohé jejich jednání jim nenapomáhá a nevede k spoluúčasti v tom, co pro ně činí Ježíš, náš Velekněz v nebeském svatostánku. Jestliže druh práce, kterou konáš, způsobuje, že se stáváš nepříjemný, konfliktní a sobecký, měl by ses horlivě modlit k Bohu o možnost změny své práce. Jestliže tvé každodenní zájmy nejsou v souladu s vážnou dobou vyšetřujícího soudu, pamatuj, že Izraelité ve Velkém dni smíření museli zanechat všechny zájmy a odebrat se do svatostánku. Nenech se vtáhnout v honbu za věcmi hmotnými tak, aby ses minul se svým Spasitelem. „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj věčný život?“ (Mar. 8:37).
Jiným inspirovaným názorem na příkaz „zanechat práci“ ve Velkém dni smíření je, že když se bude slavnostní a zvučný hlas rozléhat po celé naší planetě, někteří lidé zanechají své všední zájmy a posvětí všechen svůj čas, všechny své peníze a všechno úsilí na to, aby dějiny tohoto světa byly jak nejrychleji ukončeny. V poslední hodině historie lidstva, církev bude mnohem více aktivní, než-li kdy předtím. Ve skutečnosti jsme již dnes toho svědky. Mnozí křesťané se jž dnes zajímají víc o ukončení práce na Boží vinici, než-li zabezpečováním svých časných konzumních potřeb. Možná, že i k tobě Bůh praví, abys zanechal doposud vykonávanou práci a posvětil zbytek svého života na hlásání posledního Božího poselství. Dovol proto Duchu svatému, aby tě sám vedl.
Copyright © 2010-2020 - Tisk - Seznam jazyků - Mapa webu - Kontakt - -