„Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry. Se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ (žid. 10:21-22).

Věděl jsi o tom, že Bible nás učí o očištění? Ano, právě v tomto místě! A co má být očištěno? Naše srdce! Čím? Krví. A naše těla mají být obmyta vodou. Je to křest. Když je tělo obmyto vodou a srdce očištěno krví Kristovou, výsledkem toho je osvobození od zlého svědomí.

Svědomí promlouvá k člověku, aby důvěřoval Tomu, kdo se za něj přimlouvá. Na tom, jaké tóny poplynou z pianina je závislé na osobě, která usedla ke klaviatuře, že je tomu tak. Podobně je to i se svědomím. Hraje-li na klaviatuře tvého svědomí satan, může tvé svědomí v této době, v níž máš být velmi znepokojen, být zcela klidné nebo tě také může pobuřovat a trápit, v době, kdy bys měl prožívat plnou svobodu a radost v Kristu.

Dnes, ve světle pokročilých výzkumů v oblasti psychosomatické medicíny, tisíce lékařů i jejich pomocníků věří, že pro nemocného je dobré jakékoliv náboženství, jen aby dávalo dobré výsledky. Není pro ně žádným rozdílem, zda pacient hledá pomoc u kněze katolického, či buddhistického, u novodobého protestantského pastora, který nevěří v sedmidenní týden stvoření a neposkvrněné početí, nebo u člena církve letniční, mluvícího rozličnými jazyky. Jestliže pacient dosáhne úlevy ve svých starostech a zármutku, což působí příznivě při nemocech vředových, zažívacího traktu, či snižuje vysoký tlak krve – tehdy náboženství splňuje svůj úkol.

Nic takového ti nedoporučuji. Jedině Ježíšovou drahou krví očištěné srdce je skutečně oproštěno od pocitu viny. A úkolem této spásné krve očištění není dosažení pokoje naši mysli, jež i nadále zůstává ve stavu vzpoury, nýbrž odstranění vzpoury – hříchu a vysvobození z područí satana.

Přistupme proto ke Kristu „se srdcem pravým v plné jistotě víry“ – jistota pochází z víry. Víra je důvěřování Bohu. „Uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ (Řím. 4:3). Jestliže Abraham činil to, co mu řekl Bůh a byl ospravedlněn, i my můžeme mít tutéž jistotu spravedlnosti skrze víru.

Tak tedy, když apoštol Jan podává svědectví, že: „Hřích je přestoupení zákona“ (1. Jan 3:4), čili bezprávím, přijměme tuto definici. Mluví-li Ježíš, že přišel spasit svůj lid od jeho hříchů – odpovídám: „Ano, Pane Ježíši, věřím, že to učiníš a já chci být spasen – nejen od smrti, která je koncem hříchu, ale také od hříchu, který je počátkem smrti. Toužím jej zcela vykořenit a ne odstranit pouze ovoce.“ A Ježíš praví: „Mé dítě, jsem zde, abych toto vlastně učinil. Pojď ke mně.“

O očišťující krvi, kterou byly pomazávány rohy bronzového oltáře, pak oltáře zlatého a slitovnice, jsme již studovali. To vše však pro nás nebude mít žádný význam ani účel tak dlouho, dokud nebudeme touto drahocennou krví očištěni. Pohleďme na to, co se dělo v symbolické službě: „A když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh.“ Podobně pokropil krví i stánek a všecko bohoslužebné náčiní. Podle zákona se skoro vše očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění.“ (žid. 9:19-22). Mojžíš očistil nejen knihu smlouvy (Zákona) a svatyni, ale také i lid.

Připomeň si, jak při vykonávání soudu poslední rány v Egyptě během exodu – vyjítí Izraelitů – procházel anděl smrti egyptským krajem a zabíjel prvorozené v každé rodině. Bůh však zajistil svému lidu možnost ochrany. „Vírou slavil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených.“ (žid. 11:28). Během tohoto večera tak bohatého na události, otec věřících rodin zabil beránka a kropil jeho krví práh, rány a dveře a celá rodina během celé noci soudu, zůstala uvnitř krví očištěného domu. Krev musela být na dveřích, aby je anděl zhouby minul.

Ve dvanácté kapitole epištoly k židům apoštol Pavel mluví o strachu a hrůze, jaké doprovázely události při hoře Sinaj. Mocný Bůh vyhlásil své Právo – Zákon za doprovodu hřmění a blesků. Křesťané však nemusí jít k úpatí této hory. Místo toho nás apoštol pobízí, abychom přistoupili „k hoře Sionu a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému a k nesčíslnému zástupu andělů. K veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteří zapsáni jsou v nebesích a k Bohu soudci všech a k duchům spravedlivých dokonalých. A k Prostředníku Nového zákona Ježíšovi a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.“ (žid. 12:22-24). Může krev mluvit? Ano, samozřejmě. Pamatuješ, co řekl Bůh ke Kainovi? „Prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (1. Moj. 4:10). Abelova krev hlasitě volá o pomstu, dnes ovšem Ježíšova krev volá o milost.

Očišťující krev má dvojí význam. Zaprvé, poukazuje nám na hrůznost hříchu. Když se utíkáme k Ukřižovanému Vykupiteli a vidíme krůpěje krve splývající z Jeho ran na rukou, hlavě i nohou, tážeme se: „Náš drahý Pane, co se to stalo? Proč se tak muselo stát? A odpověď zní: „To vše způsobil hřích.“

Přenesme se nyní na chvíli do zahrady Eden a pomysleme na první přestoupení. Eva přišla do blízkosti zakázaného stromu a tam, na neštěstí, uslyšela slova hada, jenž jedl ovoce tohoto stromu a s obrovským nadšením a chválou nad vynikající chutí zakázaného ovoce i jeho krásou snažil se upoutat její pozornost. Mnozí lidé by mohli dnes říci: „Vždyť se jedná o tak malichernou věc.“ Zapomínají však, že hřích je vzpourou – je svévolností, volbou vlastní cesty, místo cesty Boží. Tento jediný hřích způsobil nesmírnou lavinu vzpoury, která postihla celou zemi.

Připusťme, že snědení zakázaného ovoce Adamem a Evou, bylo by jejich jediným hříchem, jakého se kdykoliv dopustili. Musel by tehdy Ježíš, Boží Syn obětovat svůj život, aby je spasil? Je tento hřích až tak hrozný? A ty, když ztratíš trpělivost a hněvivými slovy boříš klid svého domova je potřebná a nutná Ježíšova smrt, aby ti mohlo být odpuštěno? Či tvoje záliby, představy, egoistické ambice, pěstování převráceného myšlení vyžadují Golgotský kříž? Myslíš si ještě i nyní, že hřích je jen banální, bezvýznamnou a běžnou věcí?

Jeden člověk, který se právě probudil z alkoholového opojení, byl zaskočen, když zjistil, že se nalézá ve vězení. A když jeho mysl začala opět fungovat, křičel: „Kde to jsem? Proč jsem zde? Co se stalo?“

A strážce vězení mu sdělil: „Ty nevíš, co jsi učinil a čeho ses dopustil? Zavraždil jsi svou manželku!“

„Já? Já, že jsem zavraždil svou ženu? To přece není možné! Vždyť ji přece miluji! Nemohl bych ji zabít!“

„A přece jsi ji zabil. Udusil jsi ji během minulé noci.“

Skutky alkoholismu stále vyvolávají zděšení a hrůzu, když se dotyční stanou opět střízlivými: „Já? Já, že jsem zavraždil svou ženu? Proč jsem jenom pil, proč? Jak jsem se toho mohl dopustit?!“

Musíme se probudit a vystřízlivět z omámení a záludnosti hříchu. Dokud nebudeme opravdově litovat svých hříchů, neporozumíme, že tyto hříchy zabily Božího Syna. Do té doby nejsme připraveni a uschopněni, abychom přijali slova pokoje a smíření. Přesvědčení o hříšnosti a upřímné pokání musí nastat před odpuštěním. Když poselství očišťující krve mění mou mysl, hřích přestává být svůdným a stává se odporným. Byl to hřích, kdo zabil mého nejlepšího Přítele.

Pohlédni na Ježíše, svého Vykupitele v Jeho ukrutném utrpení a zoufalství jak visí na Golgotském kříži. Co se s Ním vlastně stalo? Proč musel pít tak hrozný kalich hořkosti? On zakoušel smrt za každého člověka, za každého z nás. Pohlédni jak Jej satan mrskal, jak se radoval z velikosti Jeho muk. Taková je přirozenost hříchu. Zůstaneš-li v něm, pak učiní s tebou totéž. Očistíš-li však špatné svědomí, řekneš: „Bože, již nikdy nechci poslouchat ďábla.“

Krev očištění přináší ještě i druhé poselství. Ona zjevuje nejen hroznou povahu hříchu, poukazuje rovněž na úžasnou a nádhernou povahu Boží. „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16). Bůh dal svého Syna, aby za nás zemřel tak brutální a bolestnou smrtí. A Syn, náš Vykupitel, pro nás vydal sebe sama. A když visel v bolestné agónii, satan měl rozkoš z Jeho utrpení a týral Jej slovy, že umře-li za hříšníky, již nikdy nebude moci žít znovu. Tehdy nadešel nejhroznější okamžik, kdy Ježíš neviděl dál za bránu hrobu. On nás však tak velmi miloval, že byl ochoten pro nás nést věčnou ztrátu.

Když na člověka padá očišťující krev Kristova, je možné ještě pochybovat, že mu odpustí všechny hříchy? Byl-li jsi vsazen do vězení, avšak můžeš býti propuštěn jedině po zaplacení vysoké částky kauce a tvoji přátelé zorganizují sbírku a tuto sumu za tebe zaplatí, můžeš ještě pochybovat, že opravdu chtějí, abys byl opět volný? Pohleď na Golgotu. Ne, zde není možno pochybovat jak dobrý a plný slitování a milosrdenství je náš Bůh. Zde nejen, že si uvědomujeme a cítíme zármutek nad hříchem, ale nalézáme hlubokou a živou víru, nevypravitelnou radost a štěstí z poznání úchvatného odpuštění.