Ve starověké izraelské svatyni, jež poukazovala na spásnou službu Kristovu, obětování krve bylo nezbytnou centrální funkcí. Každá oběť, obětovaná či konaná jakýmkoliv způsobem, poukazovala na Golgotský kříž. Proč tedy byly ve svatyni tři místa k vykonávání služby? Z jakého důvodu byl na nádvoří pomazáván krví oběti bronzový oltář, ve svatyni opět zlatý oltář a konečně slitovnice, jež se nalézala za druhou oponou, ve svatyni svatých?

Celé shromáždění Izraelitů vidělo hloubku plánu spasení, znalo jeho cíl a způsob realizace. Pokusím se to zilustrovat. Připusťme, že velmi bohatý lidumil se rozhodl pomáhat lidem, kteří překročili zákon. Jedním z jeho projektů bylo utvoření obrovského fondu, ze kterého by byly placeny všechny pokuty a tresty za dopravní přestupky. Kdokoliv by byl předvolán k soudu, mohl apelovat u prostředníka, který za něj trest zaplatil. Obraťte nyní zřetel, že tento zámožný člověk neobcházel zákon či právo, uznával plně jeho autoritu, a přesto zajistil způsob, jak realizovat zákonem nařízený trest nebo pokutu.

Pohlédněme nyní hlouběji na realizaci tohoto plánu. Připusťme, že policie zadržuje na autostrádě řidiče, který jel 140-ti kilometrovou rychlostí. Řidič dostává příkaz dostavit se k soudnímu řízení. Soudce čte akt obvinění a vyměřuje vysokou peněžní pokutu. Řidič ihned navazuje spojení se zplnomocněným zástupcem fondu a účet je okamžitě vyrovnán. Viník aniž sám zaplatil výši trestu je svobodný, volný.

Jakmile se tato „dobrá zpráva“ o této události rozšíří mezi řidiči, stále více těch, kteří milují rychlou jízdu se bude snažit zajistit si možnost čerpání z tohoto fondu. A to je vlastně to, co věřící lidé mohou spatřit na Golgotě. Tam za ně byla zaplacena patřičná suma a oni již nemusí platit. Jsou uvolněni od „požadavků zákona.“

Vraťme se nyní k představenému příkladu. Po určité době znovu navštívíme soudní síň. Tentokrát na lavici obžalovaných sedí člověk, jenž byl zadržen pro jízdu rychlostí 160 km/h. Soudce se táže: „Nejste vy tím řidičem, kterého jsme pokutovali za 140 km rychlost?“

„Ano, vysoký soude.“

„Z tohoto důvodu vám nyní vyměřuji dvojnásobnou výši pokuty.“ Ale i tentokrát úředník onoho podivného fondu zaplatil celou sumu. A opět se tato událost roznesla do širokého okolí.

Řekněte mi však, do jakého světla tento milionář staví závazný zákon – právo, jestliže stále platí tresty za řidiče porušující dopravní předpisy? Samozřejmě, činí z něj objekt výsměchu. Jestliže soudce musí stále akceptovat takovýto způsob vyřizování věci, pak právo – zákon přestává plnit svůj úkol. Někdo by mohl říci, že vše je v pořádku, protože všechny pokuty jsou zaplaceny a spravedlnosti je učiněno zadost. Avšak trest naložený na přestupníky má za cíl vychovat je, aby přestali s přestupováním práva a ne vymoci na nich poslední peníze. Měl-li by Kristus takovýmto způsobem platit svým životem za mé hříchy, že bych mohl nadále hřešit, tehdy by se stal jakýmsi způsobem mým společníkem v mém hřešení. Jestliže by Bůh jako soudce akceptoval takovýto způsob, anuloval by tím své vlastní Právo. Avšak ani Ježíš, ani Jeho Otec nesouhlasí s takovýmto postupem. Z tohoto důvodu měla krev účast v obětování na třech různých místech.

Oběť umírala na nádvoří svatyně. Zde byla zaplacena plná cena. Trestu za každého člověka – za ty, kteří žili před Kristem, jako i za ty, kteří žili po něm. Kristus zemřel za všechny lidi. Proč? Aby každý měl možnost pokání, získání odpuštění a spasení. Hřích je tak ohavný, že lidé neměli nejmenší naději na spasení, dokud Ježíš nezaplatí celou výši výkupného za jejich přestoupení.

Spravedlnost však nemohla uznat oběť, dokud Kristus nepřislíbil učinit něco víc než zajistit lidem další šanci. A v tomto místě přecházíme do druhé části plánu spasení, reprezentované přes krev očištění ve svatyni. Spravedlnost nám praví, že samotná krev nemůže splatit dluh. Obraťte opět zřetel na soudce v daném příkladu. On neřekl onomu milionáři: „Dokud obviněný se nerozhodne uvést rychlost jízdy do mezí zákona, nebudu akceptovat tvou výplatu. Ba naopak, dám jej do vězení.“ Ano, takto by to měl přednést. Spravedlnost vyžaduje právě toto.

A právě toto vyžaduje Bůh proto, aby byl zachován pokoj, pořádek a soulad ve vesmíru. Pokaždé, když řidič ve své nerozvážnosti překračuje povolenou rychlost, ohrožuje život stovkám lidí. Takovýto příklad vede k nevážnosti zákonů a podněcuje jiné k dalšímu přestupování. Zákon však musí být dodržován. Tak i zde, má spravedlnost co říci, než-li krev očištění může být použita k vymazání zápisu hříchů v nebeských knihách. Spravedlnost se táže: „Činil tento hříšník pokání? Rmoutí se a lituje vyznávaných hříchů? Způsobí jeho žal, že přestane hřešit?“ Je-li tomu tak, pak spravedlnost spolupracovala z milostí a krev bude vnesena do velesvatyně a přikryje hříchy.

„Chvála Bohu.“ Praví člověk, „jsem volný, jsem vysvobozen! Bezhříšný zaujal mé místo a zemřel za mne. On přenesl má přestoupení do svatyně v nebi a tam nyní se za mne přimlouvá.“

Proč je však nutné vnesení krve do svatyně svatých? Spravedlnost vyžaduje, aby se konečné odpuštění hříchu dokonalo tehdy, kdy člověk dopouštějící se hříchu, s ním bezezbytku skončí. Někdo může říci: „Nechci žít v nejistotě. Chci, aby mi již nyní bylo všechno odpuštěno.“ A trvá to tak dlouho, jak dlouho zůstáváme s Kristem. Co se však stane s hříchem, který byl přenesen s krví očištění do svatyně v případě, že tito lidé od Krista odejdou? Všechny jejich hříchy jim budou opět vráceny.

Někteří lidé tuto pravdu neakceptují. Říkají, že od chvíle, kdy Ježíš zemřel na kříži za všechny lidi, stali jsme se spasenými, a že nyní vystačí, budeme-li naslouchat „evangelijní dobré zvěsti.“ „Přijdi k oltáři a vyznej Krista, uvěř, že On za tebe zemřel a tím je vše vykonáno navždy,“ takto hovoří: „bude pro Něj velmi milé, když ukážeš, jak se těšíš z Jeho milosti a začneš zachovávat Jeho nařízení, to však nemá nic společného s tvým spasením. Tvé spasení se již uskutečnilo. Jsi spasen jednou provždy. Nyní můžeš být jistý, že máš život věčný a nemůžeš ho ztratit, protože Ježíš za tebe zemřel.“

Avšak krev očištění, jíž byla kropena slitovnice v místě nejsvětějším praví, že žádný lidský hřích nebude s konečnou platností odpuštěn a vymazán, dokud nebude zcela odstraněn ze života člověka. Někdo může říci: „Je to k neuvěření.“ Zamysleme se na tím, zdali bychom chtěli, aby Kristus přehlédl nějaký hřích, který bychom mohli vzíti s sebou do nebe?

Očekáváme, že se lidé vzdají mnoha věcí již na tomto světě. Může býti lupič spasen? Ano. Zločinec na kříži také získal spasení. Kradl však nadále, nebo ne? Pravdou je, že jeho zkušenost s Ježíšem netrvala dlouho, avšak vyplnila celý zbytek jeho života! Neboť v závěrečném účtování není množství hříchů podstatné, započítává se hlavně chuť k jeho konání, postoj ke vzpouře. Než-li Kristus vymaže zápis našeho přestoupení z nebeských knih, naše vzpoura musí být odstraněna.

Někdo se může cílevědomě chránit před konáním určitých zjevných hříchů, protože nechce za ně nést zodpovědnost, nebo chce, aby o něm jiní lidé dobře smýšleli. To však nikomu nezajistí místo v nebi. Sobecké srdce si vždy něco najde, proti čemu se bude bouřit. Bible nám praví, že přestoupení zákona byť jen v jediném bodu, činí člověka vinným za přestoupení celého zákona. Kdo úmyslně přestupuje jedno přikázání, dokazuje, že kdyby jenom chtěl, mohl by porušit všechna. Jeho postoj je postojem vzpoury.

Někdo položí otázku: „Co se však děje, jestliže stále znovu upadám?“ Proto vlastně nebyla očišťující krev smíření ještě vnesena do svatyně svatých, co nejsvětějšího místa. Se všemi mými chybami a pády mohu stále přicházet k Bohu a prosit o odpuštění a On mne svou svatou krví očišťuje. Jednoho určitého dne však náš Velekněz pokropí svou krví slitovnici a svatyně bude uzavřena. Bůh však nemá v úmyslu tak učinit proto, aby mne přinutil k poslušnosti. Ježíš bude čekat, až poslední hříšník toužící po odpuštění přijde k Němu se svým břemenem. Nemysli si, že Bůh ztratí trpělivost a řekne: „Čekal jsem dostatečně dlouho.“ Sama skutečnost, že Bůh toto již tak dlouho oddaluje, ukazuje na to, že by mohl čekat i nadále, přineslo-li by to spasení třeba jen jednomu člověku.

Kristus s konečnou platností očistí slitovnici svou krví, odstraní hříchy svého lidu a navrátí hříchy těm, kteří nepřestali hřešit, teprve tehdy, až spravedliví dosáhnou stavu, ve kterém zůstanou spravedlivými navždy. Ten však, kdo činil nespravedlnost, bude ji konat až do konce. Doba milosti bude ukončena, protože svatí budou zcela odloučeni od hříchu a hříšníci nebudou chtít se změnit ani být očištěni.

Tehdy započne vyšetřující doba, jež prokáže kvalitu lidských charakterů – velká doba soužení. Boží dítky díky své loajálnosti a poslušnosti Bohu, rozvinuly v sobě moc Jeho lásky a milosti, vystačující dokonce i k mučednické smrti. Bezbožníci ve své vzpouře budou usilovat vyvraždit všechny svaté. A tehdy celý Vesmír řekne: „Dost!“ A Kristus, náš Pán i Král přijde, aby zničil zlo a vzal svůj lid do domu Svého Otce.