Jako před, tak i po své smrti za hříchy světa, Ježíš usiloval o to, aby učedníci pochopili důležitost a podstatu své práce jež záležela na vydávání svědectví o Něm. Aby je připravil k tomuto úkolu, seslal jim Ježíš dar Ducha svatého. Ve svých slovech při loučení doporučil jim, „aby neodcházeli z Jeruzaléma, a čekali až se splní zaslíbení Otcovo … Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým.“ (Skut. 1:4-5).

Avšak myšlenky učedníků se ještě stále točily kolem Království, které by mělo povstat v Jeruzalémě. „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ (Skut. 1:6).

Židovský národ dlouho očekával Vykupitele, Mesiáše, Knížete. V době popsané prorokem Danielem, „přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ (Mar. 1:14). Lid zachvátilo vzrušení při myšlence na perspektivu království, i když je více vzrušovaly zkušenosti jež předcházely této předpovědi o království. Kristus však spojil zkušenost i ohlášení království. Pravil: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ A napomínal: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Věděl, že Izraelské království nebude moci být nikdy obnoveno, dokud pluh pravé lítosti nevyorá hlubokou brázdu v lidských srdcích.

Během tříleté veřejné služby a vyučování Ježíš usiloval, aby Jeho učedníci sami cítili potřebu spravedlnosti ve svém životě. Chtěl, aby srozuměli, že k tomu nemůže dojít bez oběti kříže, jako zadostiučinění za hřích. Toužil rovněž, aby pochopili Jeho záměr „zapečetění hříchu, zproštění vin a návrat věčné spravedlnosti.“ (Dan. 9:24).

Ale nedostatek pochopení Jeho plánů způsobil, že Golgota Jeho učedníky velmi zklamala. Po svém zmrtvýchvstání, jim dal Ježíš schopnost, aby rozuměli Písmu a řekl jim: „Tak je psáno: Mesiáš bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení a odpuštění hříchů všem národům, počínajíc od Jeruzaléma.“ (Luk. 24:46-47).

Zpráva z první kapitoly knihy Skutky apoštolů praví, že srdce učedníků stále ještě vězela při zemském království. „Ano, Pane, mýlili jsme se co se týče svátku Paschy, chápeme, že jsi musel zemřít. Avšak nyní, kdy jsi předložil svou oběť nenastal již čas, abys založil království?“ Jelikož nepochopili nutnost Jeho smrti na kříži, nemohli nyní srozumět nutnost zahájení prostřednické služby Ježíše v nebeské svatyni a vylití daru Ducha svatého.

I nám může hrozit nebezpečí mylného chápání času a chvíle a při uvažování, kdy bude založeno království, nepochopíme smysl potřeby Ducha. Nebude snad muset Ježíš mluvit k nám tak, jak mluvil k apoštolům? „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci, ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Skut. 1:7-8).

Boží království ve své plné slávě bude moci být ustanoveno jedině tehdy, až hřích bude zcela vykořeněn. Ježíš nás učil modlit se: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ (Mat. 6:10). Plán vykoupení, který má za úkol návrat harmonie a souladu mezi člověkem a Bohem, obsahuje rovněž Kristovu oběť na kříži i Jeho službu v obou odděleních nebeské svatyně. Daniel ve své vizi viděl scénu soudu, jenž probíhal v místě nejsvětějším – ve svatyni svatých. Viděl, když někdo „jakoby Syn člověka, došel až k Věkovitému a byl postaven před něj. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království.“ (Dan. 7:13-14). „Kristus tu přichází ke Starému dnů v nebi, aby přijal království, jež mu bude dáno v závěru Jeho zprostředkovatelského díla.“ (GC 479). Nebeské království čeká na vymazání hříchů ze svatyně v nebi i ze svatyně na zemi. Do této doby však kdy tak Ježíš učiní, musí být zvěstování království soustředěno na volání k pokání. Pravé pokání zahrnuje upřímný zármutek nad hříchy, jejich zavržení a odvrácení se od nich.

Proto kladl Kristus takový důraz při vyučování svých učedníků na skutečnost jejich poslání, jež záleželo na výzvách k „pokání na odpuštění hříchů.“ (Luk. 24:47). V Jeho jménu to mělo být hlásáno všem národům. Ježíš však věděl, že samotná slova vždy zůstanou bez užitku. Nekonečná a bezmezná moc čekala. Čekala na Jeho prostřednickou službu za církev na zemi a na nesmírně závažnou událost v nebi.

„Kristovo nanebevzetí bylo znamením, že jeho následovníkům se dostane zaslíbeného požehnání. Na ně museli čekat, než zahájí své dílo. Když Kristus vešel nebeskou branou, byl dosazen jásajícími anděly na trůn. Jakmile skončil tento slavnostní obřad, sestoupil Duch svatý na učedníky v hojných proudech a Kristus byl v pravdě oslaven, a to slávou, kterou měl u Otce od věčnosti. Vylití Ducha o Letnicích bylo sdělením nebes, že Vykupitel byl slavnostně dosazen na trůn. Podle svého zaslíbení poslal pak svým následovníkům Ducha svatého z nebe jako znamení, že přijal jako Kněz a Král všechnu moc na nebi i na zemi, a že je Prostředníkem svého lidu.“ (AA38-39).

Díky velkému vlivu i moci Ducha svatého, způsobilo evangelium hlásané apoštoly takové pohnutí mezi shromážděnými zástupy lidí, že z tisíců úst bylo slyšet volání: „Co máme činit?“ Odpověď zněla jednoznačně: „Pokání čiňte a pokřti se jeden každý z vás ve jméno Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“ (Skut. 2:38). Apoštolové obrátili mysl nově obrácených do svatyně, kde Ukřižovaný, nyní již jako Kněz a Král, vyléval na svou církev neomezená požehnání. „Duch svatý, který ve dni Zelených svátků sestoupil na učedníky, vedl jejich mysl ze svatyně pozemské do svatyně nebeské, kde Ježíš skrze svou krev vešel, aby rozdělil mezi učedníky požehnání svého smíření.“ (Ew 260.)

Církev na zemi spojená s úžasným darem Ducha tvořila dokonalou jednotu s církví v nebi. A to se stalo možným díky Ježíšovu prostřednictví v nebeské svatyni. Pod Božím vedením, bylo evangelium hlásáno všemu stvoření, jež je pod nebem, během života jediné generace. (viz. Kol. 1:23).

A nyní pohleďme opět na velké proroctví Danielovo. Tak jak v letech 27 až 31 naší éry, očekávali učedníci počátek království v souladu s jejich chápáním Danielovy předpovědi o příchodu Mesiáše knížete, tak na konci 2300 dnů, 22. října 1844, adventisté sedmého dne věřili, že Kristus přijde, aby založil své království. Když tento den nadešel a nic se nestalo, první adventisté pochopili, že ještě stále není splněná určitá část Ježíšovy služby ve svatyni v nebesích a Jeho církve na zemi. Ježíš musí svou misi ukončit „shlazením hříchu“ (žid. 9:26). A vlastně tehdy usměrnil Ježíš pozornost svého lidu do nejsvětějšího místa velesvatyně a na službu, kterou zahájil za druhou oponou – ve svatyni svatých. Nemíní tam být dlouho. Kdyby celý Jeho lid vešel za Ním, služba by byla rychle ukončena.

A vrátíme-li se k poselství 19. verše 3. kapitoly Skutků apoštolských, soustřeďme se na práci, jaká musí být vykonána na zemi, než-li Ježíš bude moci ukončit svou službu v nebeské svatyni.Obraťme rovněž svou pozornost na zaslíbení velkého vylití Ducha svatého ve spojení s odstraněním a shlazením hříchů v nejsvětějším místě velesvatyně. „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil.“ (Skut. 3:19-20). Ještě před druhým příchodem Ježíše, musí se uskutečnit úplné shlazení – odstranění hříchů. Aby k tomu mohlo dojít, musí se v lidech zrodit hluboká lítost. „Pokání čiňte a obraťte se,“ vzpamatujte se! Takové bylo poselství Jana Křtitele. Takové bylo i poselství Ježíše Krista v Galileji na počátku Jeho služby. Takové bylo poselství apoštola Petra ve dni Zelených svátků, kdy Kristus zahájil své dílo v prvním oddělení nebeské svatyně. A stále se opakuje a zaznívá totéž poselství – vzpamatujte se, pokořte se a nehřešte. Musíme pocítit opravdovou lítost nad svými hříchy, lítost dostatečně mocnou, abychom se k nim již nikdy nevraceli. Vracím-li se k hříchu již následující den nebo týden a činím znovu tytéž přestupky, pak potřebuji a musím činit mnohem větší a hlubší pokání. Ježíš nikdy z nebeských záznamů nevymaže a neodstraní naše hříchy, dokud tyto nebudou z mého každodenního života zcela zlikvidovány – zde na této zemi.

A co bude následovat, když prožijeme hluboké a trvalé pokání a zanechání hříchů? Kristus z téhož nejsvětějšího místa velesvatyně sešle téhož Ducha svatého v hojnější míře, než seslal ve dni Zelených svátků. Tak jako vylití jarního deště v den letnic signalizovalo, že Kristus zahájil svou kněžskou misi, tak vylití pozdního deště bude upozorňovat, že Kristus končí svou prostřednickou službu.

„Velké dílo evangelia neskončí menším projevem moci Boží, než jakým se vyznačoval jeho počátek. Proroctví, která se splnila při vylití jarního deště při zahájení evangelia, se znovu splní při vylití pozdního deště na konci křesťanských dějin. Bude to „doba oddechu,“ kterou předpovídá apoštol Petr, když praví: „Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány, aby vám nastaly doby oddechu před tváří Páně, a aby Bůh poslal dávno pro vás určeného Krista Ježíše.“ (Skut. 3:19-20). (GC 611).

Nyní vlastně, během hlasitého volání, kdy prostřednická služba našeho Velekněze Ježíše ve svatyni svatých se chýlí k svému ukončení – nastala doba oddechu – rozvlažení. Co však doposud zdržuje konečné splnění zaslíbení? Jen jediná věc. Kristus nemůže shladit hříchy v nebeské svatyni tak dlouho, jak dlouho se my k nim zde na zemi budeme vracet. Zákon nalézající se v truhle smlouvy v nebesích, kde je bedlivě uložen, musí být ve své úplnosti vepsán i zachováván v srdcích Božího lidu již zde na zemi.

„Ti, kteří v silné víře a v trýzni křičí a úpěnlivě prosí o vítězství, je obdrží. Oni svůj vzor vyvýší a potlačí pravdu kupředu.“ (Ew 269-270). Někteří lidé v církvi nemohou pochopit toto prosté svědectví. Jsou vlažní a jejich víra se chvěje. Avšak když „pozdní déšť“ Ducha svatého sestoupí nav ty, kteří se s upřímným srdcem spojí s Ježíšem, pak celé zástupy se budou připojovat k lidu Božímu, aby zaujali místa těch, kteří odpadli.

Bohu díky za „hlas trouby“, který má zaznít a rozléhat se v Boží církvi. Musíme si všichni uvědomit, že nemůže dojít k plnému vylití Ducha svatého, dokud sami nezískáme hlubší zkušenost v pokání, obrození a reformaci našeho života. Kdy se tak stane? Toto musí být zahájeno v církvi již zde na zemi. A přesněji – musí to být zahájeno v našich vlastních srdcích i myslích. „Jsme probuzeni k práci, která nás čeká v nebeské svatyni, očekáváme určitou moc, jež má být vylita na církev a jíž nelze odporovat, a která nás snad probudí z našeho spánku? Máme snad naději, že se celá církev obrodí? Takový čas nikdy nenastane… Tuto práci musíme zahájit individuálně. Musíme se více modlit a méně mluvit.“ (1SM 122).