ZnameniCasu.cz (Na úvodní stránku) ZnameniCasu.cz

19. Velké zklamání

Kniha - Ježíš a jeho svatyně


Rejstřík - na začátek na začátek

19. Velké zklamání

Když přemýšlíme o plánu vykoupení, můžeme spatřit tři velké události, které můžeme porovnat se třemi horskými vrcholky: 31. rok naší éry, rok 1844 a ukončení doby milosti. Každá z nich znamená fundamentální změnu Ježíšovy služby, týkající se jak Jeho církve na zemi, tak i svatyně v nebi.

Bible mluví o Kristu jako o „hlavě církve“ (Ef. 5:23) a o církvi jež je „Jeho tělem“ (Ef. 1:22-23). Je-li hlava připravena, aby vykonala nějaký pohyb, co by mělo činit tělo? Jeho povinností je následovat hlavu. V opačném případě by to mohlo znamenat, že je ochrnuto.

Když se blížila hodina Ježíšovy velké oběti, toužil po společenství se svými učedníky. Stále usiloval o to, aby je připravil na události, jež byly bezprostředně sloučeny s křížem. Během své poslední cesty na velikonoční svátek, Ježíš „vzal dvanáct učedníků stranou a řekl jim: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům. Odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali.“ (Mat. 20:17-19). Přitom připomenul další citáty z Písma: „Na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků.“ (Luk. 18:31).

Přesto však, i když Ježíš o tom všem často mluvil, Jeho ukřižování překvapilo Jeho následovníky tak, jako by o tom všem nikdy neslyšeli. Avšak Ten, který je hlavou církve, dokončil své dílo, poněvadž si uvědomoval, že spasení lidstva je závislé na předložení oběti za hřích. Tehdy nebylo důležité, zda tomu Jeho učedníci porozuměli. Byl si vědom, že tomu porozumí později. Po svém zmrtvýchvstání strávil Ježíš se svými učedníky mnoho hodin při vysvětlování proroctví Starého zákona a ukazoval jim jakým způsobem se v Jeho životě i smrti tyto předpovědi naplnily. Jak významným byl nyní pro ně popis trpícího Vykupitele světa, jak jej popisuje Izajáš (viz. Iz. 53). Byli překvapeni s jak přímo matematickou přesností se vyplnilo proroctví deváté kapitoly Danielovy knihy. Věrní Jeho církve se již neměli dále modlit s tváří obrácenou ve směru zemského Jeruzaléma. Ježíš nyní obrátil oči všech lidí k nebeské svatyni a na svou prostřednickou smírčí službu, až za druhou oponu. Letnice prokázaly, že „Hlava“ i „tělo“ církve byly s sebou v naprosté jednotě úzce spojeny. Nad velkým zklamáním učedníků se rozjasnilo. Jistota a radost naplnily jejich srdce a šli do celého světa svědčit o tom, čeho byli svědky, naplňujíc zemi slávou Jeho jména.

O osmnáct století později, Ten, který je „Hlavou církve“, měl ještě jednou vykonat velký úkol. Služba v prvním oddělení nebeské svatyně byla ukončena a musela být zahájena poslední etapa Ježíšovy služby v místě nejsvětějším, ve svatyni svatých. Totéž proroctví z 8. a 9. kapitoly Danielovy knihy vyznačovalo nejen čas obětní smrti Ježíšovy a pomazání nebeské svatyně, ale ukazovalo rovněž na rok 1844, jako dobu, v níž Kristus zahájil službu za druhou oponou, ve svatyni svatých: „I řekl mi: Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter a bude očištěna svatyně.“ (Dan. 8:14). V této době seslal Bůh zvláštní poselství, aby takto připravil svou církev na tuto důležitou událost.

Výsledkem toho bylo, že celou zemí zaznělo volání: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu.“ (Zj. 14:7) a tisíce lidí očekávalo očištění svatyně na podzim roku 1844.

Avšak jako myšlenky prvních učedníků, tak i myšlenky těchto lidí byly naplněny vlastními názory, co do významu této skutečnosti. Ani oni nepochopili pravou podstatu věci. A když tento očekávaný den nastal a pominul bez jakýchkoliv událostí, den domluveného setkání se proměnil v den velkého zklamání, neboť takto byl 22. říjen 1844 nazván v dějinách lidstva. Církev na zemi nevěděla, co v tento den měl v plánu učinit Ten, který je „Božskou hlavou.“ Od doby Letnic se v této době uskutečnila největší událost, avšak žádný z lidí si toho nebyl vědom. Zklamání? Ano. A to nejen zde, ale bez pochyb také v nebi. Ježíš by se vší jistotou byl rád, kdyby Jeho církev pomocí pevné víry vešla s Ním do nejsvětějšího místa velesvatyně, do svatyně svatých v nebesích.

A podobně jako po svém zmrtvýchvstání se Ježíš ukázal svým zarmouceným učedníkům, tak i nyní, kdy přešel do nejsvětějšího místa svatyně, okamžitě seslal poselství své církvi. Tentokrát to byl Hiram Edson, kterému Pán ukázal nebeskou svatyni a změnu místa své služby ze svatyně do svatyně svatých. Ježíš to oznámil, jako náš Velekněz. Tento den změny místa Jeho služby byl proroctvím přesně předpovězen. Když Millerovi stoupenci začali nyní bedlivě bádat Písmo, světlo vycházející ze slitovnice nad truhlou smlouvy začalo stále více zářit a osvítilo jim původ jejich zklamání a vneslo světlo na nesmírně důležitou událost. Bylo to potvrzeno viděním, jaké obdržela Ellen G. Whiteová. Tehdy Adventisté porozuměli učení o Ježíšově službě za druhou oponou v nebeské velesvatyni předpovězené biblickými proroctvími.

Jaký cíl je tím vším sledován? Kristus hledá způsob, aby připravil svůj lid ke konečnému a úplnému odstranění hříchu. A tak jako seslal „jarní déšť“ z prvního oddělení nebeské svatyně na počátku své Velekněžské služby, tak nyní sešle „pozdní déšť“ ze svatyně svatých, aby s konečnou platností ukončil svou smírčí službu provždy.

Bude dnes církev kráčet společně s Tím, který je „Božskou hlavou“, když On dokončí svůj poslední úkon v dějinách lidstva? Ano, bez pochyb ano. Bez ohledu na to, zda to lid chápal nebo ne, On šel na kříž, neboť to mohl svým následovníkům objasnit později. Bez ohledu nato, zda tomu kdokoliv v roce 1844 na zemi rozuměl, nebo ne, přešel Ježíš z prvního oddělení nebeské svatyně do svatyně svatých a teprve později to objasnil svým věrným. Avšak tentokrát nemůže ukončit svou smírčí službu v místě nejsvětějším dříve, než to svému lidu vysvětlí, poněvadž tentokrát by to bylo opravdu POZDĚ! Nyní vidíme a chápeme, proč ženich prodléval, proč od roku 1844 doba očekávání Jeho příchodu se prodlužuje stále více. Ježíš zpomalil svůj krok, aby mohl jít společně s námi.

Ve Washingtonu, když nadešel poslední den porad kongresu a blížila se hodina jejich uzavření, avšak kongres měl ještě projednat určité neodkladné věci, přistoupil k tomu určený člověk k velkým hodinám a přesunul jejich ručičky zpět o tolik, aby zákonodárci měli dostatek času ke klidnému ukončení porad. Bylo tak učiněno mnohokrát, dokud nebyly ukončeny všechny práce určené pro tento den.

Co myslíš, kolikrát asi přesouval Bůh zpět ručičky svých velkých hodin během našeho stopadesátiletého očekávání? Je tomu dávno, kdy řekl, že plánuje ukončit všechny věci rychle, aby mohl přijít a vzít nás do svého domu. V roce 31. naší éry, odbily prorocké hodiny určený čas a Ježíš šel na Golgotský kříž a po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení zahájil svou službu v prvním oddělení nebeské svatyně. V roce 1844 hodiny odbily následující čas a Ježíš zahájil následující etapu svého plánu. To vše se dělo v předem přesně určeném čase. Tentokrát však Bůh v proroctví nestanovil žádné konkrétní datum. Ukončení doby milosti není věcí matematických kalkulací. Poslední datum prorockého nákresu je den 22. října 1844. Mělo by k nám promlouvat zvučným a významným hlasem, že čas mezi námi a příchodem Ježíše se nezastavil. Náš Velekněz očekává od své církve, aby přešla společně s Ním do svatyně svatých! A zúčastnila se Jeho závěrečné služby.

Před nastoupením dvacátého století, psala služebnice Páně následující: „Spící církev se musí probudit ze své duchovní letargie k realizaci důležitých a vážných povinností, které jsou dosud nezrealizovány. Lidé nevešli do nejsvětějšího místa, kam přešel Ježíš, aby dokonal zadostiučinění za své děti.“ (RH 25. února 1890, 113). Ano, Ten, který je „Hlavou“, čeká, aby ti, kteří jsou Jeho „tělem“ Jej mohli dohonit. Ježíš chce, abychom byli s Ním. „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ (žid. 10:19-22). Vejít společně s Ním znamená: „Rozumět Jeho dílu a ve víře Ho následovat.“ (GC 427).

Jednou, když jsem se vracel letadlem z daleké a velmi dlouhé cesty, zpozoroval jsem, že z minuty na minutu jsem stále méně myslel na to, kde jsem byl, avšak stále více jsem přemýšlel o tom, kde již zakrátko budu. A ještě nežli letadlo přistálo, byl jsem již svými myšlenkami doma. Podobně i Ježíš touží po tom, aby myšlenky Jeho lidu již nyní byly společně s Ním v nejsvětějším místě nebeské svatyně. Čteme-li knihy jako „Touha věků“ nebo „Velký spor“ (VLB), stává se Jeho dílo pro nás stále skutečnější. A k tomu je určen vlastně náš čas a my musíme své myšlenky beze zbytku nasměrovat k tomuto tématu. Jestliže náš drahocenný čas nebudeme věnovat rádiu, televizi, novinám a jiným populárním zájmům, pak se naše myšlenky mohou pokojně a radostně uchýlit do svatyně svatých a zabývat se smírčí službou našeho Velekněze pro naše vykoupení.

Máme dokončit práci budování svého charakteru a varovat celý svět. Máme Spasitele, který již tak dávno položil za nás svůj život. Přemýšlej, po čem asi touží? Abychom byli již navždy společně s Ním! Tato touha cele naplnila Jeho čistou duši a nikdy si nedopřeje odpočinku, dokud vysoká cena výkupného, kterou za nás složil, nezpůsobí opětné úzké spojení s lidmi. Poslechni toto rozhodné pozvání, jež bylo vyřknuto před mnoha lety: „Opuštění první lásky je představeno jako duchovní úpadek! Tímto způsobem upadlo mnoho osob. Každý sbor na naší zemi potřebuje vyznání hříchů, zkroušení, lítost a nové obrácení. Ježíšův zármutek a zklamání jsou nepopsatelné!“ (RH, 15. prosince 1904, s. 8).

Ano, je to opravdu velký zármutek, velké zklamání. Pomysli na ženicha, Jenž čeká na zásnuby a rok za rokem míjí. Copak Jeho lid nechce s Ním společně být? Boží lid má pouze jediný úkol – činit radost Ježíši – svému ženichovi, učinit zadost Jeho srdci toužícímu po nás, porozumět Jeho službě ve velesvatyni, jež má odstranit naše hříchy a podřídit náš život Božímu zákonu, uloženému v truhle smlouvy a domáhat se Jeho očišťující krve, jež jediná nás může zbavit všech poskvrn a nepravostí.Čím více pozorujeme a zkoumáme, tím víc chápeme a rozumíme, a tím více se naše mysl i charaktery stanou podobny Jeho charakteru a myšlení. Nejsme snad povinni vysílat k Němu slova o tom, že toužíme přebývat společně s Ním? Pamatuj na to, že tentokrát si nemůžeme dovolit nerozumět Jeho misi, jak tomu bylo v případě Jeho učedníků, kteří nerozuměli významu Jeho ukřižování. Nyní už to nemůže probíhat tak jako ve dni 22. října 1844, kdy Ježíš zahájil poslední část své Velekněžské služby. Tentokrát Jeho hodiny neodbijí konec poslední hodiny, dokud Jeho církev nebude zcela připravena.

Žijeme v bouřlivé době konce. Všichni budeme buď zcela očištěni nebo zavrženi. Nechť jsou však našemu milému Bohu vzdávány díky, že svou „církev postaví slavnou, nemající poskvrny, ani vrásky, nebo cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony.“ (Ef. 5:27). Když ti, kteří jsou „tělem“ a Ten, který je „Hlavou“, budou zcela spojeni v absolutním souladu a jednotě a vkročí v hodinu ukončení doby milosti, bude to znamenat úplné ukončení služby v nebeské velesvatyni.

Rejstřík - na začátek na začátek

ZnameniCasu.cz - 19. Velké zklamání - Kniha - Ježíš a jeho svatyně