Hřích je problémem, jehož řešení můžeme pochopit pouze skrze učení o svatyni. Co je příčinou toho, že hřích je až tak velkým problémem? Je to právě hřích, který je příčinou všech jiných problémů. Války pohlcují miliony obětí a zanechávají zoufalé, plačící vdovy a sirotky. A toto vše se děje následkem hříchu. Dokud hřích nebude zcela zlikvidován, nebude na tomto světě pokoj. Kriminální přestupky nejen že stojí společnost miliony dolarů, rublů nebo korun, způsobují však také v mnohých srdcích smrtelný strach a obavy. Ve velkých čtvrtích největších měst lidé nemají odvahu vycházet samotní z domu po západu slunce. „Hřích je porušení zákona“ (1. Jan 3:4). Proto až do okamžiku, dokdy nebude vyřešen tento problém, budou přestoupení stále vzrůstat. Zlí lidé a svůdci budou stále horší. „Avšak se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť klamou jiné i sebe.“ (2. Tim. 3:13).

Ruiny a spáleniště nespočetného množství rozbořených domů stojí na vrcholu kamenné hory lidského sobectví a sobectví je hříchem. Naprostá bezpečnost každé rodiny záleží na absolutním zavržení a zbavení se hříchu. Jedině tehdy muž i žena, rodiče a děti mohou se společně radovat v dokonalé jednotě.

Nemocnice jsou přeplněny pacienty a náš optimismus vystačí často na konstatování a výrok „že to ještě nějak jde.“ Bol a zármutek, které naplňují dny a neklidné noci, zaměňují lidský život v obrovskou tíhu. A všechno to, bezprostředně nebo nepřímo je způsobeno hříchem. Když Bůh s konečnou platností a beze zbytku vyřeší problém hříchu, budou platit slova: „Nikdo z obyvatel neřekne: „Jsem nemocen.“ Lidu, který tam bydlí, bude odpuštěna nepravost.“ (Iz. 33:24).

Horším než-li strach a války kolem nás, bolestivější než jakékoliv fyzické utrpení, je lidské srdce obtížené břemenem viny. Avšak pocit viny je pouze ovocem, kořenem je hřích.

Proto je hřích nesmírným problémem lidstva, ale je také velkým problémem pro Boha. On touží po tom, abychom přebývali s Ním ve šťastném svazku. Jelikož nás hřích od Něj oddělil, musí být tedy zcela odstraněn, aby bylo eliminováno také toto rozdělení.

Proč však je odstranění hříchu tak velkým problémem? Proč jej není možno spálit, čím dříve tím lépe? Nemůže jej Bůh okamžitě zničit? Podívejme se na tento problém blíže.

Mnoho z těch, které Bůh miluje, bylo nakaženo smrtelným „virem“ hříchu. Jediným zcela uspokojujícím řešením pro Boha je oddělení hříchu od hříšníků. A je to možné? Bůh říká, že ano. Satan tvrdí, že to možné není! Volba, komu uvěříme, záleží pouze na nás samotných.

Jedině Bůh může vyřešit problém hříchu. „Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný Spasitel není.“ (Iz. 43:11). On osobně zajistil úplné vykoupení, jež umožňuje smíření. „Neboť v Kristu usmířil Bůh svět se sebou. (2. Kor. 5:19). „aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“ (Kol. 1:20). „On se ukázal, aby hříchy naše sňal.“ (1. Jan 3:5).

Úplné zjevení plánu vykoupení se nalézá v Boží svatyni, jež je v nebi. „Trůnem slávy od počátku vyvýšeným je místo naší svatyně.“ (Jer. 17:12). „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj v nebesích.“ (Ž. 11:4). Boží andělé obklopují Jeho trůn – deset tisíc krát deset tisíc a tisíce tisíců. A Bůh je všechny angažoval k pomoci v řešení problému hříchu. „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“ (žid. 1:14). Již po staletí lidé obracejí svůj zrak k nebeské svatyni a předkládají tam své modlitby v naději a víře.

Žalmista David zpívá: „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.“ (ž. 18:7).

Bůh si přeje, abychom se dobře seznámili se způsobem služeb jež se konají v nebeské svatyni. „Z toho všeho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin a nikoli člověk.“ (žid. 8:1-2). Protože v této nebeské svatyni je On vždy živ, aby se přimlouval za nás. On nás zve, abychom „přistoupili skrze Něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za nás. (žid. 7:25). „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ (žid. 4:16). Pro lidi všech věků byla připravena zvláštní viditelná pomoc, abychom se mohli seznámit se službami konanými v Boží nebeské svatyni. Bůh zhotovil miniaturní model a předal Mojžíšovi směrnice pro Izraele: „I udělají mi svatyni, abych bydlel uprostřed nich.“ (2. Moj. 25:8). A pověřil Mojžíše, aby byla zhotovena přesně do všech podrobností podle daného mu vzoru.

Apoštol Pavel praví, že vzor jaký Mojžíš viděl na hoře byl nebeskou svatyní a kněží, kteří sloužili na zemi, sloužili „ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské.“ (žid. 8:4-5). Tak tedy skrze studium pozemské svatyně a služeb, jež se v ní konaly, budeme moci lépe porozumět skutečné službě konané ve svatyni v nebi. To nám umožní správnou přípravu ke spolupráci s Kristem v řešení problému hříchu.

Podrobný popis, který se týká pozemské svatyně a její služby je uveden v mnoha kapitolách druhé, třetí a čtvrté knihy Mojžíšovy.

Pokusme se v naší obrazotvornosti navštívit tábor Izraelitů a pozorujme, co se tam děje. V samém středu tábora se nalézá něco jako stan obklopený velkým nádvořím, o délce kolem 45 metrů a šířkou kolem 23 metrů. Na východní straně, mezi nádhernými závěsy se nalézá vchod na nádvoří. V jeho středu stojí měděný oltář. Je to místo k přinášení obětí. Mezi oltářem a svatyní se nachází měděná mísa s vodou, ve které si kněží před zahájením svatých obřadů umývají ruce i nohy.

Samotná svatyně se skládá ze dvou částí. Při samém vchodu je zavěšena nádherná modro-purpurová opona z těžké látky. Její první část zvaná místem svatým – svatyní, je osvětlována světlem ze sedmiramenného svícnu. Světlo ze svícnu se odráželo tisící plamínky ve zlatých deskách, jimiž byly obloženy stěny. Po pravé straně stojí stůl s dvanácti chleby předložení. Na západní straně se nalézal zlatý kadidlový oltář, kde každodenně, ráno i večer kněží spalují vonné kadidlo. Jeho vůně se šířila a naplňovala celou svatyni, odkud přecházela až na nádvoří. Za druhou oponou se nalézalo nejvýznačnější a nejsvětější místo – svatyně svatých. Zde stojí nádherná, zlatem obložená skříň, zvaná truhla smlouvy. Na ní spočívá zlatá slitovnice, nad níž jsou dva cherubové z ryzího zlata. Tváře obou cherubů stojících na protilehlých stranách slitovnice jsou obráceny k sobě navzájem a svým zrakem pohlížejí v hluboké úctě a zbožnosti dolů na truhlu v jejímž vnitřku se nalézají kamenné tabule, na nichž byl vyryt Božím prstem Dekalog – Deset Božích přikázání.

Služba vykonávána na nádvoří, ve svatyni a ve svatyni svatých, nám zcela srozumitelně ukazuje na to, jak se Bůh staví k problému hříchu. Autor epištoly k židům hovoří o svatyni, jež byla postavena v době Mojžíše a představuje ji jako svatyni staré smlouvy. Pak tento inspirovaný autor jako protiklad popisuje nebeskou svatyni nové smlouvy, svatyni Boží v nebi. I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské. To byl stánek, v jehož přední části, zvané svatyně, byly svícny a stůl na předložené chleby. Za oponou byla druhá část stánku, nazývaná nejsvětější svatyně. Tam byl zlatý kadidlový oltář, truhla smlouvy, ze všech stran krytá zlatem, v ní pak byla zlatá nádoba s manou, Áronova hůl, která se kdysi zazelenala, a desky smlouvy. Nad ní byli cherubové Boží slávy, kteří zastiňovali slitovnici. O tom teď není třeba dopodrobna mluvit.“ (žid. 9:1-5). „Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti, proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: „Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“ Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních.“ (žid. 8:1-6). První pozemskou svatyni postavil Mojžíš přesně dle popisu jaký obdržel na hoře od Boha a druhou nebeskou, jejímž stavitelem byl sám Bůh.

Ve svém vidění apoštol Jan uzřel nebeskou svatyni a „sedm lamp ohnivých hořících před trůnem.“ (Zj. 4:5). Viděl také i kadidlo „obětované s modlitbami všech svatých na zlatém oltáři, který jest místo nejsvětější. Tu se otevřel Boží chrám v nebesích a bylo v něm vidět truhlu jeho smlouvy v chrámě jeho.“ (Zj. 11:19).

Když Bůh pověřil člověka prací na stavbě pozemské svatyně, dal mu přesné instrukce, aby každá podrobnost byla vykonána důkladně podle předloženého vzoru, který se nalézá v nebi. Pro sebe si však Bůh ponechal výsadní právo napsání Dekalogu. „I dal Pán Mojžíšovi po dokonání těchto řečí s ním na hoře Sinaj dvě desky svědectví, desky kamenné, psané prstem Božím.“ (2. Moj. 31:18). „I promluvil k vám Hospodin z prostředku ohně… Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání a napsal je na dvě kamenné desky.“ (5. Moj. 4:12-13). Právo Boží – zákon nalézající se v nebeské svatyni je velkým a dokonalým originálem a jeho věrná a přesná kopie byla vyryta na kamenných deskách a zaznamenána Mojžíšem v Pentateuchu.

Lidé seznámení s touto skutečností, chápou posvátnost a nezměnitelnost charakteru Božího Práva – Dekalogu. „Činy jeho rukou jsou pravda a právo, všechna jeho ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy.“ (ž. 111:7-8).

Starověká svatyně dnes již neexistuje. Nebeský originál zaujal místo „stínu“. Ježíšova služba otevřela cestu novou a živou. „Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme Velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, kterýž zřídil sám Hospodin a nikoli člověk.“ (žid. 8:1). Bůh zaplatil téměř nepochopitelné výkupné, aby získal věčné smíření s člověkem. A když pohlédneme přes „teleskop božského zjevení,“ uvidíme to, co se děje za otevřenými dveřmi a seznámíme se s dílem konaným skrze Krista jako Prostředníka nové a lepší smlouvy. To nás také připraví k tomu, abychom s Ním spolupracovali v řešení problému hříchu.