Blížil se páteční večer a všichni pilně uklízeli a připravovali se na zahájení soboty. Matka vytírala v kuchyni podlahu. Když již byla téměř u konce, vešla do kuchyně v zablácených botách Marie. Jelikož maminka chtěla míti podlahu čistou, umyla ji ještě jednou. A opět když byla podlaha čistá, vběhl do kuchyně Jeník ve špinavých botách. A tak maminka byla nucena začít svou práci znovu. Mohla by v takovýchto podmínkách vůbec ukončit svou práci s úklidem? Záleželo by na tom, jak dlouho by členové rodiny do bytu nosili bláto.

Pamatuj, že to, co zdržuje Ježíše ve svatyni a způsobuje opoždění ukončení Jeho služby v nejsvětější části nebeské svatyně, to nejsou přestupky nevěřících a pohanů. Tento pramen hříchu pochází od lidu Božího. Jestliže opravdově chceme a toužíme, aby náš Pán přišel, musíme bezpodmínečně vyznat každý námi vykonaný hřích. Jedině tehdy nám bude odpuštěn. A potom se budeme od Pána Ježíše učit jak žít, abychom nepřestupovali Boží Právo, Jeho svatý Zákon. Někdo by zde mohl říci: „To se nikdy nestane!“ A nebeská svatyně by musela zůstat otevřená tak dlouho, dokud by nebyl nalezen způsob vyřešení problému hříchu. Budiž však Bohu chvála, že Jeho nebeský plán se uskuteční v plném rozsahu. Přijde brzy doba, kdy nebeská svatyně bude očištěna a tehdy Kristus představí celému světu, že On sám „zhladil hřích skrze svou vlastní oběť.“ (Žid. 9:26).

Epištola k židům když porovnává pozemskou svatyni s její nebeským originálem, zjevuje nám určitou slabost první a účinnost působení druhé. Devátá kapitola této epištoly končí nádherným kulminačním důrazem, že to, co velekněz v pozemské velesvatyni činil symbolicky jednou v roce, Ježíš ve skutečnosti rovněž učinil jen jednou. Jednou provždy ukončil problém hříchu, což Mu dávalo možnost, aby „se podruhé ukázal bez hříchu těm, kteří Ho čekají ke spasení.“ (žid. 9:28). „V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, protože byli jednou provždy očištěni, dávno by byly tyto oběti přestaly. (Žid. 10:1-2).

Obraťme nyní zřetel na to, že kdyby obětovaná zvířata mohla odstranit hřích a učinit dokonalé ty, kdož je předkládali, bylo by ukončeno jejich obětování. Jinými slovy: Stálé pokračování a opakování přinášených obětí ukazovalo na jejich neúčinnost. „Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy.“ (Žid. 10:4).

Úmyslem Božím bylo, aby hříšníci hledíc na umírajícího býčka nebo beránka, mohli spatřit utrpení zaslíbeného Mesiáše. Mnozí z nich však viděli v tomto obřadu jedině smrt zvířete a někteří to dokonce považovali jako dostatečně plné zadostiučinění za svá provinění. V této situaci jestliže člověk chtěl i nadále hřešit byl hotov předkládat k oběti stále další své beránky a býčky. Takto by byla dána možnost stálého pokračování v hřešení a řeka krve by byla nekonečná.

Ve zpovědnicích všeobecné římské církve, může člověk pokleknout před druhým člověkem, vyznat své hříchy a uslyšet slova: „Pán tobě odpustil tvůj hřích. Jdi v pokoji.“ Pak je mu vyznačen druh pokání, který má splnit. Toto však naprosto devalvuje pojetí hříchu. Lidé tímto dochází k přesvědčení, že hřích není až tak hrozný. Avšak ani protestantská vize není lepší. Mnoho lidí, kteří každodenně a vědomě přestupují Právo Boží, Jeho svatý Zákon, prosí Boha o prominutí, ale ihned nato vracejí se zpět k tomuto předtím vykonávanému hříchu. A v tom vězí tento problém. Tito lidé přijali domněnku, že jim Kristus vždy bude zajišťovat odpuštění vědomě vykonávaných hříchů. Domnívají se, že se mohou k nim beztrestně vracet, potom budou činit znovu pokání a opětně získávat odpuštění. Pro tyto lidi je oběť kříže a kněžská služba Ježíšova v nebeské svatyni naprosto bezvýsledná.

„Proto Kristus říká, když přichází na svět: Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: „Zde jsem, abych konal, Bože, vůli tvou, jak je o mně psáno ve tvé knize.“ Předně říká: „Oběti, ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení – totiž v takových, jaké se obětují podle zákona. Potom ustanovil druhé. Tvou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ (Žid. 10:5-10).

Když Ježíš přišel na tento svět, pravil: „Otče, já vím, že Ty nežádáš všechny oběti těchto zvířat. Já vím, že Ty nežádáš krve kozlů a býčků.“

Bohu o toto nešlo. Celý obětní systém byl potřebný lidem, aby mohli pochopit na čem závisí plán vykoupení. Myslíš si snad, že Bůh měl nějaké zalíbení ve smrti beránka? Rozhodně ne! Pokaždé, když bylo jakékoliv zvíře zabíjeno, Bůh v něm viděl svého vlastního Syna, umírajícího na kříži Golgoty.

Mohlo to Otci působit nějakou příjemnost či zalíbení? Samozřejmě že ne. To zraňovalo Jeho srdce.

Pán Ježíš se ujal vyplnění plánu vykoupení s celou zátěží bolestí a utrpení. Pravil: „Otče, já vím, že Ty nevyžaduješ všechny tyto oběti, já jsem však přišel vykonat Tvou vůli.“ „Plnit, Bože můj, tvou vůli, je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž. 40:9). Jinými slovy, Bůh neprahne po pomstě, za přestupování Jeho zákona. On si přeje, abychom toto Právo, tento Zákon zachovávali. Nemá zalíbení v lidském zármutku, utrpení nebo dlouhých nočních modlitbách. On touží, abychom Mu zachovali naprostou věrnost.

Pán Ježíš si přeje, aby Jeho dítky se nacházely v takovém stavu, ve kterém nebudou zraňovat Jeho milující srdce. Jeho tužbou a cílem není stálé promíjení a odpouštění hříchů, nýbrž jejich skutečné odstranění.

On sám ve svém lidství dokázal, že i v našem lidském těle lze zachovat Boží Právo – Jeho svatý Zákon díky Boží moci, jež je v plnosti dosažitelná i dostupná pro každého z nás. Potom položil své bezhříšné tělo v oběti na Golgotě, aby tím zajistil úplné smíření s Bohem, umožňující dosažení spasení každému z nás. „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ (Žid. 10:14).

To, čeho krev zvířat nikdy nemohla učinit, krev Ježíšova dosáhla pro všechny, kteří se Jemu zcela poddají. Jak toho lze dosáhnout? Pokusím se to ilustrovat na příkladu: Musíme si být plně vědomí toho, že hřích působí Bohu nevýslovný bol. Jestliže jsme si uvědomili, co naše hříchy způsobily Ježíši a co Mu činí v současnosti, nevystačily by peníze celého světa, aby nás naklonily k opětnému přestoupení Božího zákona. žádná hrozba ani trest nedonutily by nás k dalšímu zpronevěření se Bohu. Vyvolili bychom si raději smrt, než-li dopuštění se hříchu. Krátce řečeno „ostatek“ věrného Božího lidu bude muset projít touto závěrečnou zkouškou. Jestliže našeho Pána milujeme, budeme celým srdcem ostříhat Jeho přikázání. Nebudeme moci snést skutečnost, že přestoupením Jeho zákona zraníme Jeho srdce.

Pro mnohé lidi se hřích jeví jako příjemný pro milé strávení času. Odpovídá takovýto postoj rovněž tobě? Jestliže ano, pak se musíš znovuzrodit (viz. Jan 3:3). Potřebuješ nový charakter. Mohlo se stát někdy ve tvém životě, že když jsi provedl něco zlého, uviděl jsi slzy na tvářích svých rodičů. Tehdy sis uvědomil jak je velmi zranila tvá neposlušnost. A třebaže se ti tato neposlušnost zdála příjemnou, zůstal po ní jen žal.

Hřích není zábavou. Hřích způsobuje bol. Může se stát, že jako lidé to ihned nepociťujeme. Jinak tomu je u Boha, Jeho utrpení neustane, dokud trvá hřích. Takové je poselství svatyně. Hřích přináší rozdělení mezi člověkem a Bohem, Bůh však nikdy nepřestane působit, dokud hřích nebude zcela odstraněn a dokud nebude navrácena jednota, naprosté partnerství a dokonalá harmonie mezi Ním a člověkem.

Bylo by pro nás velmi užitečné denně trávit hodiny v rozjímáních nad životem Ježíše Krista. Musíme o tom přemýšlet bod po bodu a dovolit obrazotvornosti pochopit každý děj Jeho života a zvláště všechno to, co připadá na závěrečnou etapu. Zamyslíme-li se tímto způsobem nad velikostí Jeho oběti, kterou přinesl pro nás, pak se naše důvěra k Němu upevní, naše láska oživí a Jeho Duch nás hlouběji pronikne. Chceme-li dosáhnout spasení, musíme se naučit žalu, lítosti a pokory pod křížem Golgoty.