V jednom městě během vedení série evangelizačních setkání přišla ke mně jednoho večera starší uplakaná žena. Slzy vytvořily četné brázdy na její zarmoucené a ustarané tváři. Chytila mne za ruku a s pláčem pravila: „Pastore, modli se prosím, za mého chlapce!“ V první chvíli jsem nevěděl oč se jí vlastně jednalo. Byl-li nemocen nebo mu bylo někým ukřivděno nebo byl v nemocnici? Pak se ukázalo, že byl ve věznici. Přestoupil zákony Boží i lidské a nyní musel nést následky. Mohl jsem jí snad říci: „Matko, buď dobré mysli! Přece to nejsi ty, kdo je ve vězení?“ Řekněte mi, kdo trpěl víc, chlapec ve vězení nebo jeho matka na svobodě?
O několik let později, když jsem vedl podobná setkání v jiném městě, tatáž žena vyšla dopředu, opět mně vzala za ruku a znovu propukla v pláč: „Bratře Frazee, modli se, prosím, za mého syna!“ Co se dělo v srdci této matky? Neuměla snad už o ničem jiném přemýšlet? Ne! Ona prostě svého syna milovala. To je vše.
Dokázal-li bys odstranit z jejího srdce lásku k jejímu synu, jistě by dokázala zapomenout a neplakala by více. Celé toto bolestné břemeno by bylo pro ni lehčím. Ona však svého syna nesmírně milovala.
Co potom můžeme říci o Tom, který stvořil všechny matky? Co můžeme říci o Jeho utrpení a Jeho bolu? On již není přibit na dřevěném kříži, není již na něm zavěšen, jako na něm visel přes 6 hodin před dvěma tisíci lety. Přesto však celých šest tisíc let hřích působil Jeho nekončící se zármutek a bol. Jen málo osob si toho je vědomo. Jen málo jich tomu rozumí. Kříž odkrývá před naším otupeným svědomím bolest a žal, který povstal spolu s hříchem a který nepřestane dokud trvá hřích.
Písmo svaté nám praví o těch, kteří vědomě hřeší, že: „znovu křižují Božího Syna a uvádějí Ho v posměch.“ (Žid. 6:6). V službě ve svatyni, když člověk po svém přestoupení zákona přinesl beránka a vyznal nad ním svůj hřích, když již zvíře bylo zabito a jeho krev vnesena do svatyně, člověk odcházel volný a očištěný. Vracel se do svého domova jako ten, jemuž byly odpuštěny hříchy. Připusťme však, že následující týden opět přestoupil Boží zákon. Musel přinést dalšího beránka, neboť první byl již zabit a nemohl tudíž umřít opětně. Bůh však vydal jen jednoho Beránka, jehož oběť jest zcela vystačující. Avšak „každým dalším hříchem je Ježíš znovu zraňován.“ (ŽJ 300).
Když se přiblížíš ke kříži Golgoty, uzříš lásku, jež nemá sobě rovné. Když vírou pochopíš význam oběti, uzříš sebe jako hříšníka. Přijdeš-li se zarmouceným srdcem, nalezneš odpuštění, neboť Ježíš je představen jako Velekněz předkládající na oltáři oběť Velekněz předkládající na oltáři oběť za hříchy světa. On je Veleknězem pravého příbytku, který vystavěl Pán a ne člověk. Služba v starověké izraelské svatyni nemá dnes již žádný význam. Denní i roční smíření již nemá býti dále vykonáváno.
Jsem si jist, že nerozumím všemu, co vše je v tom zahrnuto. Avšak dostatečně jsem pochopil jedno a je to pro mne zcela udivující skutečnost: Ježíš Kristus stojí stále při oltáři a v každou chvíli je hotov prominout nám naše hříchy. Třebaže ze svatyně pochází život a radost, služba v ní vykonávána jest službou bolu, utrpení a smrti.
Jestliže hřešíme nadále, tehdy náš Velekněz konající služby ve svatyni svatých musí státi stále mezi námi přestupníky a Božím zákonem, předkládajíc svou krev jako jediné zcela dostačující zadostiučinění. Výkupná oběť Prostředníka je stále ještě nutná následkem stálého páchání hříchu.
Svatyně však nebude tak dlouho očištěna, dokud my budeme zraňovat Boží srdce lámáním Jeho svatého Práva. Až to skutečně pochopíme, budeme volit raději smrt, než bychom měli přestoupit Jeho svaté Desatero. Tehdy budeme připraveni vyjíti vstříc závěrečné zkoušce. Když bude vyhlášen výnos o tom, že člověk nebude moci prodávat ani kupovat, jestliže ve své věrnosti Bohu neposkvrní svatou Boží sobotu jejím přestoupením, takovíto svatí zůstanou ve své věrnosti neochvějní. Budou raději trpět hladem, nechají se raději uvěznit a spíše umřou, než by zklamali Toho, jenž za ně zemřel a který by ještě více trpěl, jestliže by porušili Jeho zákon. Milujeme-li Jej dostatečně, zachovávání Jeho přikázání nebude pro nás těžké.
Poslední kniha Bible otevírá slavné zjevení Kristovy působnosti a služby v nebeské svatyni. V kapitole 4 a 5 apoštol Jan popsal otevřené dveře nebes. Prorok viděl ve vidění sedm svícnů jež hořely před trůnem. Pozoroval jak 24 starců a nespočetné zástupy andělů vzdávají Bohu chválu.
Jan zpozoroval v pravé ruce Krále vesmíru zapečetěnou knihu, a mocný anděl volal velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“ (Zj. 5:2). Prorok se rozplakal, protože nikdo v nebi ani na zemi nemohl otevřít tuto knihu. Jeden ze starců jej potěšil slovy: „Neplač, Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův. On otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ (Zj. 5:5).
Potom se zjevil Lev: On otevře knihu. Jan obrátil svůj pohled na vítězného Lva: „V tom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný.“ (Zj. 5:5). Beránek? Zabitý beránek v nebi? Ano, na ostrově Patmos Jan hleděl prorockým teleskopem a viděl svatyni Boží v nebi. Viděl svícny i oltář s kadidlem vznášejícím se před trůnem a uprostřed viděl Beránka jakoby zabitého.
Nechápejme to špatně. Oběť Ježíšovy smrti na Golgotě skončila tak dávno, jak dávno se skončila bolest od hřebů v Jeho rukou i nohou. Avšak osobní utrpení Ježíše způsobené hřešením lidí nezačalo, když byl přibit na kříž. Ani neskončilo, když byl s něj sundán. „Kříž ve svém symbolickém projevu znamená bolest, jakou od samého počátku způsobil hřích v Božím srdci. Každé odstoupení od Božího práva, každý krutý čin, každý prohřešek lidí proti Jeho svatým zásadám, způsobuje Mu utrpení.“ (Ed 263).
Pomysli jen, jak první hřích v zahradě Eden nesmírně zranil Jeho srdce. Jak bolestné pro něj muselo být, když bytosti, které sám stvořil ke svému podobenství, a které obklopil tou nejnádhernější krásou a všemi potřebami k jejich štěstí a radosti, porušily svou věrnost a připojily se k velké vzpouře. Jaký smutek naplnil celá nebesa! Láska byla smutná, zarmoucená a trpěla, a tato Láska musela nalézt východisko, aby hřích, který způsobil toto rozdělení, byl poražen a odstraněn. „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16). A když seznámil Adama a Evu s plánem vykoupení, kdy byl zabit první beránek, od tohoto okamžiku byla zahájena série předkládání obětí, jež živě představovaly bolest i žal, jaké hřích způsobuje v Božím srdci.
Položme si otázku, je skutečně pravdou, že naše opakující se porušování zákona znamená opětné bolesti a utrpení našemu Pánu? Je pravdou, že jediným způsobem k ukončení zármutku, jaký nebi působí hřích je naprosté ukončení přestupování Práva, aby Bůh mohl očistit svatyni jednou provždy?
Jestliže to vše není pravdou, pak už nic nemá význam. Je-li to však pravdou, pak zcela určitě nic jiného kromě této skutečnosti nemá žádný význam. To co dnes nejvíce potřebujeme, je vidět Jej na kříži a ve svatyni. A tehdy budeme společně s Ním účastni v Jeho závěrečné, slavnostní službě. Tehdy znenávidíme hřích tak, jak jej On nenávidí a zamilujeme si spravedlnost, jak On ji miloval. Tehdy Kristus bude moci zanést krev ke slitovnici pro to, aby jednou provždy odstranil nepravosti svého lidu. A potom již budeme žít bez jakéhokoliv hříchu a naše smíření bude věčné.
Copyright © 2010-2020 - Tisk - Seznam jazyků - Mapa webu - Kontakt - -