„Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidí hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení.“ (Žid 9,28)

V době prvního Kristova příchodu mohli kněží a zákoníci svatého města, jimž byla svěřena zjevení Boží, poznat znamení doby a ohlásit příchod Zaslíbeného. V Micheášově proroctví bylo určeno Jeho rodiště; proroctví Daniele určilo dobu Jeho příchodu. Bůh tato proroctví svěřil židovským vůdcům. Nebylo pro ně omluvy, když nevěděli a neoznámili lidu, že příchod Mesiášův je již ve dveřích. Jejich nevědomost byla důsledkem hříšné nevšímavosti. …

Všichni lidé měli bdít a čekat, aby mohli být mezi prvními, kdož uvítají Vykupitele světa. Avšak hle, dva unavení poutníci z nazaretských vrchů procházejí celou úzkou uličkou Betléma až na východní konec města a marně hledají místo k odpočinku a přístřeší pro přenocování. Neotevřely se pro ně žádné dveře. Nakonec našli útočiště v chatrném chlévě, připraveném pro dobytek. A tam přichází na svět Spasitel světa. …

Nikde není vidět důkaz, že Kristus je očekáván, nikde nejsou vidět přípravy k uvítání Knížete života. Užaslý nebeský posel se chce vrátit do nebe se smutnou zprávou, když tu objeví několik pastýřů, kteří hlídají v noci svá stáda, a dívají se na hvězdnou oblohu, rozjímají nad proroctvím o příchodu Mesiáše na tuto zem a touží po příchodu Vykupitele světa. Je to hlouček, který je připraven přijmout nebeské poselství. A náhle se jim zjevuje anděl Páně a oznamuje „radost velikou“. …

Jaké to poučení skýtá tato podivuhodná událost v Betlémě! Jakou výtkou je naší nevěře, naší pýše a naší samolibosti! Jakým je pro nás varováním, abychom také my svou trestuhodnou lhostejností nenechali bez povšimnutí znamení časů, a nedověděli se proto o dnu svého navštívení! (GC 313-315)