„Králové země, i knížata, i bohatí, a úředníci, a mocní, i každý služebník, i všeliký svobodný, skryli se v jeskyních a v skálí hor. A řekli horám i skálí: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, kterýž sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka.“ (Zj 6,15.16)

Posměšné žerty ustaly. Lživé rty jsou zcela umlčeny. Utichlo řinčení zbraní, bitevní vřava, „bojovníci předěšeni, a roucha v krvi zbrocena.“ (Iz 9,5) Není slyšet nic než hlas proseb a zvuk naříkání a pláče. Ze rtů, které se nedávno posmívaly, vyráží nářek: „Přišel ten den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci obstát?“ (Zj 6,17; KJB) Bezbožní prosí, aby byli raději pohřbeni pod skalami hor, než aby se setkali s tváří Toho, jímž pohrdali a jehož zamítali.

Znají ten hlas, který proniká sluchem mrtvých. Jak často je tento tklivý, něžný hlas vyzýval ku pokání. Jak často ho slýchali v dojemných, naléhavých prosbách přítele, bratra, Vykupitele. Pro ty, kteří odmítali Jeho milost, by žádný jiný hlas nemohl být tak plný odsouzení, tak obtížený obžalobou, jako ten, který tak dlouho prosil: „Odvraťtež se, odvraťte od cest svých zlých. I proč mříti máte?“ (Ez 33,11) Ach, kdyby to jen byl pro ně hlas cizí! Ježíš praví: „Volal jsem, a vy jste odpírali; vztahoval jsem ruku svou, ale nikdo toho nedbal; nepřikládali jste žádnou cenu všeliké mé radě a žádnou z mých výtek jste nechtěli.“ (Př 1,24.25; KJB) Ten hlas probouzí vzpomínky, které by nejraději vymazali – výstrahy, jimiž opovrhovali, výzvy, jež odmítali, výsady, které znevažovali. …

V životech všech, kteří odmítají pravdu, jsou chvíle, kdy se probouzí svědomí, kdy paměť vyvolává mučivou upomínku na pokrytecký život a duše je sužována marnou lítostí. Avšak co je to vše ve srovnání s výčitkami svědomí v onen den, … kdy „bída přijde jako vichřice!“ (Př 1,27; KJB) Ti, kteří chtěli zničit Krista a Jeho věrný lid, jsou nyní svědky slávy, která na něm spočívá. (GC 642,644)