„Aj, den ten přichází hořící jako pec, v němž budou všickni pyšní, a všickni pášící bezbožnost jako strniště. I zažhne je ten den, kterýž přijíti má, praví Hospodin zástupů, tak že neostaví jim ani kořene ani ratolesti.“ (Mal 4,1)

Ačkoli byl satan nucen uznat Boží spravedlnost a sklonit se před nejvyšší mocí Kristovou, zůstává jeho povaha nezměněna. Duch vzpoury jako mocný příval znovu vybuchuje. Naplněn zuřivostí se rozhoduje, že se ve velkém sporu nevzdá. Nastala chvíle pro poslední zoufalý boj proti Králi nebes. Řítí se mezi své poddané a pokouší se je podnítit svou vlastní zuřivostí a vyburcovat je k okamžitému boji. Avšak ze všech nesčíslných miliónů, které zlákal do vzpoury, není žádného, kdo by uznal jeho nadvládu. Jeho moc je u konce. Bezbožní jsou naplněni toutéž nenávistí k Bohu, jaká pohání satana; vidí však, že jejich případy jsou beznadějné, že nemohou přemoci Toho, jehož jméno jest Jehovah. Jejich zlost je roznícena proti satanu a těm, kdož byli jeho nástroji při podvádění, a se zběsilostí démonů se obracejí proti nim.

Hospodin praví: „Proto že sobě přivlastňuješ srdce podobné srdci Božímu, protož aj, já přivedu na tě cizozemce, nejukrutnější národy, kteříž vytrhnouce meče své na krásu moudrosti tvé, zabijí jasnost tvou. Do jámy spustí tě.“ „Zahubím tě, … ó cherube ochránce, z prostřed kamenů ohnivých. … Porazím tě na zemi, před oblíčej králů povrhu tě, aby se dívali na tebe. … Obrátím tě v popel na zemi před očima všech na tě hledících. … K hrůze veliké budeš, a nebude tě na věky.“ (Ez 28,6-8, 16-19) …

Z nebe od Boha sestupuje oheň. Země se otevírá. Zbraně ukryté v jejích hlubinách vycházejí. Stravující plameny vyšlehují z každé zející propasti. Samotné skály hoří. Přišel den hořící jako pec. „Živlové pálivostí ohně“ se rozplývají, a „země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny“ jsou. (GC 671,672)