„Blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení; nebo když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, kdož ho milují.“ (Jak 1,12)

Viděla jsem, jak ohromné množství andělů přináší z města překrásné koruny – pro každého svatého koruna s jeho jménem na ní napsaným. Když si Ježíš vyžádal koruny, andělé Mu je předkládali, a přežádostivý Ježíš je svou vlastní pravicí vkládal na hlavy svatých. Týmž způsobem andělé přinesli harfy a Ježíš je také daroval svatým. Vedoucí andělé nejprve udali tón a potom se každý hlas pozvedl ve vděčné, šťastné chvále, a každá ruka dovedně přejela struny harfy, vydávajíc líbeznou hudbu v bohatých a dokonalých melodiích. …

Ve městě bylo všechno pastvou pro oči. Všude spatřovali bohatou slávu. Potom Ježíš pohlédl na své vykoupené svaté. Jejich tváře zářily slávou; a když na ně upřel své milující oči, řekl svým sytým, melodickým hlasem: „Z práce duše své spatřuji užitek, jímž jsem nasycen. Tato bohatá sláva je vaše, abyste ji věčně užívali. Vaše bolesti jsou skončeny. Smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více.“ …

Potom jsem viděla Ježíše, jak vede svůj lid ke stromu života. … Na stromě života bylo nejkrásnější ovoce, z kterého mohli svatí svobodně jíst. Ve městě byl nejnádhernější trůn, z kterého tekl čistý potok vody živé, světlý jako křišťál. Z každé strany potoka byl strom života a na březích potoka byly další nádherné stromy nesoucí ovoce. …

Jazyk je zcela nedostatečný při pokusu o vylíčení nebe. Jak přede mnou vyvstává tato scéna, jsem úžasem bez sebe. Unešena vše převyšující nádherou a velebnou slávou, pokládám pero a volám: „Ó, jaká láska! Jaká předivná láska!“ Nejvznešenější jazyk není s to, aby vylíčil slávu nebe či nesrovnatelnou hloubku Spasitelovy lásky. (SR 413,414)