„Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti. …Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.“ (Žid 11,5)

Žijeme ve zlé době. … Protože je rozmnožena nepravost, chladne láska mnohých. Enoch chodil s Bohem po tři sta let. Zdá se, že nynější krátkost času je naléhavou pohnutkou k hledání spravedlnosti. Měly by snad být před nás představeny hrůzy dne Božího, abychom byli přinuceni správně jednat? Před námi je Enochův případ. Stovky let chodil s Bohem. Žil v porušené době, kdy mravní úpadek byl všude kolem. Přesto vychovával svou mysl ke zbožnosti a milování čistoty. Jeho obcování bylo v nebesích. Vychovával svou mysl, aby se ubírala touto cestou, a nesl Boží pečeť. … Na Enocha doléhala stejná pokušení jako na nás. Byl obklopen společností, která nebyla k spravedlnosti přátelštější než ta, která obklopuje nás. Ovzduší, které vdechoval, bylo poskvrněno hříchem a mravní zkažeností stejně jako naše. Přesto žil svatým životem. Nebyl poskvrněn převládajícími hříchy doby, ve které žil. Tak i my můžeme zůstat čistí a nezkažení. Je představitelem svatých, kteří žijí uprostřed nebezpečí a zkažeností posledních dnů. Pro svou věrnou poslušnost Bohu byl přenesen. Tak také věrní, kteří pozůstanou živi do příchodu Páně, budou přeneseni. (2T 121,122).

„Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ Tři sta let hledal Enoch čistotu srdce, aby mohl být v souladu s nebem. Tři staletí chodil s Bohem. Den za dnem toužil po těsnějším spojení s Bohem. Jeho společenství se stávalo užším a užším, až ho Bůh vzal k sobě. Stál na prahu věčného světa, pouze krok byl mezi ním a zemí požehnaných. A nyní se otevřely brány a to dlouhé kráčení s Bohem na zemi pokračovalo a Enoch prošel branami svatého města - první z lidí, který tam vešel. …

K takovému obecenství nás Bůh vyzývá. Jaká byla Enochova svatost, taková musí být i svatost povahy těch, kteří budou vykoupeni z lidí při druhém příchodu Páně. (8T 331).