„Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího. … Musíte se znovu zroditi.“ (Jan 3,5-7)

Ten, kdo se pokouší získat nebe svými vlastními skutky zachováváním Zákona, pokouší se o nemožné. Pro toho, kdo má pouze zákonické náboženství, formu pobožnosti, není žádného bezpečí. Život křesťana není jen upravená nebo zlepšená forma starého života, nýbrž změna přirozenosti. To znamená zemřít svému já a hříchu a současně povstat k novému životu. Tuto změnu může přivodit jen účinné působení Ducha svatého. …

Člověk možná není schopen říci přesný čas, místo nebo rozpoznat všechny okolnosti v procesu obrácení; to však nedokazuje, že nebyl obrácen. Kristus neustále působí na srdce činitelem, kterého není možno vidět, stejně jako není možno vidět vítr. Postupně, pro příjemce možná nevědomě, působí na člověka dojmy, které mají za následek, že je duše přitahována ke Kristu. … A náhle, když Duch přichází s osobnější výzvou, odevzdá se duše ochotně Ježíši. Mnozí to nazývají náhlým obrácením; je to však výsledek dlouho trvajícího působení Ducha Božího - výsledek trpělivého, pozvolného děje.

Ačkoli vítr je sám o sobě neviditelný, následky jeho působení je možno vidět a cítit. A tak i působení Ducha na duši se samo projeví v každém činu toho, jenž pocítil jeho spásnou moc. Když se Duch Boží zmocní srdce, přetváří život. Hříšné myšlenky jsou zapuzovány a zlé skutky odkládány; místo zloby, závisti a sváru přichází láska, pokora a pokoj. Na místo smutku přichází radost a tvář odráží světlo nebes. Nikdo nevidí ruku, jež nadzvedává břímě, nikdo nevidí světlo, jež sestupuje z nebeských dvorů. Požehnání přichází, když se duše vírou sama poddává Bohu. Potom ta moc, jíž žádné lidské oko nemůže uzřít, tvoří novou bytost k obrazu Božímu.

Smrtelná mysl nemůže pochopit dílo vykoupení. Jeho tajemství přesahuje lidské poznání; přesto ten, kdo přechází ze smrti do života, si uvědomuje, že je to božskou skutečností. Počátek vykoupení smíme tady poznat skrze osobní zkušenost. Jeho důsledky sahají až do věčnosti. (DA 171-172).