„Uprostřed náměstí toho města, z obou stran řeky je strom života, nesoucí dvanáctero ovoce; každý měsíc vydává své ovoce a listí toho stromu slouží k léčení národů.“ (Zj 22,2; Ns)

Ovoce stromu života v zahradě Eden mělo nadpřirozenou schopnost. Jíst z něho znamenalo žít na věky. Jeho ovoce bylo protijedem proti smrti. …

Po příchodu hříchu přesadil nebeský Hospodář tento strom života do ráje na nebesích. (8T 288)

Vykoupení svatí, jež milovali Boha a zachovávali Jeho přikázání zde, vejdou branami města a obdrží právo ke stromu života. (dle Zj 22,14) Budou z něj svobodně jíst, tak jako z něj jedli naši prarodiče před svým pádem. Listy onoho nesmrtelného rozložitého stromu budou sloužit ke zdraví národů. Tehdy všechny jejich strasti pominou. Již nikdy více nezakusí nemoci, žalu a smrti, neboť listí ze stromu života je uzdravilo. Potom Ježíš uzří z práce duše své užitek, jímž bude nasycen, až se vykoupení, jež byli poddáni utrpení, těžké práci a nemocem, jež sténali pod kletbou, shromáždí kolem stromu života, aby jedli z jeho nesmrtelného ovoce, na něž naši prarodiče zcela ztratili právo pro přestoupení Božích přikázání. Již nikdy nebude žádného nebezpečí, že by opět ztratili právo ke stromu života, neboť ten, který pokoušel naše prarodiče ke hříchu, bude zahuben druhou smrtí. (MLT 355)

Poslušnost všech Božích přikázání byla podmínkou, aby mohli jíst ze stromu života. Neposlušností Adam padl. …

Poslušnost skrze Ježíše Krista dává člověku dokonalost charakteru a právo k onomu dřevu života. Ve svědectví, jež dal Ježíš Janovi, jsou jasně formulovány podmínky k opětnému požívání ovoce ze stromu života: „Blahoslavení, kteříž zachovávají přikázaní jeho, aby měli právo k dřevu života, a aby branami vešli do města.“ (Zj 22,14) (1BC 1086)

Vykoupení, kteří jsou znovu uvedeni ke stromu života v dávno ztraceném ráji, „porostou“ do plné postavy lidského rodu v jeho původní slávě. Budou odstraněny poslední dlouhotrvající stopy kletby hříchu a věrní Kristovi se ukáží v „kráse Hospodina, Boha našeho,“ (dle Žalm 90,17; KJB) odrážejíce ve své mysli, duši i těle dokonalý obraz svého Pána. Ó, jak předivné vykoupení! Tak dlouho se o něm mluvilo, tak dlouho se v něj doufalo a přemýšlelo s dychtivým očekáváním, avšak nikdy mu nebylo plně porozuměno. (GC 645)