„Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.“ (1Jan 3,2)

Může se nějaké pozemské povýšení vyrovnat této poctě – být syny Božími, dětmi nebeského Krále, být členy královské rodiny? … Urození této země jsou jen lidmi. Umírají a navrací se do prachu. V jejich chvále a cti není žádného trvalého uspokojení. Avšak čest, která přichází od Boha, je nepomíjitelná. Být dědici Božími a spoludědici Kristovými, znamená mít právo na nevystižitelná bohatství – poklady takové hodnoty, že ve srovnání s nimi se zlato a stříbro, klenoty a drahokamy země stávají bezvýznamnými. (RH 10.6.1884)

Mít obecenství s Otcem i se Synem Jeho Jezukristem znamená být povznesen a povýšen, a učiněn účastníkem radostí nevýslovných a plných slávy. (dle 1Petr 1,8-KJB) Pokrm, oděv, společenské postavení a bohatství mohou mít svou cenu; avšak mít spojení s Bohem a být účastníkem Jeho božské přirozenosti má neocenitelnou hodnotu. Naše životy musí být skryty s Kristem v Bohu; a ačkoli „ještěť se neokázalo, co budeme“, „když se pak ukáže Kristus, život náš,“ „podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.“ Královská důstojnost křesťanského charakteru zazáří jako slunce a paprsky světla z tváře Kristovy se budou zrcadlit na těch, kteří se očistili, „tak jako on je čistý.“ (dle 1Jan 3,3; Ns) Dokonce i kdybychom obětovali vše, co máme, byť by to byl sám život, výsada stát se syny Božími je lacino získána. (4T 357)

Když Jan ve svém smrtelném těle uzřel slávu Boží, padl jako mrtvý, nemohl snést tento pohled. Když však dítky Boží obléknou nesmrtelnost, budou jej „viděti … tak, jakž jest.“ (1Jan 3,2) Budou stát před trůnem, přijati v tom Milovaném. Všechny jejich hříchy byly vymazány, všechna jejich přestoupení odstraněna. Nyní mohou pohlížet na nezastřenou slávu trůnu Božího. Byli s Kristem účastníky Jeho utrpení, společně s Ním pracovali v plánu vykoupení a s Ním mají účast na radosti, když zří duše zachráněné v Božím království, aby po celou věčnost velebili Boha. (9T 285)