„Tedy pohleděl jsem, a aj, Beránek stál na hoře Sion, a s ním sto čtyřidceti a čtyři tisíce majících jméno Otce jeho napsané na čelích svých.“ (Zj 14,1)
Na křišťálovém moři před trůnem, onom skleném moři jakoby smíšeném s ohněm, které tak září slávou Boží, je shromážděn zástup těch, „kteříž zvítězili nad tou šelmou a obrazem jejím a nad charakterem jejím i nad počtem jména jejího.“(Zj 15,2) Sto čtyřicet a čtyři tisíce, kteří byli vykoupeni z lidí, stojí s Beránkem na hoře Sion „majíce harfy Boží.“ A je slyšet, „jako hlas vod mnohých, a jako hlas hromu velikého,“ „hlas … těch, kteříž hrají na harfy své.“ (Zj 14,2) A zpívají před trůnem „píseň novou“, píseň, které se nikdo, kromě sto čţyřiačtyřiceti tisíc, nemůže naučit. Je to píseň Mojžíše a Beránka – píseň vysvobození.
Nikdo, než sto čtyřiačtyřicet tisíc, se nemůže naučit oné písni, neboť je to píseň jejich zkušenosti – takové zkušenosti, jakou nikdo jiný nikdy neprožil. „To jsou ti, kteří následují Beránka, kamkoli jde.“ Tito, kteří byli přeneseni z pozůstalých živých na zemi, jsou počteni jako „prvotiny Bohu a Beránkovi.“ (Zj 15,2.3; 14,1-5 – Ns). „To jsou ti, kteříž přišli z velikého ssoužení.“ Prošli časem soužení, „jakéhož nebylo, jakž jest národ.“ Vystáli mučivou úzkost času Jákobova soužení. Při konečném vylévání Božích soudů stáli bez přímluvce. Byli však vysvobozeni, protože „umyli roucha svá, a zbílili je ve krvi Beránkově.“ „A v ústech jejich není nalezena lest; neboť jsou bez úhony“ před Bohem. „Protož jsou před trůnem Božím, a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho; a ten, kterýž sedí na trůnu, zastěňovati je bude.“
Viděli zemi zpustošenou hladem a morem, slunce mající moc pálit lidi velkým horkem a kdy oni sami snášeli utrpení, hlad a žízeň. Avšak „nebudouť lačněti více, ani žízniti více, a nebude bíti na ně slunce, ani žádné horko.“ (Zj 7,14-16) (GC 648,649)
Copyright © 2010-2020 - Tisk - Seznam jazyků - Mapa webu - Kontakt - -