Probuzení v Číně a šíření evangelia

Vloženo: 19.12.2010
Zhlédnuto: 181548x
Témata: Hledání Boha

Tisk

Asie je největším divadlem dvacátého století. Žádný jiný kontinent světa nesvědčí tolik o těch nejsilnějších hnutích - politických, sociálních, vzdělávacích i duchovních. Je otázkou, zda se na některém jiném kontinentu v některém z minulých století dělo něco takového, co se odvíjí v Asii během života naší generace. Jsme svědky největších triumfů křesťanství.

Církev v Číně se během misionářské éry pomalu rozrůstala, ale ne takovým tempem jaké je nutné pro největší národ světa, aby zažil spasení tak, jak chce Bůh. Křesťané zůstali na okraji čínské společnosti. Církev se všemi svými západními pastmi vztyčila fyzickou, duchovní a kulturní bariéru mezi čínskými křesťany a miliony nespasených kolem nich.

Koncem devatenáctého století počalo misijní úsilí v Británii upadat a mnozí vedoucí chtěli zapomenout na evangelizaci a omezit svoji práci na domácí farnosti. Jeden křesťanský statistik oznámil, že práce zahraničních misionářů v Číně byla naprostým selháním.

Bůh má ovšem jiné úmysly. Nedovolil by, aby Číňané umírali ve svých hříších, v duchovní temnotě a aby slavná zpráva o vítězství jeho syna na kříži zůstala nejpočetnějšímu národu na světě neohlášena.

Prvního října 1949 vystoupil na pekingském Náměstí nebeského klidu na pódium Mao Ce-tung a vyhlásil Čínskou lidovou republiku.

Prvních několik let komunisté stáli stranou a církev pozorovali. K velkému překvapení mnoha křesťanů se věci téměř nezměnily. Čínská vláda čekala na příležitost jako tygr, který číhá na kořist. Úder přišel na počátku padesátých let 20. století a pronásledování vypuklo v plné síle. Stovky vedoucích byly zatčeny a odvezeny během jediné noci. Mnozí z nich zemřeli, nebo už o nich nikdo nikdy neslyšel. Jiní byli posláni do pracovních táborů, kde tiše trpěli i několik desetiletí, než je propustili na svobodu do naprosto jiné Číny, než jakou znali.

Do roku 1953 byly z Číny vypovězena většina zahraničních misionářů. Obecně se věřilo, že neexistuje způsob, jak by mohli tak mladí a nezkušení věřící přežít brutalitu totalitního systému, odhodlaného zničit křesťanství jednou provždy. Některé články předpokládaly, že jakmile se jednou dveře do Číny zase otevřou, celá misijní práce bude muset začít znovu.

Avšak později bylo zjevné, že Bůh má všechny události pod kontrolou i během let naprostého ticha. To, co většina považovala za úplné fiasko, se ukázalo být obrovským vítězstvím. Zdálo se, že ďábel ničí církev, ale ve skutečnosti ji Bůh pročišťoval, aby mohla nést více ovoce. Ježíš řekl: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (J 15,1–2)

Dnes čínští věřící radostně vysvětlují, že to byly právě komunistické úřady, které navzdory úsilí vymýtit křesťanství ze země vlastně vydláždily cestu jeho rychlejšímu šíření. Před rokem 1949 neměla Čína téměř žádnou infrastrukturu a postupu křesťanství bránily jazykové, kulturní i geografické bariéry.

Zde je jen několik způsobů, jak oficiální politika připravila půdu pro znovuzrození křesťanství:

Během tzv. kulturní revoluce zanikla většina čínského modlářství. Tisíce chrámů a model byly zničeny. V srdcích milionů tak vznikla duchovní prázdnota.

Pokus vlády odstranit Boha a popřít existenci nadpřirozených jevů vedl jen k tomu, že se lidé ve velkém měřítku obraceli, poté co se osobně setkali s Božími zázraky.Železnice, silnice a letiště zjednodušily evangeliu cestu do dříve nepřístupných míst.

Mandarínská čínština byla uzákoněna jako oficiální jazyk a začala se používat ve školách a médiích. Dříve zde byly tisíce dialektů, které ztěžovaly komunikaci i při předávání evangelia. Rozsáhlé projekty na podporu gramotnosti umožnily spoustě lidí číst Boží slovo.

Cenzura médií vyvolala hlad po tištěném slově. Křesťanské organizace využily šanci a vytiskly deset milionů Biblí a dalších křesťanských knih. Začal rozvoj křesťanských rádií, která začala vysílat na krátkých vlnách. Miliony Číňanů vděčí za své spasení právě rozhlasu.

Během kulturní revoluce byli lidé nuceni zanechat svých zločinů a změnit svůj život. „Kultura doznání“ způsobila, že lidé se daleko ochotněji káli a vyznávali hříchy Bohu, když slyšeli evangelium.

Navzdory tomu, že žijí v systému, který se je snaží zničit, naučili se nebát - ne proto, že by si snad pronásledování užívali, ale proto, že se setkali s živým Bohem a byli jím změněni. Zažili jeho lásku a osobně poznali pravdu jeho slibů, jako je tento:

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (J 10,27–29)

Odhady počtu čínských křesťanů se liší, ale věřím, že toto číslo je někde mezi 80 až 100 miliony protestantů, abychom byli realističtí, a k tomu ještě přinejmenším 12 milionů katolíků, ať už se scházejí v registrovaných nebo v podzemních církvích. Ačkoli tato čísla jsou jen malou částí 1,3 miliardy duší, které obývají dnešní Čínu, jejich růst je velkolepý a nesrovnatelný s ničím v křesťanské historii, když si uvědomíme, že v roce 1949, kdy komunisté převzali moc, bylo v Číně jen asi 700 000 protestantů a něco mezi třemi a čtyřmi miliony katolíků.

Adeney ve své knize Čína: Dlouhý pochod církve s radostí dokumentuje přednosti, které se v čínské církvi rozvinuly během těch dlouhých let plných těžkostí. Jmenujme některé z nich:

1. Domácí církve jsou vynalézavé.

Zavrhly veškeré nástrahy západu a vyvinuly vlastní způsob služby. Vymanily se z pout tradicionalismu a instituce a z toho pramení jejich živost.

2. Domácí církve stojí pevně na jednotě rodiny.

Staly se součástí čínské sociální struktury. Křesťanské rodiny jsou základní stavební jednotkou církevních sítí.

3. Domácí církve se zbavily nedůležitých věcí.

Mnohé, co spojujeme s křesťanstvím, v čínských domácnostech prostě nenajdeme. Proto jsou velmi přizpůsobiví. Jeden věřící poznamenal: „V dřívějších dobách jsme hráli na trumpety a pořádali velká evangelizační tažení. Někteří uvěřili, ale nebylo jich mnoho. Nyní nemáme vybavení… a ke Kristu přicházejí mnozí.“

4. Domácí církve kladou důraz na vedení Kristem.

Ježíš je hlavou svého těla – církve, proto poslušnost musí být na prvním místě, nad čímkoliv jiným. Církev nemůže přijmout řízení od žádné jiné organizace. Poslušnost Božímu slovu je naprostá a církev vzdoruje nebiblickým praktikám.

5. Domácí církve důvěřují Boží suverenitě.

Když už zde z lidského pohledu nebyla žádná naděje, Bůh zjevoval svoji moc a křesťané viděli, že přemáhá vše, co přichází do jejich života.

6. Domácí církve milují Boží slovo.

Číňané si skutečně váží Písma a obětují mnoho, aby si mohli pořídit Bibli. Jejich znalost Pána se prohloubila tím, že se učili Bibli nazpaměť nebo si ji opisovali.

7. Domácí církve se modlí.

Bez lidské podpory, obklopeni nepřáteli se křesťané museli spolehnout na Boha v prosté víře, že odpoví na jejich pláč. Modlitba nebyla jen komunikací s Bohem, ale také způsob, jak sdílet duchovní boj.

8. Domácí církve se starají a sdílejí.

Domácí církev je komunitou, kde křesťané prokazují svou lásku nejen sobě navzájem, ale také svým krajanům. Taková láska vytváří prostor pro spontánní evangelizaci.

9. Domácí církve závisejí na laických vedoucích.

Poté, co byli mnozí pastoři uvězněni nebo posláni do pracovních táborů, se církve musely spolehnout na laické vedoucí. Ti pocházejí z různých společenských vrstev a strávili mnoho času putováním od jedné církve ke druhé, učili a budovali víru ostatních.

10. Domácí církve byly pročištěny utrpením.

Církev v Číně poznala z první ruky, že utrpení je součástí Božího záměru, způsobem jak ji budovat a pročistit. Křesťané jen podle jména by zkoušku kulturní revoluce nepřežili. Ti, kdo se k církvi přidali, museli počítat s tím, že budou trpět. Jejich motivací tedy byla ryzí touha znát Ježíše Krista.

11. Domácí církve jsou horlivé ve zvěstování evangelia.

Nebylo povoleno veřejné kázání. Lidé přicházeli ke Kristu prostřednictvím pokorné služby věřících a také díky blízkému kontaktu mezi přáteli a členy rodiny. Hlavní metodou evangelizace je způsob života a chování křesťanů spolu s proklamací evangelia, často v ohrožení života.

Vedoucí čínských domácích sborů sdílí vizi, kterou jim Bůh dal: Přinést dobrou zprávu muslimům, buddhistům a hinduistům, kteří žijí na cestě „zpět do Jeruzaléma“. Tito tři muži zastupují tisíce jiných se stejnou vizí.

Pro čínskou církev toto není banalita. Považuje svůj úkol za předurčení od Boha a desetiletí mučení, věznění a urážek za cvičiště, kde se připravuje na své povolání - dokončit Velké poslání.

Tisíce berou hnutí Zpět do Jeruzaléma naprosto vážně a jsou ochotny pro ně i zemřít. I když se nám to může zdát nevhodné nebo nemožné, uvědomme si, co čínská církev zažila v posledních padesáti letech. Je zvyklá vidět Boha, který činí nemožné.

Čínská církev skutečně nemá v úmyslu vtrhnout do Izraele, a uvést tak příchod Krista. Spíše se jedná o Boží povolání pro čínskou církev, aby zvěstovala evangelium a zakládala společenství věřících ve všech zemích, městech, vesnicích a u všech etnických skupin mezi Čínou a Jeruzalémem. Není to rozhodně malý úkol. Vždyť mezi nimi leží tři největší duchovní pevnosti, které prozatím nebyly dobyty evangeliem: obrové Islám, Buddhismus a Hinduismus.

Výňatky z knížky: „Zpět do Jeruzaléma“ Povoláni naplnit Velké poslání - Paul Hattaway