1. kapitola epištoly k Římanům po svém úvodu může být shrnuta jako charakteristika bezbožného člověka a jak se do tohoto stavu dostal. Příčinu můžeme definovat jediným slovem – nevěra.

S nevěrou je spojeno sebepovyšování, s vírou pokora. Ztratili Boha, protože „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“ Řím. 1:21. Vše přivlastňovali sobě a jak rostlo jejich „já“, jejich víra v Boha se zmenšovala, až se jich zmocnila úplná temnota modlářství.
Lidé v době Platóna, Seneky, či Marka Aurelia učili „vědu o morálce.“ Konfucius vydal morální předpisy. Avšak ani jeden z nich neřekl lidem, jak mají tyto teorie uvést v život. Ba co víc, ti, kteří tato vznešená hesla a nauky o morálce a ctnosti hlásali, konali věci, které sami odsuzovali a nikdy nedospěli k tomu, co představovali jako morální povinnost.
Zatímco tito učitelé nám hovoří co je třeba činit, a přitom nejsou schopni dát sílu, abychom to mohli vykonat, náboženství Ježíše Krista nás nejenom seznamuje s tím, co je správné, ale dává nám schopnost vykonat dobro. A tak, jestliže do nauky není vetkán Kristus, pak již samotné úsilí učit morálku je pouhou starou pohanskou vědou o morálce, jež je sama o sobě nemorální.

Všichni se shodujeme v tom, že Kristovo učení nemá být hlásáno a učeno státem. Avšak někteří říkají, že morálku musíme učit mimo křesťanství. Nauka o morálce bez Ježíše Krista je nemorálností – prostě je hříchem.
Skutky těla jsou zřetelně popsány v závěrečných verších 1. kapitoly. Nacházíme je u každého člověka neobráceného ke Kristu. Opovrhujeme pohany, že tyto věci činí, ale „Bůh nikomu nestraní.“ Řím. 2:11. Tytéž věci odsuzuje i u nás a ukazuje nám, že nejsme lepší než oni.

„Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž.“ Řím. 2:1. Ten, kdo má dostatečné poznání na to, aby odsoudil zlo pohanů, odsuzuje sám sebe, protože činí tytéž věci.

První část druhé kapitoly je možno shrnout: „Pán nehledí na osobu.“ Odplata každého člověka bude odpovídat jeho skutkům. Pouze ony budou na soudu brány v úvahu. „Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal.“ Zj. 22:12. „Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ Mat.16:27.

Povaha skutků ukazuje na velikost víry v Krista. Samotné vyznání Krista nám nepřinese užitek. „Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?“ Řím. 2:3. Bůh nehledí na naši osobu či naše vyznání. Můžeme se nazývat křesťany, předstírat náboženský život a dodržování Zákona. Můžeme i litovat ubohé pohany, ale Bůh zhodnotí stejným měřítkem všechny, kteří nemají dobré skutky.

„Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona.“ Řím. 2:12. Tento verš jakož i následující dokazují, že jediným měřítkem dle kterého bude souzen každý člověk na světě, je Zákon Boží.

Ale do to je zachovávat Zákon? Znamená to zachovávat všechny jeho předpisy. Naše spravedlnost musí převyšovat spravedlnost farizeů, která byla pouhou vnější formou. Nenávidíme-li, je to vražda! (Mat. 5:22). Máme-li nečisté myšlenky, znamená to cizoložství (Mat. 5:28). A jestli je naše srdce plné nečistoty, přestupujeme zbytek Zákona. Kdybychom dokonce nejúzkostlivěji zachovávali Sobotu a z vnějšího pohledu přesně dodržovali všechny ostatní přikázání, nečisté srdce učiní všechny naše skutky hříšnými.

„Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají.“ Řím. 2:14.

Pán Bůh různými způsoby vlil do srdce každého člověka dostačující množství světla, aby ho vedlo k pravému Bohu. I sama příroda o Něm svědčí. A kdyby člověk ponořený v nejhorší pohanství cítil touhu po poznání pravého živého Boha, tehdy mu Bůh pošle, bylo-li by to nutné, člověka i z konce světa, aby mu přinesl světlo pravdy. A tak každý člověk, jsoucí na věky ztracen, je ztracen z důvodu odmítnutí světla, které ho vedlo k Bohu.