Což nevíte, bratří - vždyť mluvím k těm, kteří znají zákon - že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ? Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu manželovi. Když však muž zemře, je zproštěna zákona manželství. Pokud je tedy její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře, je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži. Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. Řím. 7:1.
Látka této 7. kapitoly se zde ve skutečnosti probíhá na dvakrát. V první části jsou před nás předloženy celkové skutečnosti, zatímco druhá část se zabývá podrobnostmi toho, co bylo přineseno na začátku.

V prvních šesti verších nacházíme ilustraci a její použití. Dá se snadno pochopit. Je zde dán příklad manželství. žena, která má muže, je k němu přivázána tak dlouho, dokud její manžel žije. Čím je přivázána? Zákonem. Je proti Zákonu, aby měla dva muže najednou. Pokud však první manžel zemře, tentýž Zákon jí dovoluje, aby se provdala za druhého muže. To je přece jednoduchá ilustrace. Budeme-li ji mít na mysli při studiu celé této kapitoly, stane se nám velkou pomocí k jejímu pochopení.

V této kapitole není třeba žádných důkazů o trvalé platnosti Zákona. O tom se zde nemusí vůbec uvažovat. Apoštol také žádné zvláštní důkazy o tom, že Zákon není zrušen, nepodává. Tuto věc již považuje za jednou osvětlenou a jeho výklad začíná ukázkou praktického uplatnění Zákona v jednotlivých případech. Vnáší jim přímo do srdcí vědomí, že jsou pod Zákonem. A jsou-li pod Zákonem, jak může být zrušen? Hovoří přímo k srdcím lidí a oni působením Ducha svatého cítí jeho činnou moc. Nemůže tedy být zrušen.

Všimněte si, jaké třídě lidí apoštol Pavel píše: „Mluvím k těm, kteří znají zákon.“ Tato epištola je adresována vyznávajícím následovníkům Kristovým. Nacházíme o tom svědectví ve druhé kapitole počínaje sedmnáctým veršem: „Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem.“ Řím. 2:17.

A teď k oné ilustraci. Zákon sice nedovoluje ženě, aby byla spojena se dvěma muži současně, dovoluje však, aby se s nimi spojila následnicky. Zákon jí to dovoluje a je to také Zákon, který ji spojuje. Tentýž Zákon, který ji spojí s prvním manželem, jí také dovoluje spojit se s druhým poté, kdy ten první zemřel. To se dá snadno pochopit a není potřeba o tom dále uvažovat.

Nyní k použití oné ilustrace: „Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.“ Řím. 7:4. Kdo jsou ti dva muži, můžeme rozeznat slovem „jinému.“ Je to ten, který byl vzkříšen z mrtvých, je to Kristus. V tomto druhém manželství jsme my jednou stranou a Kristus tou druhou. On je tím druhým manželem.

Zůstává otázka, kdo byl ten první manžel, jenž zemřel, abychom mohli být připojeni ke druhému. Na to nám již odpověděla šestá kapitola. Srovnejme Řím. 7:5 Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. a Řím. 6.20. Nebo když jste byli služebníci hříchu, cizí jste byli od spravedlnosti. Zákon nás držel v prvním spojení, ale s čím jsme vlastně byli spojeni? V čem jsme se nacházeli? Byli jsme ve spojení (v jednotě) s tělem. V šesté kapitole jsme shledali, že tělo hříchu umírá skrze Krista. Jakými prostředky se to děje, že tělo hříchu je zničeno? Člověkem, který se nechá ukřižovat s Kristem.

Nejdříve jsme spojeni s hříchem – hříšným tělem. Nemůžeme sloužit dvěma pánům. Ale zde jsou dvě postavy. Jsme služebníky jednoho pána – spojeni s jedním manželem. Nemůžeme současně sloužit dvěma pánům a také nemůžeme současně být spojeni se dvěma manželi. Můžeme však s nimi být spojeni následnickým způsobem. První z nich, se kterým jsme všichni byli spojeni, je tělo hříchu. Ten druhý je Kristus, který byl vzkříšen z mrtvých.
Vyvstává otázka, co znamená, že jsme mrtví Zákonu skrze tělo Kristovo. Přicházíme k bodu, na který v této ilustraci nemáme odpověď. Proč? Protože je zhola nemožné najít v tomto životě cokoliv, co by v každé jednotlivosti představovalo božské věci. Neexistuje žádná ilustrace, žádné podobenství, které by nám mohlo posloužit v každém detailu. To je také důvod, proč máme tolik předobrazů na Krista. Ani jeden z nich nemůže posloužit jako Jeho dokonalý předobraz. Jako předobrazy na Krista nám v jistých věcech slouží Adam, v jiných Ábel a zase v jiných Mojžíš, Áron, David, Melchisedech a mnoho jiných, kteří representují rozličné stránky Kristovy osoby, protože ani jeden z nich Ho nemůže representovat v každé jednotlivosti.

A tyk když apoštol chce představit jednotu všech lidí s domem Izraele, říká: „Chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství.“ Řím. 11:25. Je to tajemství, je to něco nadpřirozeného. Vysvětluje, že to je proces sadařského štěpování, ale zároveň že to je proti přirozeným zákonům. A proto ani tato ilustrace se nemůže považovat za dokonalou v každé jednotlivosti. Ale přes to všechno se nemíjí svým cílem, pokud neodmítneme skutečnost, že ono spojení s prvním manželem bylo nezákonné. Ti, kteří jsou jedno s tělem, jsou vinni smrtelným zločinem. V tomto spojení je drží Zákon, to jest – on jim nedovolí se prostě z této jednoty vymanit, jakoby se nic nestalo. Zákon požaduje smrt. S takovýmto vysvětlením také můžeme porozumět tomu, co následuje.
Shledáváme, že jsme sjednoceni s hříchem a s tělem hříchu. Pak k nám přichází Kristus a představuje se nám jako „ten přežádoucí.“ A ve skutečnosti je právě On jediným, kdo na nás má opravdový nárok. Ale mám něco proti tobě, totiž že jsi tu první lásku svou opustil. Zj. 2:4. Apoštol píše těm, kteří znají Zákon, a kteří opustili svou první lásku. A to, co se týká jich, se týká z velké míry také těch, jež jsou ve světě. Kristus přichází k bráně našeho srdce, tluče na ni a prosí, abychom k Němu přišli. „Po celé dny vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly.“ Iz. 65:2. Jak hluboká a nezměřitelná je láska Boží!

U Jer. 3:1 čteme: Řekl: „Jestliže muž propustí svou ženu a ona od něho odejde a vdá se za jiného, smí se k ní znovu vrátit? Což by tím země nebyla nesmírně potřísněna? Smilnila jsi s mnoha druhy, avšak vrať se ke mně, je výrok Hospodinův.“ Pavel, když píše věřícím do Korintu, praví: „Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.“ 2. Kor. 11:2.

My toužíme po takové nádheře povahy, jaká se nalézá při Kristu. Shledáme, že spojení, ve kterém se nacházíme – spojení s tělem – je spojení nepříjemné. Ten manžel, za kterého jsme provdáni, je nemilosrdný dozorce, je to tyran, jenž nás drtí a nedovolí ani špetku svobody. Tělo je tyranské, drží nás otěžemi jako tažné zvíře a nutí nás činit ne to, co bychom rádi činili, ale to, co ono si přeje abychom činili. Jestliže s pomocí Kristovou dojdeme k závěru, že tato jednota je trpkým otroctvím, pak se probouzíme a začínáme se vidět ve skutečném stavu. Uvědomujeme si, že jakkoli nás to někdy na čas uspokojovalo, nyní to nenávidíme toužíme se toho zbavit a stát se jedno s Kristem.

Toto je však chvíle, kdy přicházejí těžkosti. Jsou vyjádřeny ve slovech Jak. 4:4. Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Ne nadarmo Pán říká: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? 2. Kor. 14-15. A tak ačkoli setrváváme v těle, přejeme si mít jméno Kristovo. Samozřejmě je nemožné opravdově následovat Krista a přitom lpět na těle hříchu, ačkoli navenek bychom to snad dokázali. Ve skutečnosti však nemůžeme být jedno s Kristem i se světem současně. Nemůžeme mít Krista jako svého manžela a současně žít se světem.

Můžeme si však vzít jméno Kristovo a přitom si ponechat hříchy těla. Zákon však osobu, která toto činí, neospravedlní. Osobu, která si vezme jméno jednoho muže, ale současně žije s druhým. Zákon Boží nás neospravedlňuje, vezmeme-li si jméno Kristovo a žijeme podle těla. Jsme ospravedlněni tím, že si vezmeme jméno Kristovo a budeme tvrdit, že jsme s Ním spojeni a současně budeme žít v jednotě s tělem hříchu? Ne, s jistotou ne.

Zde znovu shledáváme, jak v otázce ospravedlnění z víry v Krista nelze pomíjet Zákon. Boží slovo zde bere vítr z plachet každému, kdo by chtěl prohlašovat - já jsme Kristův a Kristus je můj, a nezáleží na tom, co dělám, je to Kristus, který to dělá. Ne, tak to opravdu není. My Krista nemůžeme spojit ani s jedním hříchem. On není odpovědný ani za jeden z nich, protože Zákon nás neospravedlňuje v páchání jakéhokoliv hříchu. A tak vidíme, že ospravedlnění z víry není ničím jiným než uvedením člověka v dokonalou shodu se Zákonem. Ospravedlnění z víry nečiní žádná opatření pro přestupování Zákona.
My však budeme dál uvažovat o případu těch, kteří si nejsou vědomi požadavků Zákona, ačkoli ho vyznávají. Pavel hovoří k těm, kteří znají Zákon, chlubí se v něm a vyznávají, že jej vyzdvihují a současně jsou tak slepí k požadavkům Zákona, že si myslí, že mohou vyznávat Krista a přitom žít v hříchu. Nejsou to vždy ti, kteří zjevně prokazují strach, že čest Zákona bude snížena, kteří si plně uvědomují jeho nároky v celé jejich šíři. Někteří hlásají Zákon a současně si myslí, že mohou žít v uspokojování svých tělesných vášní a žádostí a přitom že jsou jedno s Kristem.
Poté, kdy nám byl představen Kristus, vidíme, že nemůžeme být sjednoceni současně s Ním i s tělem hříchu. My pak řekneme, že se chceme vzdát svého prvního manžela – těla hříchu a stát se jedno s Kristem. Jak se však můžeme od tohoto těla hříchu, neboli prvního manžela osvobodit? Nejsme schopni způsobit jeho smrt pouze tím, že řekneme, že si přejeme, aby bylo mrtvé. žena, která má ve svém srdci vůči svému muži odpor, protože je to brutální tyran, nemůže způsobit oddělení se od něho pouze tím, že si to bude přát. Je dobré chtít sloužit Kristu, pakliže jsme si spočetli cenu a víme, že jsme unaveni a zhnuseni starým životem a chceme začít nový život s Kristem. Protože jestliže dojdeme až sem, pak již snadno odhalíme, jak to učinit.

Kristus k nám přichází a nabízí jednotu s námi. Je to zákonité, protože On je jediným, kdo na nás má opravdový nárok. A tudíž jestliže my žijeme v hanebném spojení s tělem hříchu, legitimně k nám přichází a prosí, abychom se s Ním spojili. Protože však jsme spojeni s tělem hříchu, Zákon naše spojení s Kristem neospravedlní do té chvíle, dokud tělo hříchu nezemře.

Všimněme si znovu, co je zahrnuto v obrazu manželství. Když se dva lidé spojí v manželství, stanou se jedním tělem. Tohle je tajemství. „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Ef. 5:31-32. To je myšlenka, kterou nám přináší tento obraz manželství. Neboť ty dvě věci, my a naše tělo, jsou tak naprosto propojeny dohromady, že již nejsou dvě, ale jedno tělo a náš život je jedním životem.

Pohlédněte zpět na svůj život a najděte tam dobu, kdy byste mohli říci, že jste byli odděleni od hříchu. Byl to život hříchu. Hřích byl vždy částí vašeho života. Máme jen jeden život a ten se rovná hříchu. Protože jsme byli s hříchem tak úzce spjati, byli jsme s ním jedno tělo. A tak jediný způsob, jak se zbavit tohoto těla hříchu, které je s námi spojeno, je zemřít také. Proto také apoštol Pavel říká, že jsme mrtvi zákonu skrze tělo Kristovo, protože ono spojení s tělem bylo opravdu nezákonné a Zákon nás právem za toto spojení soudí. Odsuzuje nás za ně k smrti. Jsme mrtvi v Kristu a tělo umírá s námi.

V 6. kapitole čteme: „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.“ Řím. 6:6. Kristus na svém vlastním těle vnesl naše hříchy na dřevo kříže. On bere naše hříchy, aby mohly být ukřižovány s ním, aby tělo hříchu mohlo být usmrceno. My souhlasíme se smrtí. Uznáváme, že náš život je propadlý Zákonu, který na nás má spravedlivý nárok. Pak se dobrovolně vzdáváme svého života, aby to nenáviděné tělo hříchu mohlo zemřít. My si spojení s ním natolik ošklivíme, že jsme ochotni zemřít, jen aby ono mohlo zemřít také.

„Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.“ Řím. 6:4. Jestliže tedy s Kristem umíráme, budeme s Ním také vzkříšeni! Kristus však není služebníkem hříchu, takže jestliže jednou ukřižuje tělo hříchu, již ho znovu nevzkřísí. Tělo hříchu je mrtvé. A tak povstáváme, spojení mezi námi a Kristem je úplné abychom od té chvíle mohli přinášet ovoce Bohu.
„Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“ Řím. 7:6. Co zemřelo? Tělo hříchu! Zákon byl proti nám z toho důvodu, že jsme byli sjednoceni s tělem hříchu. Všimněme si: Bůh vůči nám nechová žádnou nenávist, nemá ani žádnou touhu nás trestat, ale nesnáší hřích. Jeho Zákon musí hřích odsoudit. A jelikož jsme se s hříchem ztotožnili, čili jsme s ním byli jedno, nemůže Bůh jinak, než současně s hříchem odsoudit i nás. A tak dlouho, jak jsme žili v hříchu, spočívalo na nás toto odsouzení. Jak jsme však již ukázali, máme možnost volby co se týče doby, kdy zemřeme. Dobrovolně jsme se vzdali svých životů pro Něho. Místo svých životů můžeme nyní mít Jeho.
Jestliže jsme se vzdali života, učinili jsme tím za dost Zákonu, který si na něj činil nárok. Protože nyní, když je tělo hříchu již mrtvo, jsme od Zákona vysvobozeni právě tak, jako žena je vysvobozena od zákona muže a může být spojena s druhým. Ale tentýž Zákon, který ji přidržoval ve spojení s prvním mužem, ji spojuje i s druhým. Tak je tomu i v tomto případě. Tentýž Zákon, který nás spojoval s tělem hříchu, je nyní svědectvím pro spojení s Kristem. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky. Řím. 3:21. Tento dokonalý Zákon nyní svědčí pro spojení s Kristem a ospravedlňuje je. A tak dlouho, jak dlouho zůstáváme v Kristu, ospravedlňuje toto spojení a ukazuje, že být jedno s Kristem znamená být v souladu se Zákonem.
A moc Kristova je schopna nás v tomto spojení přidržet. „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ Řím. 6:8. Stali jsme se jedno s Kristem skrze akt smrti.
Touto smrtí bylo pouto, jež nás spojovalo s prvním manželem, tělem smrti, zlomeno. Tělo smrti zahynulo a my nyní povstáváme s Kristem.

My věříme, že s Ním budeme živi? Proč se lidé žení a vdávají? Aby spolu žili. Tedy, protože my jsme byli spojeni s Kristem skrze smrt, věříme, že nyní, od té doby, kdy jsme s Ním vzkříšeni, budeme s Ním také i žít. Všimněme si dále, když se dva vezmou, přestávají být dvěma, ale jsou nyní jedno tělo. Kristus z těch dvou, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Ef. 2:15. Jsme jeho. Kristus a my jsme jedno a tudíž tvoříme jednoho nového člověka. A kdo to je ten jeden? Je jím Kristus.

Pavel může směle říci: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Gal. 2:19-20. Je to Kristus, ne my. Tím jsme představiteli Krista na zemi. Proto také Kristus ve své modlitbě v zahradě Getsemane prosí: „Aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ Jan 17:23.
Jak to má svět poznat? Z Bible? Ne, svět přece Bibli nečte! Proto nás Bůh poslal na svět jako světlo pro svět. Bible je svící a lampou. Ale ne pro ty, kteří ji nestudují. My přijímáme slovo Kristovo, my se jím duchovně živíme a Kristus je vnášen do našich srdcí, čímž působí jednotu. Potom světlo vyzařuje ven pro svět a svět poznává, že Kristus nám byl seslán jako božský Spasitel.

Přejdeme několik veršů. Apoštol ukazuje, že i když vyvolání hříchů se děje skrze Zákon, není to proto, že by Zákon byl hříšný, nýbrž právě proto, že je svatý. Skrze Zákon jest poznání hříchu. Kdysi byl Pavel živ ve svém tělesném bezpečí a jak byl přesvědčen, sloužil Bohu. Ale jakmile přišlo přikázání, hřích se rozhojnil a on zemřel. A tento Zákon, který byl původně ustaven jako Zákon života, protože ospravedlňuje poslušné, neměl pro něho nic než smrt, protože Pavel ve skutečnosti nebyl poslušen. Proto také říká: „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.“ Řím. 7:12.
Všimněte si však, že předtím Pavel také ctil Zákon. Chlubil se jím, a proto také píše znalým Zákona, těm, kteří usilují ze všech svých sil jej zachovávat. A přesto jsou to ti, kteří musí být od Zákona osvobozeni. Proč? Protože i přes své chlubení se Zákonem, zneucťovali Boha, když jej přestupovali.

My však máme sloužit dál. Jak? Nikoliv tak jako předtím, ve vetchosti litery, ale v novotě Ducha. To znamená, že samotná naše služba Zákonu je něčím, z čeho musíme být vysvobozeni. Proč? Prostě proto, že to byla násilná a křečovitá služba, byla prostě vykonávána ve vetchosti litery. Nebylo v ní ani ducha ani života. Nebyla z Krista, a proto byla hříchem. Chlubili jsme se Zákonem a vyznávali jsme, že ho zachováváme, a přesto samotná služba byla hříchem. A my musíme být od takového druhu služby Zákona osvobozeni, abychom mohli začít sloužit správně. A tak začínáme sloužit v novotě ducha a ne ve vetchosti litery.

V závěrečné části kapitoly apoštol ukazuje, co ta vetchost litery, od níž musíme být osvobozeni, znamená. „Já však jsem hříšný, hříchu zaprodán.“ Řím. 7:14. Na apoštolu Pavlovi, na tom svatém muži činíme veliké násilí, jestliže tvrdíme, že zde hovoří o své vlastní přítomné křesťanské zkušenosti. Nepopisuje zde svou vlastní zkušenost, protože je nyní jedno s Kristem. Popisuje zkušenost těch, kteří slouží ve vetchosti litery. Ačkoli vyznávají, že slouží Bohu, jsou tělesní a prodaní hříchu.

Člověk prodaný do otroctví se stává otrokem. Co je důkazem takového otroctví? „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ Řím. 7:15. Měli jsme někdy takovouto zkušenost ve svém tak zvaném křesťanském životě? Ano, my jsme bojovali ze všech sil, ale zachovávali jsme Zákon? Ne, vždy jsme selhali. A tato selhání jsou zapsána na všech stránkách našeho života. Je to nepřetržitá služba a současně jsou to i nepřetržitá selhání.
Já padnu a učiním nové předsevzetí, a pak ho zase poruším. Následkem toho jsem zklamán sám sebou, ale pak učiním nové předsevzetí a poruším ho znovu. My nejsme schopni se přimět k tomu, abychom činili to, co chceme tím, že budeme činit rozhodnutí. My nechceme hřešit, ale hřešíme stále. Povzbuzujeme svou mysl, že už v příštím pokušení nepadneme, a opravdu se to daří, až do chvíle, než se vynoří další pokušení. A my padneme úplně stejně jako předtím.
Jsme-li v takovémto stavu, můžeme říci, že máme naději a že se radujeme v naději slávy Boží? Takové svědectví nikde neslyšíme. Je to pouze něco, co bychom rádi zakusili, ale co se nám nedaří a co zamýšlíme činit v budoucnosti. Má-li člověk před sebou Zákon a uznává, že je dobrý, avšak přesto jej nezachovává, je hřích takového člověka v očích Božích menší než hřích takového, který o Zákon vůbec nedbá? Nikoliv.

Jaký je rozdíl mezi tak zvaným křesťanem, který zná Zákon, ale nezachovává ho, a světákem, který Zákon nezachovává a neuznává, že je dobrý? Rozdíl je prostý: my jsme nedobrovolní otroci, oni jsou dobrovolní otroci. My prožíváme bolestná zklamání, jež nás přivádějí téměř k šílenství, ze života nemáme vůbec nic, zatímco světák si žije bez nejmenších obav.
Má-li již někdo hřešit, co je lépe? Být světákem, který neví nic o takové věci jako je svoboda, anebo člověkem, který ví, že svoboda existuje, ale přitom ji nemůže mít? Máme-li již být v otroctví, máme-li žít v hříších tohoto světa, pak je jistě lépe být ve světě a účastnit se jeho radovánek, než se nalézat v bídném nevolnictví a nemít žádnou naději na věčný život.
Avšak díky Bohu, my můžeme mít svobodu. Ve chvíli, kdy se nám život zdá nesnesitelný kvůli našemu otroctví hříchu, můžeme mít naději, protože tehdy nás to vede k otázce: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Řím. 7:24. Pamatujte! Vysvobození zde je. „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ Řím. 7:25. Kristus přišel, abychom mohli mít život. Ten život je v Něm. On je plný života. A když my jsme již natolik znechuceni tímto tělem smrti, že jsme ochotni zemřít, jen abychom se ho zbavili, tehdy se můžeme poddat Kristu a zemřít v něm. A s námi zemře i tělo smrti. Tehdy povstaneme s Kristem v novotě života a Kristus, který není služebníkem hříchu, nevzkřísí tělo hříchu. A tak ono je zničeno (umrtveno) a my jsme svobodní.

Nechte všechny své hříšné vášně jít svou cestou a věřte, že Kristus vám dá něco mnohem lepšího a vy se budete nevýslovně radovat. Nebude to jen časná radost, nýbrž se budete radovat po celou věčnost. Bude to píseň štěstí za dar, který jsme od Něho obdrželi. Kristus odsoudil hřích v těle. Vírou se Jej chápeme a žijeme s Ním. A to je požehnaný život. Uchopte se Jej vírou a žijte s Ním.