Nesmíme zapomínat, že jediný předmět, který máme na mysli při těchto našich biblických studiích je, abychom byli přitaženi blíže k Bohu, a abychom poznali, že Slovo Boží znamená přesně to, co říká. A to, co říká, je hlas Boží, promlouvající ke každému osobně. Chopte se Slova a stavějte na něm.

Včera večer jsme se drželi myšlenky, kterou bych rád znovu vtiskl do vaší mysli. Naše jednota s Kristem a Jeho spravedlností může a musí být natolik úplná, jak byla naše jednota s hříchem. Tak to představuje ono podobenství o manželství. Byli jsme drženi v jednotě s hříchem, byli jsme provdáni za toho starého muže, tělo hříchu. Bylo to nezákonné spojení. Výsledkem toho bylo pro nás tělo hříchu tělem smrti, protože jsme od toho těla nemohli být odděleni jinak než smrtí. Byli jsme s ním ztotožněni, byli jsme s ním v manželství. Byli jsme tudíž jedno a tělo hříchu mělo v tomto spojení vládnoucí postavení. Panovalo ve všech věcech.

Nyní přichází Kristus. Jestliže se mu poddáme, uvolní naše pouta, která nás vázala k tělu hříchu. Potom vstoupíme do téhož důvěrného spojení s Pánem Ježíšem Kristem, jaké jsme předtím měli s tělem hříchu. Staneme se jedno s Kristem, provdáni za Něho. A tak, jako předtím mělo tělo převládající vliv nade vším, tak bude i Kristus nyní panovat ve všech věcech našeho života.

Všimněte si, jak je tento obraz manželství na místě. My jsme představeni ženou. Muž je hlavou rodiny a tak tomu je i s Ježíšem. On je naší hlavou a my se mu poddáváme. Jsme s Ním jedno. Jak vzácná myšlenka to je, že my jsme jedno tělo s Kristem! V tom se nám znovu zjevuje tajemství vtělení. Můžeme věřit tomu, že Kristus byl v těle, Bůh vtělen v Kristu, Kristus přebývající v nás a dělající skrze nás, skrze naše tělo, právě tak, jako když na sebe vzal lidské tělo a vládl nad ním. Tohle je tajemství, které nemůžeme pochopit. Ale přijímáme ho a ono nám dává svobodu.
Dnes večer jsme zpívali: „Můj hřích je přibit na Jeho kříž.“ On říká, že náš starý člověk byl ukřižován s Ním. A je to pravda. Ale on s Ním již není vzkříšen. Kristus přišel, aby sloužil a ne aby mu bylo slouženo. Přišel sloužit nám, ne hříchu. A tudíž jestliže my i s tělem hříchu jsme ukřižováni s Kristem a spolu jsme pohřbeni, jsme vzkříšeni, abychom kráčeli v novotě života, ale tělo hříchu zůstává pohřbeno. A tak jsme od něj svobodni. Co následuje?

Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Řím. 8:1-5.

V těchto verších máme to, co nám bude jistou skálou, na které můžeme stavět, budeme-li to uchovávat v našich myslích a věřit, že Ježíš je schopen nás skrze víru spasit. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši Řím. 8:1. V těchto slovech se nachází praktická myšlenka, ze které povstává otázka, jež mnohé trápí. Říkají: „Já tomu všemu teoreticky věřím, jsme s tím v plném souladu a vím, že Kristus mne může očistit ode všech hříchů. Věřím, že pokud vyznám všechny své hříchy, je věrný a spravedlivý, aby mi odpustil a očistil od každého hříchu. Ale otázka v mé mysli je, vyznal jsem skutečně všechny hříchy? To mi dělá starosti. Jen kdybych mohl skutečně vědět, že jsem je všechny vyznal, pak bych i já směle volal, věřím, že pro mne již není žádného odsouzení.

To je věc, která trápí velmi mnohé. Jak máme poznat, že již nejsme pod odsouzením? My nemůžeme obvinit Boha, že nás zanechal bez možnosti rozeznat, zda jsme odsouzeni nebo nikoli. A tudíž musí existovat něco, podle čeho to poznáme. Pohleďme na věc takto: „Vyznal jsem všechny hříchy, o kterých vím, vyznal jsem vše, co mi Pán ukázal? A jestliže mi ukáže nějaké další, vyznám i ty?“ Samozřejmě, vyznejte vše, co vám Pán ukáže. Avšak bratří, nezastavte se v polovině cesty. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. 1. Jan 1:9. A tak jestliže jste vyznali nějaký hřích, věřte Bohu, že vám ho odpustí a přijměte Jeho pokoj do svého srdce. A jestliže vám ukáže další hřích, vyznejte i ten, věřte, že i ten vám odpouští a mějte Jeho pokoj v srdci. Jsou však spousty upřímných duší, které se připravují o požehnání a nakonec přijmou duchovní temnotu jen proto, že když vyznaly své hříchy, nepřijímají již odpuštění a neděkují Bohu za svobodu, kterou tím získali a ve které mají kráčet.

Myšlenka, kterou vyjadřujeme tím, že když jsme vyznali všechny známé hříchy, neodvažujeme se přijmout svobodu z odsouzení pro strach, že ještě zůstávají další nevyznané hříchy, o kterých nevíme, opravdu vynáší vážné obvinění proti Bohu. Tímto bychom učinili z Boha někoho, kdo neodpustí ani člověku s tou nejlepší pamětí. Cožpak to byla vaše paměť, která vám připomněla vaše hříchy, které jste vyznali? Kdo obživil a vzpružil vaši paměť? Byl to Duch svatý, kdo vám ty hříchy ukázal. A my budeme Boha vinit z polovičatého díla? On poslal svého svatého Ducha, aby vám ty hříchy ukázal. Chceme snad říkat, že On jich zatajil tu část, kterou nám nezjevil? On nám ukázal prostě to, co chtěl, abychom vyznali. A když jsme je vyznali, poddali jsme se Duchu svatému a jsme svobodni.

Řekněme, že jsme někomu z vás ublížil. Vytrvale proti tobě směřuji příval svého zla, vynáším proti tobě falešná obvinění, usiluji, abych poškodil tvůj obchod, všemožným způsobem tě dráždím a provokuji a jsem proti tobě kdekoli je to jen možné. A tohle trvá den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Pak se ale moje oči otevřou a já vidím ohavnost svého jednání. Jsem celý zničený z toho, že jsem se propůjčil něčemu tak podlému. Přijdu k tobě a uznám, co jsem udělal.

Ty hned na první pohled vidíš, že jsem opravdu zdrcen a že skutečně cítím nesprávnost svého jednání.
Někteří z přítomných měli jistě příležitost odpustit někomu, kdo za nimi přišel právě takto. Je však naším zvykem, když někdo takto přijde se zkoušeným srdcem, zachovat si chladný odstup a nechat ho, aby vyznával vše od začátku až do konce, jen ať si na vše vzpomene ve svých podrobnostech, aby nezůstalo nic nevyznaného? A potom, když již vše poví a požádá vás o odpuštění, zachováte si nadále odstup a připomenete mu, že tam ještě zůstala jedna malá nevyznaná věc a vy byste byli rádi, aby ji také vyznal? A když už tedy vyznal vše, na co si jen může pomyslet a vše, co jste mu připomněli, řeknete: „Myslím, že jsi již vyznal vše, a tak ti odpouštím?“ V tomto domě se nenachází ani jeden člověk, který by tak jednal.

Když jsem o tom sám přemýšlel, řekl jsem si, kdo jsem já, abych se činil lepším než Bůh? Když ke mně nebo k vám někdo přijde s prosbou o odpuštění se zkroušeným srdcem a bude před námi vyznávat svůj hřích, rádi mu odpustíme ještě dávno předtím, než dojde do poloviny toho, co by vám měl říci. Řekneme mu, že vše už je v pořádku, je mu odpuštěno, a že již o tom nemusí mluvit.

Právě takto to činí Bůh. Dal nám podobenství o marnotratném synu jako ilustraci toho, jak odpouští. Jeho otec ho viděl z dálky a rozběhl se mu naproti. Jsem Bohu vděčný, že ode mne nevyžaduje, abych usilovně vzpomínal na všechny hříchy, které jsem kdy spáchal a vyznával je, aby mi mohl odpustit. Kdyby to tak udělal, asi by musel můj čas milosti prodloužit za hranice možností, abych mohl vypočíst všechny jednotlivosti až do těch nejmenších. Tolik zla mě obklopilo, že mu není počtu. Postihly mě moje nepravosti, že nemohu ani vzhlédnout. Je jich víc než vlasů na mé hlavě, odvahu jsem pozbyl. ž. 40:13. Ano, našim hříchům není počtu, ale zkroušené srdce, to je oběť Bohu. Zkroušeným srdcem Bůh nepohrdne. Držíme se oběti Kristovy, bereme ji na sebe samé a touto obětí činíme smlouvu s Bohem.
Bůh štědře odpouští a my o tom můžeme vědět. Ukazuje nám reprezentativní hříchy našeho života, ty, které vynikají. Ony zastupují celou naši hříšnou přirozenost a my víme, že celý náš život je takovéto hříšné povahy. My přicházíme a vyznáváme hřích. Budeme snad od Boha očekávat, že řekne „Já jsem ti ty hříchy ukázal a ty jsi je vyznal. Ale jsou tu ještě další hříchy, které ti neukážu, nýbrž je musíš nalézt sám a dokud je sám nenajdeš, neodpustím ti.“ Takhle s námi Bůh nejedná. Je nekonečný v lásce a milosrdenství. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. ž. 103:13.

A nyní ještě jiné hledisko. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, totiž nechodícím podle těla, ale podle Ducha. Řím. 8:1. Lidé říkají: „Přijal jsem Krista a nyní, když se ohlédnu na dny a týdny, které jsou za mnou, nevidím nic než samou nedokonalost ve všem, co jsem činil a pak na mne znovu přichází pocit odsouzení a já nejsem svobodný. Jak mohu říci, že pro mne již není žádného odsouzení, jestliže vidím všechny své nedostatky?“ Je to chytrý satanův podvod, aby nás připravil o přijetí pokoje s Bohem. Očekáváme snad, že budeme těmito skutky ospravedlněni? Pakliže ano, činíme velikou chybu již na začátku, protože ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn. Řím. 3:20. Své ospravedlnění můžeme hledat jen a jen u samotného Ježíše.

Někdo řekne: „Mám strach, že padnu.“ Pavel říká: „Vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.“ 2. Tim. 1:12. Co jsem u Něho složil? Svůj život. A On je mocen jej ochránit.
Až vstoupíme do Božího království, nebudeme se dívat na ty nejlepší skutky, které jsme kdy vykonali a děkovat Bohu, že jsme ospravedlněni pro to dobré dílo. Naše radostná píseň se ponese k Tomu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů. Zj. 1:5. A tak víme, že když se mu poddáme a stále v Něm umíráme, On pro nás činí věci, které pro sebe my nemůžeme učinit. Dívejme se na Něj nepřetržitě! Jestli však z Něj své oči spustíme a upadneme do hříchu, on za to není odpovědný.

Tak dlouho, jak setrváváme v pohledu na Něj, není pro nás žádného odsouzení. Vyzkoušejte to a shledáte, že to je skutečnost, jako je skutečnost, že není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Proč? Protože zákon ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu i smrti. V našich hříších je nám Zákon smrtí. A nejenže je smrtí tomu, kdo nemá vyznání. Je smrtí také člověku, který uznává nároky Zákona, uznává, že je dobrý, ale přesto praví: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ Řím. 7:18.

Všichni souhlasí s tím, že křesťan musí činit jen dobro alespoň jistou část svého času. Ale zkušenost zapsaná v Řím. 7:21 „Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo,“ ukazuje, že člověk s takovou zkušeností nečiní vůbec dobro. Ale přesto chce činit dobro. To znázorňuje službu vetchosti litery. Člověk slouží Zákonu, ale je otrokem. V jeho službě není žádné svobody, je to nevolnická služba. A když ze všech svých sil zkouší činit to, co by chtěl a jeho úsilí stále selhává, shledává, že Kristus je Zákon dokonalý, a že v Něm je život.

Zákon tak, jak je v osobě Krista Ježíše, je Zákonem Ducha života. A tak se člověk chopí života Kristova a obdrží dokonalost Zákona, protože ona se nachází v Kristu. Pak Mu slouží v Duchu a ne ve vetchosti litery. Tím je osvobozen od nevolnické služby Zákona v Zákon svobody. V tom je úžasné bohatství pravdy, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši,
osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Řím. 8:2.

Co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost. Řím. 8:3. Je v těchto slovech nějaká malomyslnost? Je tu nějaké zneuctění Zákona? Ani v nejmenším. Co vlastně mu bylo nemožné? Nemohl mne ospravedlnit, protože jsem byl slabý. Neměl žádného dobrého materiálu, se kterým by mohl pracovat. Nebyla to chyba Zákona, nýbrž chyba materiálu. Tělo bylo slabé, a proto nemohlo být Zákonem ospravedlněno. Ale Bůh jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích. Řím. 8:3.

Někteří zaujímají takový postoj, že Zákon nemohl odsoudit hřích, dokud nezemřel Kristus. Bratři, toto je hroznou obžalobou proti Bohu i Kristu. To by učinilo Krista nikoli naším Spasitelem, nýbrž tím, kdo nás neodvolatelně zatratí. V evangeliu Jana 3:17 nám Kristus říká: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ Zákon hřích vždy odsuzoval. Kdo nevěří, je již odsouzen. Ospravedlnitelem je zde Kristus. Protože Zákon člověk odsuzuje , je zjevné, že jej neospravedlňuje, protože je nemožné, aby ho současně ospravedlňoval i odsuzoval. Ale to, co nemohl učinit Zákon, přišel učinit Kristus v podobnosti hříšného těla. Jak to učinil? Zachováváním Zákona tehdy, když byl v těle.
Byly jisté věci, které jsem rád činíval a vždy jsem se z nich rád vymlouval. Věděl jsem, že jsou zlé. Nakonec jsem se přece rozhodl s nimi skoncovat. Jenže jsem je činil dál stejně jako předtím. Znovu a znovu jsme se k nim vracel, až jsem nakonec usoudil, že jsou mým smutným dědictvím, že jsem se s nimi narodil a tudíž že proti nim již nic nezmohu. Ale přemýšlení tímto směrem mne neosvobozuje z odsouzení. Cítím se stejně odsouzen jako předtím, protože Kristus nám nedává možnost žádné výmluvy. On odsuzuje hřích v těle. Svým životem ukazuje, že hřích v těle je odsouzen a On ho ničí, protože v Něm je tělo hříchu také zničeno a my se stáváme novým stvořením v Kristu. V Jeho nesmírně velikých vzácných zaslíbením jsme učiněni účastníky božské přirozenosti. On odňal naši hříšnou přirozenost a vzal ji na sebe, abychom z ní mohli být vysvobozeni.

Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné, ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Řím. 8:5.

I tělesná mysl však může uznat, že Zákon Boží je dobrý. „Já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.“ Řím. 7:14-16. Domýšleli jsme se o sobě a hýčkali jsme myšlenku, že jsme poddáni Zákonu, protože jej milujeme, a považovali jsme to za něco krásného. Usilovali jsme, jak jsme mohli nebo jak někdo říká „ve svých slabostech“ jej zachovávat. Ale tělesná mysl není poddána Zákonu a ani nemůže být. Jaký je důkaz tělesné mysli? Neschopnost činit to, co je dobré a o čem víme, že bychom měli činit. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Gal. 5:17.
Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. Řím. 8:9-11.

V těchto verších je obsažena nádherná myšlenka. Nejdříve se nám předkládá skutečnost, že můžeme mít Ducha Božího. Jak ho dostaneme? Tím, že o něho budeme prosit. Pohleďme do jedenácté kapitoly Lukáše. Kristus říká: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“ Luk. 11:11-13. Vztáhněte tato slova osobně každý na sebe. Když klekáte na svá kolena, abyste prosili o Ducha toho Boha, který jest všemocný a očišťuje od každého hříchu, citujte Mu Jeho vlastní slova.
Když za vámi přijdou vaše děti a prosí o nějakou životní potřebu, pak budete činit vše, abyste jim dali to nejlepší a budete studovat i jiné možnosti, jen abyste tuto jejich životní potřebu uspokojili. Vy jste ubozí, bídní a slabí, ale Bůh je nekonečný. On je nekonečně ochotnější dát vám, co potřebujete, než jste vy ochotni dát dobré věci svým dětem. Svatý Duch je Jeho a On je ochoten vám Ho dát. A nejen to. On touží po tom, abychom Ho měli.

Kristus také řekl: „Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra, jak praví Písmo.“ Jan 7:38. To řekl o Duchu, kterého chce dát. ženě u studny řekl zase toto: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Jan 4:14. Proč? Protože jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. Řím. 8:11. Zde máme znovu naději na vzkříšení. Co ještě zbývá učinit, jestliže ve vás přebývá Duch Kristův? Pouze oživit naše smrtelná těla. „A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti, jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Řím. 8:12-15. Vy jste nepřijali opět ducha služby k bázni. Ó, nezapomeňte na to!

On nám dává svého Ducha nyní. Máme se tedy bát? Izajáš říká: „Doufat budu a nebudu se bát.“ Ne, my jsme opravdu nepřijali opět ducha služby k bázni, protože dokonalá láska vyhání všechen strach. Přemýšlejte o Abrahamovi a co o něm bylo k našemu užitku napsáno. Nepotřebujeme stále hledět na křehkost našeho těla, my můžeme být silní ve víře, vzdávat Bohu chválu vědouce, že je schopen dokonat to, co zaslíbil. Uvažujte o tom, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. žid. 12:3.

„Abba, Otče“ znamená Otče, Otče. Především si uvědomte, že je Bohem, a že je v nebi. Je nekonečný v moci, může pohybovat ostrova jakoby byly ničím. Všechny národy jsou jako kapka ve vědru a nejsou ničím větším než zrnkem prachu na vahách. Jakkoli je hrozný a veliký, můžeme k Němu přijít a nazývat Ho svým Otcem. Jeho rodičovská něžnost stojí před mocí Jeho nekonečného božství.

Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Řím. 8:16. V epištole Efezským 1:13-14 je nám řečeno, že Duch svatý je „závdavek našeho dědictví.“ Zdá se, že někteří nejsou schopni porozumět tomuto svědectví Duch. Říkají, že kdyby Ho jen měli, radovali by se. Co je svědectvím Ducha? Někdo říká, že je to jistý druh pocitu, a že pokud jej bude mít, bude si jist, že jej Bůh přijal. Ale bratři, ono to spočívá na něčem podstatnějším, než jsou pocity. A já jsme šťastný, že Bůh nedopustil, aby svědectví o Jeho Duchu záviselo na mých pocitech.

Někdy jsme tak unavený a vyčerpaný, že mi sotva zbývají síly,, abych ještě něco cítil. A to jsou právě chvíle, kdy si přeji více než kdykoliv jindy vědět, že jsem dítkem Božím. Někdy nás zachvátí nemoc a podlomí veškeré naše síly a my pozbýváme jak duševních, tak i tělesných sil. Víme jen, že jsme živi, že jsme při vědomí, ale citový život jakoby se někam vytratil. To je doba, kdy toužíme po svědectví Ducha. Můžeme ho v takovém stavu mít? Jistě že ano! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Řím. 8:16. Jak to dosvědčuje? Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží? Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu. Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. 1. Janův 5:9.

Co činí svědek? Svědčí, že ano? Jsem např. povolán ke svědecké výpovědi u soudu. Jakým způsobem toto svědectví přinesu? Tak, že vypovím vše, co vím. To je vše. Vydám slovo, popřípadě jej ještě potvrdím přísahou. A tedy jestliže Duch o něčem svědčí, musí také něco říci, že? Jak tedy rozeznáme svědectví Ducha? Jak hovoří Duch? Všimněme si:
Bůh hovořil od počátku světa skrze ústa svých proroků. Duch svatý hovořil skrze proroka Jeremiáše. David, ten milý žalmista, praví: Hospodinův duch skrze mne mluvil, na mém jazyku byla řeč jeho. 2. Sam. 23:2. Duch hovořil také skrze Pavla. Čím slovem je tato kniha Bible? Je to slovo našeho Boha. A co v tomto slově promlouvá? Duch Boží. Co je tedy svědectvím Ducha? Je to Boží slovo.

Ale jak je to se svědectvím ve mně samotném? Vzpomeňte na Pavlova slova v Řím. 10:6-8: Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: „Nezabývej se myšlenkou kdo vystoupí na nebe, aby Krista přivedl dolů?“ Ani neříkej: „Kdo sestoupí do propasti, aby Krista vyvedl z říše mrtvých?“ Co však praví? „Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci.“ Je to slovo víry, které zvěstujeme. Jaké slovo? Slovo Kristovo, kterého vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Řím. 10:9.

Slovo Kristovo je hlasem Ducha Božího. Sami v sobě máme svědectví, máme-li ve svém srdci skrze víru Jeho slovo. Jíme tělo a pijeme krev Kristovu tím, že se sytíme jeho slovem. Tak můžeme mít svědectví sami v sobě.
Toto svědectví je potvrzeno přísahou. Bůh jej zaznamenal a potvrdil svědectví přísahou. Jestliže je slovo potvrzeno samotným Bohem, čím byste ho ještě chtěli posílit? Když promluví Bůh, chcete Jeho slovo potvrdit ještě lidským svědectvím? Ne, je to slovo Boží. Je to naše záchrana. Je to naše jediná naděje, je to kotva duše, bezpečná a pevná a vcházející až dovnitř za oponu, kam pro nás vešel předchůdce, Ježíš. (žid. 6:18-20).
Náš křesťanský život musí být od samého počátku postaven na Božím slovu. Proto bych tak rád, abyste se chopili slova Božího a uvěřili mu. Až se vrátíte do svých domovů, rozeznávejte Ducha Božího promlouvajícího k vám, protože Jeho Duch svědčí našemu duchu, že jsme dětmi Božími. Děkuji Bohu za toto svědectví Jeho slova.
A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi. Řím. 8:17. Bratři, být synem Božím, to něco znamená. „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval. Byli jsme nazváni dětmi Božími.“ 1. Janův 3:1. Hleďte! Máme být nazváni Božími dětmi. Pro lidskou mysl je to příliš veliká nádhera, než aby se to dalo pochopit. Ubohá, nehodná, bídná stvoření, která si nezaslouží naprosto nic, a přesto Bůh k nám chová tak nekonečnou lásku a dokonce nás činí hodné nazývat se Jeho syny. A dává nám vše, co dává Kristu.

V evangeliu Jana 17:23 Spasitel prosí svého Otce: „A svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“
Bratři, Otec nás miluje právě tak, jako miluje svého jednorozeného Syna. Jak to můžeme poznat? Ujištění nám není dáváno pouze v tomto textu, ale v té skutečnosti, že nechal svého jednorozeného Syna zemřít, aby nás zachránil od smrti. S Kristem se vlastně dělíme o veškerou Otcovu lásku.

Jsme zajisté dědicové Boží, spolu pak dědicové Kristovi. To znamená, že jestliže jsme spoludědicové s Kristem, nemůže do svého dědictví vstoupit bez nás. Protože jestli vy nebo já jsme spoludědicové nějakého statku, musíme do něho vstoupit společně. Vy se nemůžete ujmout svého dědictví, dokud se ho neujmu i já. A tak vše, co nyní sdílí Kristus po pravici Otcově v nebesích, je pro nás. On je po Jeho pravici v nebesích, my jsme jím probuzeni, vzkříšeni abudeme sedět tam, kde sedí On.

V budoucnu, až se Kristus ujme svého trůnu, ujmeme se ho i my. V prvním listu ke Korintským je napsáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ 1. Kor. 2:9. Má to co činit s dědictvím, avšak nemůžeme to vše vztahovat jen na budoucnost. Vraťme se o dva verše zpět. „Učíme moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal, neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.“ 1. Kor. 2:7-8. že o tom mohli vědět, poznáváme z desátého verše: „Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha.“ 1. Kor. 2:10.

To je něco, co nám Bůh zjevuje nyní. My to vše nemusíme vztahovat pouze na zlaté ulice Nového Jeruzaléma, na perlové brány a zdi z jaspisu. Jediný důvod, proč jsme tyto věci neviděli dříve, je, že přirozený člověk je nevidí. Chtěl bych, abyste všichni pochopili tu skutečnost, že vše, co má Kristus, je i naše, a to již nyní. Spolu s Davidem můžeme říci: Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé! ž. 16:6.

Uchopme se Božího slova, abychom poznali smysl prosby v Efezským 1:17-19. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Pokud nám tato moudrost chybí ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Jak. 1:5.