Jeden můj přítel, který je lékařem, se zúčastnil zajímavého pokusu. V ohradě bylo umístěno malé jehně, kde mělo zajištěnou potravu, vodu a slámu. Experiment byl zorganizován tak, aby bylo možno jehněti v určitém okamžiku dávat bolestný elektrický impuls. Když se jehně spokojeně páslo, vědci zapojili proud. Zvíře se okamžitě splašilo a běhalo kolem ohrady. Po určité době se uklidnilo a znovu začalo škubat trávu. Zjistilo se však, že jehně se nikdy nevrátilo do místa, ve kterém obdrželo bolestný impuls. Po krátké chvíli byl pokus s impulsem zopakován a jehně opět uteklo. Nyní se již vyhýbalo dvěma místům. Výzkumníci tak dlouho experimentovali a zvíře dráždili elektrickým proudem, že jehně nemělo již žádné místo v celé ohradě k útěku před ranami proudem. Tehdy malé jehňátko upadlo v paniku.

Když jsem se dověděl o tomto pokusu, připomněla se mi předpověď Ježíše, který zobrazil naši dnešní dobu: „Na zemi bude úzkost národů, bezradných, kam se podít… Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na svět.“ (Luk. 21:25-26).

Dovolte mi nyní, abych sdělil závěr tohoto pokusu. V téže ohradě byl umístěn bratr tohoto jehňátka, spolu se svou matkou. Když jehně obdrželo bolestný elektrický úder, běželo ke své matce. Nevím, co mu tehdy řekla, muselo to však být něco velmi milého. Po každé, když se toto jehně opět vracelo k pastvě, obdrželo další bolestný impuls. Znovu vyplašené uteklo. Kam myslíte, že uteklo? Ke své matce. Potom byl impuls zesílen a přesto způsobil pouze to, že se jehně otřáslo trochu víc, ale přítomnost matky jej ihned uklidnila a počalo se znovu klidně pást.

Dík našemu Bohu, že máme „A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.“ (žid. 6:18-20).

Ano, naděje jej pevnou kotvou pro ty, kteří se jí chtějí uchytit. Kolem nás šílí bouře, mnohé lodě se rozbíjejí o skály, my však „máme bezpečnou a pevnou kotvu, která zachová naše duše i přes zuřící a valící se vlnobití.“

Je ovšem ještě něco značně horšího než chybějící kotva na lodi. Je to situace, kdy je kotva připevněná na něčem velmi nepevném. Lidstvo je dnes možno rozdělit na dvě skupiny. Tu, která naději nevlastní, je bez naděje a tu, která má falešnou naději. Díky našemu milému Bohu, nepatříme do žádné z těchto skupin. Naše kotva je upevněná na mocné skále, která je nepohnutelná. Ona je „přepevná, mocná a dosahuje až za druhou oponu.“ Takto k nám promlouvá nebeská velesvatyně. Chceme-li však mít bezpečnou a pevnou naději, musíme vědět o tom, kde se nyní náš Velekněz Ježíš nalézá a co tam činí. Náš velký Velekněz stojí před truhlou smlouvy a slitovnicí a končí svou smírčí službu a zve nás, abychom vysílali naše prosby s živou vírou za druhou oponu.

22. října 1844 se událo něco nesmírně důležitého. Ježíš nejen že otevřel dveře do druhého příbytku nebeské svatyně – svatyně svatých, On také uzavřel dveře prvního příbytku. A od této doby se věci představují zcela jinak. V jednom ze svých dřívějších vidění spatřila E. G. Whiteová průběh přenesení Kristovy služby ze svatyně do svatyně svatých. Bylo jí ukázáno, „že ti, kteří šli za Spasitelem a své modlitby vysílali do svatyně svatých, obdrželi pravého Ducha Božího, přinášejícího lásku, radost a pokoj. Naproti tomu ti, kteří Ježíše nenásledovali do velesvatyně, obdrželi jasnou odpověď na své prosby od nepřítele.“ (Zkušenosti a vidění 41-42).

Ano, satan může dát moc mnohým divům. „A svádí obyvatele země těmi divy“ (Zj. 13:14). Dnešní křesťanský svět je uchvácen tzv. „křtem ducha“. Celé zástupy lidí chtějí zakusit tuto zázračnou moc. Ellen G. Whiteová však již před léty varovala, že před dobou pozdního deště a hlasitého volání, bude satan usilovat uvést padělek: „V těch církvích, jež bude moci dostat pod svou klamnou moc, vzbudí dojem, že je na ně vylito zvláštní požehnání Boží, protože se v nich zdánlivě projeví velké náboženské probuzení. Lidé budou jásat, že Bůh pro ně působí pozoruhodným způsobem, přitom však půjde o dílo jiného ducha. Pod náboženským pláštíkem se satan pokusí rozšířit svůj vliv na celý křesťanský svět.“ (GC 464-465).

Kdyby to jen bylo možné, byl by oklamán i každý z vyvolených, neboť máme co činit s neobyčejně rafinovaným, subtilním a dokonalým padělkem. Jak se před tím vším svodem má uchránit Boží lid? Co jej zabezpečí před pádem do pasti, jež má uvést celý svět do otrockého područí?

„Moji drazí bratři a sestry. Je to pro nás velmi vážná hodina. Satan působí s velikou mocí, a proto musíme vynaložit mnoho úsilí, abychom uspíšili naši pouť do Božího království. Máme proti sobě mocného nepřítele, avšak náš Všemohoucí Přítel nás ochrání a zmocní v tomto zápase. Jsme-li utvrzeni v přítomné pravdě a máme naději jako kotvu své duše uvrženou za druhou oponu do svatyně svatých, různé větry falešných doktrín i bludy nebudou moci námi pohnout. Excitace a falešná reformace přítomného dne nás nevzruší, neboť víme, že Pán domu povstal v roce 1844 a uzamknul dveře prvního oddělení nebeské svatyně a nyní můžeme očekávat, že oni v celých skupinách budou hledat Pána, ale nenaleznou Jej, neboť On odešel a přešel za druhou oponu. Pán mi ukázal, že moc, jež je s nimi, má vysloveně lidský původ, není to moc Boží.“ (PT, březen 1850). Nachází-li se kotva naší duše za druhou oponou, nebudeme svedeni falešnými obrozeneckými a divotvornými hnutími.

Co zvláštního se nalézá za druhou oponou? „Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy. Rozpoutaly se blesky a rachot hromu, zemětřesení a hrozné krupobití.“ (Zj. 11:19). Vidíme tam truhlu smlouvy s 10ti přikázáními, a právo, a to je vlastně to, co padlý svět s celým svým náboženstvím nechce přijmout.

Na pozadí těchto všech událostí, hlásá třetí anděl poselství o sobotě. V této poslední hodině soudu musíme ze všech sil usilovat, abychom s Jeho pomocí dosáhli božského ideálu. Třetí anděl končí své poselství slovy: „Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“ (Zj. 14:12). „Opakujíc tato slova, poukazoval na nebeskou svatyni. Mysli všech, kteří přijímají toto poselství jsou namířeny k místu nejsvětějšímu, do svatyně svatých, kde Ježíš, náš Velekněz stojí před truhlou smlouvy, aby ukončil poslední část prostředničení.“ (Ew 254).

Paprsky světla se ve své plnosti soustřeďují na tři velké pilíře:

1. „Pozemská svatyně byla obrazem či kopií svatyně nebeské.“

2. „Zákon uložený v pozemské truhle smlouvy, byl přesným opisem Zákona, uloženého v truhle smlouvy v nebi.“

3. „Přijetí pravdy o nebeské svatyni zahrnuje v sobě uznání požadavků zákona Božího, a tím i závaznost zachovávání soboty podle čtvrtého přikázání.“ (GC 435).

Zde se nalézá příčina „rozhořčeného a rozhodného odporu proti výkladu Písma svatého, který objasňuje Kristovu službu v nebeské svatyni.“ (GC 436).

Brzy budou všichni obyvatelé země rozděleni na dvě skupiny. Na ty, jejichž víra je mocně a bezpečně zakotvena za druhou oponou, ve svatyni svatých a vírou patří na velkého Velekněze a ostříhají Jeho sobotu, a na ty, kteří následují šelmu a její společníky ve vzpouře proti zákonu Božímu. Je tvá kotva dostatečně pevná a bezpečná, aby tě udržela? Je vržena až za druhou oponu? Papežský systém je mistrovským dílem satana. Vlastní kněžský systém, avšak zde na zemi. Vlastní také svatyni, ovšem i ta je na zemi. Nabízí odpuštění hříchů, ale jen skrze lidské kněžstvo. Má rovněž svůj zákon, který je však jen znetvořenou náhražkou zákona Božího, toho, který je uložen uvnitř truhly smlouvy v nebeské svatyni. „Papežství se zaměřilo na dva druhy lidí, čímž vlastně zahrnulo takřka celý svět. Na ty, kdož by chtěli být spaseni svými zásluhami a na ty, kdož by chtěli být spaseni ve svých hříších. V tom je tajemství jeho moci.“ (GC 572).

Avšak Boží poselství vycházející ze svatyně nás chrání před těmito znetvořeninami. Přemýšlíme-li o těch, jež chtějí být spaseni ve vlastních hříších, pak nám poučení o svatyni naprosto zřetelně ukazuje, že touží-li hříšník po spasení, musí rozhodně činit pokání, naprosto se vzdát hřešení a přestupování a své hříchy i přestupky vložit na Beránka. Potom ve velkém dni smíření člověk zpytuje v hlubokém ponížení své srdce a rmoutí svou duši v době, kdy Velekněz kropí krví slitovnici přikrývající truhlu smlouvy. „Nebo v ten den očistí vás, abyste očištěni byli. Ode všech hříchů svých před Hospodinem očištěni budete.“ (3. Moj. 16:30).

Svatyně nám tedy zjevuje, že Božím úmyslem je oprostit svůj lid od hříchu. Program, který nabízí Řím – hřešení a pokání, další hřešení a pokání – není evangeliem. Musíme taktéž varovat před ideou, kterou propagují někteří protestanté – říkají, že vše, co je od nás požadováno a co máme činit, je vyznávat naše hříchy.

Z nejsvětějšího místa nebeské velesvatyně vyslal Ježíš svého anděla, aby nás varoval. „žádný člověk nemůže přikrýt svou duši oděním Kristovy spravedlnosti, dokud žije ve vědomém hříchu nebo zanedbává vědomé povinnosti. Bůh požaduje odevzdání srdce dříve, než-li může dojít k ospravedlnění. Aby si člověk mohl uchovat ospravedlnění, musí setrvávat ve stálé poslušnosti skrze účinnou živou víru, která působí lásku a očišťuje duši.“ (1SM 366).

Je-li srdce naplněno poslušností Bohu, tehdy jsou starosti odstraněny a Ježíš akceptuje naše úsilí jako nejlepší službu člověka a doplňuje nedostatky svými vlastnímu zásluhami. On však neakceptuje ty, kteří tvrdí, že v Něj věří, ale nadále zůstávají nevěrní vůči přikázáním Jeho Otce. Slyšíme velmi mnoho o víře, měli bychom však slyšet také o skutcích víry. Mnozí podvádí své vlastní duše snadným a pohodlným životem, kompromisy a náboženstvím zbaveným kříže.

Bůh nám však nabízí mnohem víc než pouhé odpuštění. On nám nabízí moc. „Evangelium Kristovo, jest zajisté Boží mocí k spasení každému věřícímu.“ (Řím. 1:16). Babylon však nabízí snadné pohodlné náboženství. „Přijď k oltáři a rozhodni se přijmout Krista. Vyznej, že tě Kristus přijal a jdi svou cestou. Nestarej se, budeš mít prostě svatý pokoj.“ Učení o svatyni nás však vede k naprostému vyproštění od moci hříchu. Naše pevná a bezpečná kotva dosahuje až za druhou oponu.

Papežství se naproti tomu obrací nejen k těm, kteří chtějí být spaseni ve svých hříších, nýbrž také i k těm, kteří chtějí být spaseni přes své vlastní zásluhy. Řím nabízí různé ceremonie, pokání a rituály a protestantismus se s tím ztotožňuje. Nepřítelova lež - myšlenka, že bychom měli učinit cokoliv, abychom se spasili, se vkrádá do našeho nitra i našeho srdce. Martin Luther musel dlouho bojovat s tímto břemenem. Nakonec však, když jej ozářilo vzácné světlo učení o ospravedlnění z víry, rozjasnilo se v jeho duši a nalezl pokoj. John Wesley musel rovněž projít tímto bojem a radost naplnila jeho srdce tehdy, když vložil svou bezmocnou duši do rukou Ježíšových – jeho jediné naději.

Dnes k nám zaznívá výstraha: „Jsou určité svědomité duše, které spoléhají z části na Boha a z části na sebe. Nevzhlížejí k Bohu, aby byli vedeni Jeho mocí, ale spoléhají na svou bdělost a ostražitost v pokušeních a na provádění určitých povinností, aby Jím byli přijati.“ (1SM 353).

Takovíto individualisté se každodenně modlí v určitou dobu, vždy čtou určitý počet kapitol Bible, a když tak neučiní, mají komplex viny. „To však není cesta k vítězství víry. Takové osoby se namáhají bezdůvodně, jejich duše jsou ve stálém zajetí a nenajdou odpočinek, dokud svá břemena nesloží k nohám Ježíšovým.“ (1SM 353).

A jakým způsobem nás svatyně uvolňuje od tohoto břemene? Nad Zákonem uloženým v truhle smlouvy se nalézá slitovnice. Když uznáváme božský Vzor, pohlížíme na velkého Velekněze, nesoucího naši přirozenost současně s přirozeností Boží, jak pozvedá své zraněné ruce a dovolává se za nás své prolité krve. Víme, že vstup je nám otevřen díky Jeho jménu. Nesnižujme si „výšku laťky“, abychom dosáhli jen ubohých výsledků, nýbrž mocnou vírou chopme se Jeho zcela vystačujících zásluh. Musíme mít jistotu, „že Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.“ (Fil. 1:6).

Falešné obrození se nás nedotkne tak dlouho, dokud budeme mít naši kotvu upevněnou za druhou oponou – ve svatyni svatých v nebesích. Náš božský Prostředník tam vešel s lkáním nevýslovným a prosbami. On tam rovněž ukončí to, co kdysi zahájil a představí nás „postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy.“ (Juda 24).