Podstatou Božího plánu vykoupení je Kristova oběť za hřích, zajišťující současně výkupné i smíření. „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1. Petr 3:18). Nevinný musel trpět za vinné, bezhříšný musel zaujmout místo hříšného.

Od pádu člověka hledal Bůh možnost zjevit lidem svůj velkolepý plán záchrany. Ve všech obětních předpisech ukázal, že by mohl souhlasit se zástupcem místo samotného hříšníka.

Skrze účast na obětních obřadech dal Bůh člověku možnost formování a upevňování víry k vykonání svobodné volby.  Přenesme se nyní ve své obrazotvornosti do soudní síně a pohleďme, jak do ní vchází věrní, očekávající osvobození od břemene hříchu. Jeden člověk přivádí volka, někdo jiný kozu a ještě jiná osoba beránka. Pohleďme, jak muž s beránkem se blíží k oltáři a pozvedá svou dlaň nad zvířetem. Ve 3. Mojžíšové se nachází takovéto vysvětlení: „A vloží ruku svou na hlavu té oběti za hřích a zabije ji v oběť za hřích na místě, kdež se bijí oběti zápalné.“ (3. Moj. 4:33). Vložení ruky na beránka symbolizuje přenesení hříchů z hříšníka na oběť. „Když se tedy čímkoli z toho provinil, ať vyzná, čím se prohřešil.“ (3. Moj. 5:5). Hříchy hříšníka přešly symbolicky na beránka, proto musí zahynout, neboť trest za hřích je smrt.

Kdo zabíjí oběť? Ten, kdo vložil na ni své hříchy, jako na svého zástupce „a zabije ji v oběť za hřích na místě, kde se bijí oběti zápalné.“ (3. Moj. 17:11).

Obraťme nyní zřetel na následující etapy. „Každý den přinášel kajícný hříšník svou oběť ke dveřím svatostánku, položil ruku na hlavu obětního zvířete a vyznal své hříchy, čímž je obrazně přenesl ze sebe na nevinnou oběť. Pak bylo zvíře usmrceno.“ (GC 418). „Bez vylití krve, praví apoštol, není odpuštění hříchu. Duše všelikého těla v krvi jest.“ (3. Moj. 17:11).

Následující kapitola popisuje další etapy obětní služby, ale obraťme nyní svou mysl k tomu, jaké ponaučení nám dává tato symbolická služba. „Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy.“ (žid. 10:4). Po všechna staletí byl jedinou pravou nadějí člověka Ježíš Kristus – pravá a skutečná Oběť Dobrá a radostná novina pro každého člověka zní: „Hle, beránek Boží, kterýž snímá hříchy světa.“ (Jan 1:29).

V této symbolické službě přenášel pokání činící hříšník své hříchy na nevinného beránka, který se takto stal nositelem jeho hříchu. Tak tedy jedná-li se o Krista, podává Písmo svaté následující zprávu: „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž.“ (1. Petr 2:24). Jako každý pokání činící hříšník přivedl ve zvířeti svého zástupce, který za něj zemřel, taktéž i každá pokání činící osoba může dnes jít ve víře na Golgotu a hledět na ukřižovaného Božího Syna a říci: „který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2:20).

Je zde ovšem ještě něco. Člověk, který hledal odpuštění, musel osobně zabíti oběť. Nestačilo, že pokání činící hříšník vyznával své hříchy a přenášel je na svého zástupce. Musel pozvednout svou dlaň a usmrtit beránka. Taktéž i my, když přinášíme naše hříchy k Pánu Ježíši a vkládáme je na Jeho ruce, máme zůstat na Golgotě o něco déle a vidět, co naše hříchy činí s naším Spasitelem. Teprve tehdy se projeví v našem srdci upřímná a pravá lítost a žal.

„Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Zach. 12:10). Koho bodli a přibili? Ano, Ježíše na kříži – Jeho ruce i Jeho nohy probili hřeby. Jeho skráň zranili trnovou korunou. Kdo na Něj obrátí svůj zrak? Kdo k Němu bude vzhlížet? Ti, kteří jej probodli. Jaký toho bude výsledek? „Budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“

Před mnoha lety, když jsem byl kazatelem v jednom menším městě, účastnil jsem se nejsmutnějšího pohřbu v mém životě. Ve hřbitovní kapli leželo tělíčko malého dítěte a ihned za rakví seděla rodina. Otec byl nesmírně zdrcen, byl zoufalý a hlasitě plakal. On sám byl příčinou smrti svého dítěte. Když šel do práce, nasedl do auta a couval z garáže, nevšiml si, že jeho chlapeček běžel za ním, aby mu zamával na shledanou. Dítě bylo mimo dohled otcova zraku. Při couvání auta celou silou najel na chlapečka. Krátce potom dítě zemřelo. Otcovo srdce bylo zlomeno. Vždyť zabil své vlastní dítě.

Když však přicházíme my pod Golgotský kříž a vidíme umírajícího Ježíše, ne následkem nějakého neštěstí, nýbrž následkem našich hříchů, pak stojíme tváří v tvář s mnohem větší tragédii. Přestoupili jsme svaté Boží Právo, Jeho Zákon. A když nyní patříme jak On – svatý, neposkvrněný a spravedlivý umírá za nespravedlivé, začíná nás zrůdnost hříchu drtit a zarmucovat. Současně však jsme postaveni před skutečnost nezměrné Boží lásky, neboť vzal naše hříchy na Svou bezhříšnou duši. Proto se nedivme, že satan ze všech sil usiluje, aby nedopustil, abychom hleděli na oběť na Golgotském kříži!

Před dvěma sty léty se John Newton, velký piják, zapřisáhlý námořník, najednou ocitl ve svém duchovním životě tváří v tvář s ukřižovaným Kristem. Tuto svou zkušenost potom popsal následujícími slovy:

Uprostřed neznámosti a husté temnoty,
spatřil jsem zářit hvězdu nebem danou.
V tom světle kříže hory Golgoty,
uzřel jsem tvář pro mne utýranou.
Beránek sněhobílý pro mne umíral,
já tuto tragédii hroznou pochopil,
on můj hřích dobrovolně na se vzal,
bych skrze jeho rány věčně žil.
U Jeho nohou v pláč jsem propukl,
svou vlastní vinou přitlačen jsa v zem.
V pláči a pokání se v prsa bil,
své hříchy vyznával jsem pod křížem.
Bolestmi utýraný na mne upřel zrak.
I ve svém utrpení uslyšel můj žal.
Pak vzhůru vzhlédl do oblak,
s nesmírnou láskou tiše zašeptal:
jsi vykoupený – vykoupený.

(přeložil a rýmy upravil L. V.)

A když přijdeme k úpatí kříže, pak uvidíme a pochopíme co hřích způsobil našemu Spasiteli Ježíši Kristu. „žádostivost pak počne a porodí hřích a dokonaný hřích plodí smrt.“ (Jak. 1:15). Uvidíme to, co se stane s námi, budeme-li nadále hřešit. Hříchy nás přivedou do temnoty oddělení se od Boha, tam, kde bude pouze „pláč a skřípění zubů.“ (Mat. 8:12).

Připusťme, že během návštěvy ve vašem domě uvidím na stole krásnou vázu. Uchopím ji do rukou, abych si ji lépe prohlédl, když mi náhle z rukou vypadne a na podlaze se rozbije na stovky malých úlomků. Jak se asi budu cítit? Samozřejmě, že tím budu velmi zdrcen. Řeknu si však: „Zaplatím ji. Kolik asi stála? Možná 1.000 Kč, možná 2.000 Kč, určitě ne více.“ Pak bych asi řekl: „Příteli můj, velmi mne to mrzí, že jsem rozbil tvou vázu, vyhledám druhou stejnou a koupím ji. Kde jsi ji koupil?“ A tehdy tvá zarmoucená tvář mi odpoví: „To nebyla obyčejná váza. Nekoupil jsem ji v žádném obchodě. Byl to totiž nesmírně cenný muzejní exponát. Na světě existuje ještě pouze jediná taková váza. Nedávno byla oceněna na 20 milionů Kč. Nebudu nyní ještě více zdrcen a zarmoucen, než když jsem neznal její skutečnou hodnotu? Proč tedy? Co způsobilo tento rozdíl? Bylo to zjištění její pravé ceny!

Chápeš to nyní? Ježíš touží ukázat nám cenu hříchu. Chce nám poukázat na to, co hřích učinil v Božím srdci. Skrze umírajícího a krvácejícího beránka na oltáři ve svatyni, chce Bůh obrátit naši pozornost na Beránka, který umíral na kříži Golgoty. Chce, abychom pochopili, že Jej tam přibily naše hříchy. Někdo však může oponovat slovy: „Já jsem tehdy ještě neexistoval, byli to římští žoldnéři, kteří probili Jeho ruce i nohy.“ Ano souhlasí. Jej však nezabily rány od hřebů. Ježíš zemřel následkem zlomeného srdce, umřel pod tíhou lidského hříchu. Dokud se však budeš domnívat, že to nebyl tvůj hřích, který zlomil Jeho srdce, kde si potom zajistíš odpuštění, očištění a vykoupení? „Je to krev, skrze níž se získává smíření.“ (3. Moj. 17:11).

Chceme-li míti moc k vymazání hříchu z našeho života, chceme-li hřích odstranit z našich srdcí, musíme učinit přesně totéž, co činili pokání činící hříšníci ve starověku. Změněna byla pouze svatyně zemská, jež byla kopií nebeského originálu a beránka zastoupil „Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1:29). Musíme předložit naše hříchy Ježíši Kristu a vidět, jakou cenu za ně platí Ten, který snímá hřích světa.

Některé předměty se zaznamenají na fotografické bláně ve zlomku vteřiny, jiné potřebují delší doby osvětlení. Viděl jsi někdy snímky odlehlých galaxií? Některé z nich musely být osvětleny mnoho hodin, aby delikátní světlo vzdálených hvězd jež k nám dosahuje mohlo býti ustáleno na fotografické bláně. I my podobně potřebujeme trochu víc času, abychom se mohli seznámit se skutečnostmi Golgotské oběti. Bylo by potřebné, abychom každý den obětovali alespoň několik chvil soustředěnému rozjímání o Kristově životě a zvláště o Jeho posledních chvílích. Proč asi? Abychom pochopili, jak velmi nás miloval i to, jak hrůzný je hřích.

Když pohlédneš do zrcadla svatého Božího Práva – Desatera a uzříš sebe jako přestupníka, budeš chtít přijít a vložit svůj hřích na Beránka? Bůh nenalezl jiný způsob, aby nás oddělil od hříchů. A kdyby se Ti tvůj hřích jevil jen jako zcela nepatrný, byl to právě tento hřích, který způsobil smrt Božímu Synu, aby ti daroval život.