„Zákon (kněžské právo svatyně) obsahoval jen stín budoucího dobra, ne však tyto věci ve skutečnosti. A proto nemá vůbec sílu, aby svými oběťmi, stále stejnými, které se rok co rok stále opakují, udělal dokonalými ty, kdo se blíží k Bohu. (žid. 10:1).

Velké poselství jež je obsaženo v desáté kapitole epištoly k židům říká, že Ježíš realizuje ve svatyni nové smlouvy to, co nemohlo býti nikdy dokonáno v době vykonávání služby ve svatyni pozemské.

Čím by muselo být vykonávání služby ve starověké pozemské svatyni, aby v ní přinášené oběti mohly přivést k dokonalosti ty, kteří je předkládaly? „Ty oběti by přece už dávno musely přestat, kdyby se jimi dosáhlo u těch, kdo ony obřady konají, že by jim svědomí už nic nevyčítalo, protože už jednou byli od hříchů očištěni.“ (žid. 10:2). Jestliže by oběti zvířat dokonaly službu naprostého očištění věřících od všech jejich nepravostí, pak by služba ve svatyni musela být ukončena.

Během výkladů na universitě jsme na toto téma hovořil se studenty následovně:

Ve vašem městě je velká nemocnice. Jak často je otevřena?

Bez přestání – dnem i nocí.

Proč?

Protože někdo může každou chvíli onemocnět Úrazy mohou býti v každou dobu. Musíme být připraveni k udělení pomoci během celých 24 hodin.

Připusťme, že by se stalo možným naučit lidi řídit automobily tak, aby nezpůsobili žádnou havárii, nebo je naučit žít takovým způsobem aby nebyli nemocni. Byly by potom nemocnice ještě potřebné? Byly by uzavřeny. Proč? Protože by nebylo pacientů! A nyní vám oznámím dobrou zvěst. Nebeská svatyně bude zanedlouho rovněž uzavřena, protože nebudou pacienti! A jestliže říkáš, že je to nemožné, pamatuj, že: „Což je nemožné u lidí, možné je u Boha.“ (Luk. 18:27). Nedokonalost služby v dávnověku záležela na tom, „že krev býků a kozlů nemohla odstranit hříchy.“ (žid. 10:4). Jestliže by hřích byl tak všeobecnou věcí, že krev zvířat by jej mohla odstranit, potom by Boží Syn nemusel opustit svůj nebeský trůn, narodit se v Betlémě, žít v Nazaretu a jít na Golgotu.

On však přišel! On vyřešil problém hříchu skrze svou smrt na Golgotě a potom, v poznání naší lidské přirozenosti, odebral se do nebeské svatyně, aby se odvolával na svou vlastní prolitou krev k odpuštění našich hříchů. Na konci předpovězených prorockých dnů uvidíme Jej uvnitř svatyně, za druhou oponou – ve svatyni svatých, kropícího Svou vlastní krví slitovnici v přítomnosti upřímně a hluboce pokání činícího lidu. Neboť jedině za takovýchto podmínek plného pokání může náš Velekněz vymazat hříchy svého lidu jednou provždy. A když tato služba bude ukončena, Ježíš přijde, aby vzal svůj lid do svých příbytků.

Bůh si vůbec nepřeje neustálé přinášení obětí ani mu to není příjemné. Touží místo toho po naprosté poslušnosti vůči svému Právu – Božímu Dekalogu. Ježíš přišel na tuto zem v lidském těle, aby praktickým způsobem a příkladem ukázal lidem, že je to možné. Pravil: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (ž. 40:9).

Mohl také zcela upřímně říci: „Já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce.“ (Jan 15:10).

Naskytne se otázka, zda současný křesťan může vést takový život, jaký v lidském těle vedl Ježíš před dvěma tisíci lety? Ano, to co nemohla vykonat zvířecí oběť, to vykoná smrt a kněžská služba Ježíšova. „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ (žid. 10:14).

Aby zdůraznil tuto jistotu, apoštol cituje zaslíbení nové smlouvy: „Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán: dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli, na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.“ (žid. 10:16-17). Následovně podává logický úsudek: „Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti.“ (žid. 10:18).

Jakmile budou hříchy dítek Božích v nebeské svatyni navždy odstraněny, nikdy víc již nebudou připomínány ani vzpomínány a tehdy bude moci být svatyně uzavřena. Služby v ní budou natrvalo ukončeny.

Co však znamená, vepsání Práva Božího – Dekalogu do lidských srdcí i myslí? Jak k tomu může dojít? Pochopíme-li že vůlí Boží je mít zalíbení v zachovávání Jeho přikázání a v naprosté oddanosti i poslušnosti o této Jeho vůli přemýšlet a v lásce k Němu ji plnit. Zilustrujme to. Byl člověk, který po celý svůj život v nevědomosti přestupoval čtvrté přikázání zachováváním dne, který Pán nikdy neposvětil. Ale Boží prozřetelností uslyšel trojandělské poselství a byl postaven tváří v tvář pravdě o sobotě, ať už skrze kázání nebo vědeckou debatu nebo skrze knihu, či rozhlas a televizi. Pak začal studovat Bibli a jeho přesvědčení vzrostlo. Co se stalo s jeho myslí? Boží zákon byl v ní zapsán. Tatáž ruka, která vyryla na kamenných deskách deset přikázání na Sinaji, vepsala vůli Věčného Majestátu v naši mysl i srdce.

Zde jsme však mluvili pouze o jednom z deseti přikázání. Bůh má v úmyslu, abychom stálým studiem Jeho zjevené pravdy se stále lépe seznamovali s Jeho vůlí. Měli bychom si natrvalo přivlastnit modlitbu žalmisty: „Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého.“ (ž. 119:18).

„Závěr všeho, co jsi slyšel je: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ (Kaz. 12:13-14).

Když Pán koná analýzu našeho života v nejsvětějším místě svatyně – svatyni svatých, zkoumá vše dle Práva – deseti přikázání „ Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: „Nezcizoložíš,“ řekl také: „Nezabiješ.“ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody.“ (Jak. 2:10-12).

Bůh inspiroval celou Bibli vyjasňováním a rozšiřováním zákona, aby vyzvedl jeho plný význam. Tak, jako někteří z nás potřebují brýle, aby mohli číst běžný tisk, tak Starý a Nový zákon můžeme přirovnat k páru čoček, jež jsou určeny k pohlížení na Právo. Za pomoci Desatera můžeme v našem životě odhalit vše, co se nelíbí Bohu. Můžeme tehdy naše hříchy přinést do svatyně, aby je Bůh mohl smýt svou vlastní krví a nakonec zcela vymazat.

„Neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ (Řím. 3:20). Pavel pak dále hovoří: „Ale hřích bych nepoznal, kdyby nebylo zákona.“ (Řím. 7:7). Jestliže chci objevit skryté hříchy v mém životě za tím účelem, abych prosil Ježíše o jejich vymazání, co musím studovat? Zákon! A Bible, jako zvětšovací skla brýlí, nám pomůže tyto hříchy neobvyklým způsobem odhalit a pochopit. Pozorujme to na několika příkladech.

Ve svém kázání na hoře Ježíš mluvil o některých přikázáních. Citoval například šesté přikázání „Nezabiješ“ a když k němu přiložil „zvětšovací sklo“, představil celou věc tím způsobem, že kdo se hněvá na svého bratra, je taktéž přestupníkem tohoto přikázání. (viz. Mat. 5:21-22).

Apoštol Jan ve své epištole používá k šestému přikázání stejné zvětšovací sklo: „Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah.“ (1. Jan 3:15). Pochop, že Ježíš nemluví jen o tom, že nenávist vede k vraždě. On přímo hovoří, že každý kdo nenávidí již jest vrah. Tato skutečnost nám může býti neznáma, pokud se o ni nedovíme z Bible. Inspirované Boží slovo nám vyjasňuje Právo – Zákon. Skrze zvětšovací sklo potom vidíme zřetelněji.

V kázání na hoře Ježíš citoval sedmé přikázání. „Nezcizoložíš.“ Opět použil „zvětšovací sklo“. „Já vám však pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mat. 5:28). Zde vidíme, že zákon proniká za vnější oponu a zasahuje naše nitro.

Kolem nás se to přímo rojí pochybnou literaturou a nemravnými obrazy, avšak Bůh i v tomto mravně upadlém světě má své věrné, kteří jako Enoch stále chodí s Ním: „neboť jsou bez úhony před trůnem Božím.“ (Zj. 14:5).

Život pravého křesťana bude příkladem respektování sedmého přikázání takovým způsobem, jak jej objasnil Ježíš.

Nyní položím vážnou otázku: Jestliže Bůh posuzuje muže, který hledí na ženu s myšlenkami plnými žádostivosti, jak se Bůh dívá na ženu, jejíž styl života v chování i odívání je úmyslně a zřetelně nasměrován k vyvolání žádosti? Bůh udělí každému odpuštění jedině tehdy, když přijde do velesvatyně a s pokorou vyzná, že překročil sedmé přikázání.

Vidíme, jakým způsobem Bible zvětšuje, rozšiřuje a vyjasňuje význam šestého i sedmého přikázání. Je naší povinností kleknout na svá kolena a s nejhlubší pokorou přiložit „lupu“ inspirovaného Božího slova a ke každému přikázání Dekalogu. Takové zkoumání vlastního srdce přinese bohatou odměnu a odkryje přednosti a povinnosti, o nichž jsme až doposud nikdy nepřemýšleli.

Každodenně se učíme žít. Necítíme povinnost přijít do velesvatyně a s živou vírou pohlédnout dovnitř skrze otevřené dveře? Náš Velekněz a Spasitel čeká, aby splnil svá zaslíbení i příslib Nové smlouvy. On napíše Svůj zákon v našich myslích.