Široká je cesta do záhuby, úzká je cesta do nebe!

Vloženo: 05.04.2011
Zhlédnuto: 333879x
Témata: Hledání Boha

Tisk

„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Matouš 7,13.14)

Dvě cesty, o nichž se zde hovoří, vedou opačným směrem; jedna je úzká a hrbolatá, druhá je širší a uhlazenější, ale vede do záhuby.

Ti, kdo jdou po těchto dvou cestách, jsou rozdílní, pokud jde o povahu, způsob oblékání a jednání. Ti, kteří jdou úzkou cestou, jsou vážní a upřímní, ale zároveň radostní. Cestu jim otevřel Muž bolesti, který ji také sám prošel. Oni vidí jeho stopy, a v tom nacházejí útěchu. Když po ní jdou, hovoří o radosti a štěstí, které je čekají na jejím konci.

Ti, kteří jdou širokou cestou, se zaměstnávají myšlenkami na světské požitky. Svobodně se oddávají veselí a radostem a vůbec nepomýšlejí na konec své cesty.

Po cestě smrti mohou jít se svým světským smýšlením, sobectvím, morálním úpadkem, se svou pýchou a nepoctivostí všichni. Je tu místo pro názory a učení každého člověka. Každý se může libovolně řídit svými sklony a dělat vše, co mu přikazuje jeho sebeláska. Pokud směřujeme do záhuby, nemusíme se ptát na cestu; protože brána je prostorná a cesta široká a naše nohy samy od sebe směřují na cestu, která končí smrtí.

Cesta života je však úzká a brána je těsná. Jestliže lpíte na nějakém hříchu, který je ve vás hluboce zakořeněn, zjistíte, že brána je pro vás příliš těsná a nemůžete jí projít. Chcete-li se udržet na Boží cestě, musíte se zříci svých vlastních cest, své vlastní vůle, svých zlozvyků a nekřesťanských způsobů. Ten, kdo chce následovat Krista, se nemůže řídit světskými názory ani splňovat světská měřítka.

Cesta do nebe je příliš úzká na to, aby po ní s velkou pompou jela společenská smetánka, příliš úzká pro egocentrické a ctižádostivé plány, příliš strmá a hrbolatá, aby po ní mohli stoupat milovníci pohodlí. Kristovým údělem byla dřina, trpělivost, sebeobětování, potupa, chudoba, odpor hříšníků. Jestliže máme vstoupit do Božího ráje, musí být naším údělem totéž.

Neměli byste však dospět k závěru, že cesta nahoru je namáhavá, zatímco cesta dolů snadná. Podél celé cesty, která vede ke smrti, jsou bolesti a tresty, zármutek a zklamání, jsou zde varování, že bychom neměli pokračovat dál. Boží láska ztížila zaslepeným a svéhlavým lidem jejich sebezničení. Je pravda, že satanova cesta se zdá být přitažlivá, ale je to všechno jen klam; cestu zla provází péče v podobě hořkých výčitek svědomí a chátrání. Můžeme se domnívat, že je příjemné řídit se pýchou a světskou ctižádostí; ale na konci je bolest a žal.

Sobecké plány pro nás mohou představovat lichotivá zaslíbení a nabízet nám naději na požitky, ale zjistíme, že naše štěstí je otrávené a náš život má trpkou příchuť nadějí soustředěných na naše vlastní „já“. Možná že brána na cestu dolů se třpytí a je ozdobená květinami, ale na této cestě roste trní. Světlo naděje, které září od brány, postupně slábne, až se změní ve tmu zoufalství; člověk, který jde touto cestou, sestupuje do stínů nekonečné noci.

Cesta do nebe je úzká, ale všichni ji mohou nalézt. Otec ji jasně vyznačil svou rukou. Každý bohabojný hříšník dokáže chodit v čistém a svatém světle. I když cesta nahoru je někdy obtížná a často namáhavá, i když se křesťan někdy musí trmácet a snášet protivenství, ať radostně kráčí kupředu a důvěřuje jako malé dítě v láskyplné vedení toho, kdo „střeží nohy svých věrných“ (1. Samuelova 2,9). Ať má na paměti, že cesta, kterou jde, ho nakonec dovede do příbytků, které Kristus odešel připravit těm, kdo ho milují. „Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den.“ (Přísloví 4,18)

Znamení doby, 22. června 1904