„Tedy sedmý anděl vylil koflík svůj na povětří, i vyšel hlas veliký z chrámu nebeského, z trůnu, řkoucí: Stalo se. I stali se zvukové a hromobití a blýskání, i země třesení stalo se veliké, jakéhož nikdy nebylo, jakž jsou lidé na zemi, země třesení tak velikého.“ (Zj 16,17.18)

Je nám zapotřebí studovat vylití sedmého koflíku. Síly zla se nevzdají bez boje. (7BC 983)

Uprostřed rozbouřeného nebe je jedno jasné místo nepopsatelné slávy, z něhož vychází hlas Boží jako zvuk vod mnohých, řkoucí: „Stalo se.“ (Zj 16,17)

Onen hlas otřásá nebesy i zemí. Nastává silné zemětřesení, „jakého nebylo od té doby, co jsou lidé na zemi, tak silné zemětřesení a tak velké.“ (Zj 16,17.18; KJB) Zdá se, jako by se obloha otvírala a zavírala a jakoby jí probleskovala sláva od trůnu Božího. Hory se otřásají jako třtina ve větru a rozeklané skály jsou rozházeny do všech stran. Ozývá se burácení jako kdyby přicházela bouře. Moře běsní. Je slyšet jekot vichřice jako hlas ničících démonů. Celá země se zvedá a klesá a nadouvá jako vlny mořské. Její povrch se otvírá. Zdá se, že se hroutí její základy. Pásma hor se propadávají. Obydlené ostrovy mizí. Námořní přístavy, jež se svou bezbožností staly podobné Sodomě, jsou pohlceny rozběsněnými vodami. Veliký Babylón přichází na paměť před obličejem Božím, „aby dal jemu kalich vína prchlivosti hněvu svého.“ Veliké kroupy, každá jako „centnéř,“ konají své dílo zkázy. Verše 19,21. Nejpyšnější města země jsou sražena k zemi. Honosné paláce, na nichž velcí muži světa promrhali svá bohatství, aby oslavili sami sebe, se obracejí v trosky před jejich očima. Zdi vězení se trhají a lid Boží, který v nich byl držen pro svou víru, je osvobozen. (GC 636,637)