Ve Starém zákoně vyniká hora Sinaj, kde byl za hromu a blesku vydán zákon Boží, který je závazný pro všechno lidstvo. Na Sinaji byl také dán příkaz k stavbě svatyně. 2 Moj 25,8.40: 26,30

a) Všechno se mělo dít podle nebeského vzoru a bylo "stínem nebeských věcí". Žid 8.5

b) Dle těchto veršů Pán chtěl být uprostřed svého lidu.

c) Jako zákon je nebeského původu, tak i svatyně je dle nebeského vzoru.

d) V Novém zákoně dvě knihy mluví o svatyni: epištola k Židům a Zjevení Jana.

e) Při studiu svatyně si budeme všímat posvěcených osob, míst, věcí, úkonů a dob.

I. SVATYNĚ A JEJÍ VÝZNAM

1. Z čeho sestávala svatyně?

a) Nádvoří. Přesně v centru východní části nádvoří stál obětní oltář. obložený mědí. 2 Moj 38.1.2 Mezi oltářem a svatyní stálo měděné umyvadlo, z něhož si kněží brali vodu k umývání rukou a nohou. 2 Moj 30. 18.19

b) Svatyně. Vlastní stánek sestával ze svatyně a svatyně svatých (velesvatyně). Zde byl po pravé straně stůl s posvátnými chleby, které byly čerstvé každou sobotu. 2 Moj 25.23.30 Stůl byl obložen čistým zlatem.

Po levé straně stál zlatý sedmiramenný svícen. 2 Moj 25.31 Uprostřed před oponou dělící svatyni od svatyně svatých byl kadidlový oltář, obložený čistým zlatem, kde se každého jitra přinášela oběť vonných věcí. 2 Moj 30.1.6.7

c) Svatyně svatých. V ní byla umístěna truhla smlouvy, obložená čistým zlatem. 2 Moj 25.10 V truhle bylo svědectví - Desatero Božích přikázání. 2 Moj 25,16; 34,29 Byl zde na památku i prut Aronův, který kdysi vzkvetl, a mana ve zlaté nádobě z doby putování po poušti, 4. Moi 17.10; 2 Moj 16.33; Žid 9.4 Nad truhlou smlouvy bylo zlaté víko, zvané slitovnice, kde byli proti sobě "dva cherubínové z čistého zlata, jejichž křídla zastírala slitovnici. 2 Moj 25.17.18.20. Nad slitovnicí se zjevovala sláva Páně "šekinah". Odsud také Mojžíš slýchával hlas Hospodinův. 2 Moj 25.22:  4 Moj 7,89

2. Jaký význam měly tyto posvátné předměty v nádvoří, ve
svatyni i ve svatyni svatých?

V každém předmětu byl zobrazen některý rys díla spasení.
a) Nádvoří - Oltář zápalných obětí v nádvoří představoval Golgotu, kde Ježíš obětoval svůj život za hříšného člověka. Umyvadlo mezi oltářem a svatyní symbolizovalo umytí od hříchu a přítomnost Nevinného. Má svou obdobu i ve křtu svatém.

b) Svatyně - Stůl s chleby předložení ukazoval na toho, který sestoupil jako "Chléb z nebe". Jan 6.51 Zlatý sedmiramenný svícen s dokonalým počtem sedmi lamp je obrazem toho, jenž je "Světlo světa". Jan 8,12 Kadidlový oltář je symbolem rodinného oltáře a jakéhokoli místa modlitby, kde je "obyčej modliti se". Sk 16.13

c) Svatyně svatých - Truhla smlouvy obsahující desky zákona, slitovnice nad ní a zastiňující cherubínové se vztaženými křídly představují trůn Boží, jenž je založen na spravedlnosti a nad nímž se klene duha Božího milosrdenství a slitování. Žalm 89,15: Př 20,28: Zj 4,3 "Šekinah", tajuplné světlo nad slitovnicí mezi zastiňujícími cherubíny, byl projev přítomnosti Boha samého, který řekl: "I udělají mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich." 2 Moj 25.8 Svatyně svatých byla umístěna tak, že truhla smlouvy se nacházela přesně v centru západní poloviny nádvoří - podobně jako oltář zápalný byl v centru východní poloviny nádvoří.

3. Roucho kněze i velekněze a jeho význam

a) Roucho kněze bylo zhotoveno z bílého plátna, utkáno z jednoho kusu. Sahalo po kotníky. Pás kněze byl z bílého plátna, vyšívaný modře, purpurově a červeně. Kněz měl na hlavě bílý turban. Jako Mojžíš musel u hořícího keře, v Boží přítomnosti, zout obuv, tak i kněží nesměli vstupovat do svatostánku s obuví na nohou, aby neznesvěcovali posvátné místo. Obuv nechali v předsíni. Než přistoupili ke službě ve stánku úmluvy nebo u obětního oltáře, umyli si ruce i nohy. 2 Moj 28.40-43: 39,28.29 Bílé roucho kněze znamenalo čistotu života, vyšívaný pás byl obrazem ctností a pohotovosti k službě.  Bílá lněná čepice byla symbolem posvěcené mysli. - I věřící Nového zákona jsou "svatým kněžstvem' 1 Petr 2.9

b) Roucho velekněze. Na lněném kněžském rouchu nosil velekněz roucho modré, utkané z jednoho kusu, které bylo na lemu zdobeno zlatými zvonečky a granátovými jablky. Přes ně oblékal nárameník, který byl barvy zlaté, modré, purpurové, šarlatové a bílé a byl přepásán nádherným pásem týchž barev. Nárameník byl bez rukávů a na jeho vrchních okrajích byly vsazeny dva onyxy, do nichž byla vyryta jména dvanácti kmenů Izraele. Přes nárameník oblékal velekněz náprsník, nejposvátnější kus svého oblečení. Byl z téže látky jako nárameník, čtverhranný. Byl zavěšen na ramenou modrou šňůrou na zlatých kroužcích. V něm bylo do čtyř řad zasazeno dvanáct drahokamů, na nichž podobně jako na nárameníku byla vyryta jména dvanácti kmenů Izraele. Vlevo a vpravo od náprsníku byly dva kameny neobyčejného lesku, kterým se říkalo urim a tumim. Za zvláštních okolností a v případě velké potřeby lidu oznamoval jimi Bůh prostřednictvím velekněze svou vůli. Světelný kruh kolem pravého kamene byl znamením nesouhlasu. Veleknězova mitra byla z bílého plátna. Na ní byla modrou nití připevněna zlatá destička s nápisem: "Svatost Hospodinu". 2 Moj 28. kap. Podobně jako u kněze bílé roucho znamenalo čistotu života. Hedvábný velekněžsky šat byl obrazem jeho důstojného úřadu. Jména v náprsníku ukazovala, jak velice má mít velekněz na srdci duchovní i časné blaho Izraele. Vrcholem symboliky byl nápis na zlaté destičce mitry: "Posvěcen Hospodinu!" A to všechno bylo obrazem na Pána Ježíše, který je naším veleknězem. Všechny tyto překrásné symboly se na něm naplnily. On nese na svém srdci všechny lidi, má zájem o jejich spásu a vykonal pro ně vše, co bylo potřebné ke spasení. Žid 8,1

II. OBĚTI A JEJICH VÝZNAM

1. Každodenní oběť

Denní služba sestávala z ranní a večerní oběti a pálení kadidla na zlatém oltáři. Každé ráno i každý večer byl na oltáři v nádvoří spálen jednoroční beránek, čímž byla naznačena každodenní oddanost národa Hospodinu a víra v Beránka Božího "bez vady" - Krista.
2 Moj 29.38.39: 1 Petr 1.19

Ráno i večer vcházeli kněží do svatyně a pálili tam kadidlo na zlatém oltáři. Tehdy již byla připravena denní oběť na oltáři v nádvoří. V této chvíli se lid shromáždil a rozjímal. Než vstoupili prostřednictvím kněze do Boží přítomnosti, zpytovali své svědomí a vyznávali své hříchy. Tiše se modlili s tváří obrácenou ke svatyni. Jejich modlitby stoupaly s vůní kadidla a víra se upírala k oběti zaslíbeného Vykupitele. I v pozdějších letech zajetí lid upíral svůj zrak směrem ke svatyni v Jeruzalémě. 5 Moj 33.10

2. Oběť jednotlivce

Každého dne se konaly také oběti ve prospěch jednotlivých hříšníků. Kajícník přivedl obětní zvířátko do nádvoří. Zde položil ruku na hlavu zvířete a vyznával svůj hřích. Uvědomoval si, že zasluhuje smrt (Řím 6,23), kterou však pro něj zástupně podstupuje zvířátko. Vlastní rukou zvíře zabil. Kněz omočil v jeho krvi prst a pomazal jí rohy oltáře. Ostatek krve vylil u spodku oltáře. 3 Moj 4.27-31 Hříšník si byl vědom toho, že krev zvířete sama jej nemůže očistit. Proto vzhlížel vírou ke Spasiteli. Žid 10,4

3. Oběť za kněze a za všechen lid

Při oběti za hřích kněze nebo všeho lidu byla krev vnesena do svatyně, kde kněz sedmkrát kropil krví před oponou svatyně a pomazal jí rohy oltáře. Tuk spálil na oltáři zápalu v nádvoří, tělo spálil venku za stany. 3 Moj 4. 4-7.21

Sedmero kropení krví před oponou znamená plné zadostiučinění. Prostý kněz neměl dovoleno vejít za oponu, kde byla truhla smlouvy obsahující zákon, jejž hříšník přestoupil. Tímto obřadem byl hřích prostřednictvím krve obrazně přenesen do nejsvětějšího místa. Tyto obřady se konaly každoročně. Hříchy Izraele byly přenášeny po celý rok do svatyně, znesvětily tato posvátná místa a k odstranění hříchů bylo třeba zvláštního opatření. Bůh přikázal, aby se za každé posvátné oddělení i za oltář konalo usmíření, aby se "očistil a posvětil od nečistot synů Izraelských". 3 Moj 16.19

4. Očišťování svatyně - veliký "Den smíření"

V tento den se uzavřel roční cyklus bohoslužeb. Služba dne smíření byla v rukou velekněze. Velekněz strávil předtím celou noc na modlitbě. Ráno se vykoupal a oblékl lněné roucho prostého kněze.

a) Přinesl ranní oběť beránka.

b) Připravil mladého volka a berana v oběť za sebe a za lid.

c) Obdržel dva kozly; vrhá los, čí kozel bude Hospodinův a čí Azazelův.

d) Od lidu měl kozly a berana, za sebe volka. Postavil je před Hospodinem.

e) Zabil volka, oběť za svůj vlastní hřích. Když obětní zvíře leželo při oltáři, velekněz vložil uhlí z oltáře celopálení do kadidelnice, vsypal na ně hrst kadidla a pln úcty a bázně vešel do svatyně svatých. Tam před truhlou smlouvy pálil kadidlo a strávil chvíli modlitby. Kadidelnici nechal na místě nejsvětějším a vracel se pro krev oběti. V misce nesl krev volka na nejsvětější místo, kde prstem namočeným v krvi sedmkrát kropil před slitovnicí, čímž učinil zadost za vlastní hříchy.

f) Zabil kozla Hospodinova v oběť za hřích lidu. Krev jeho vnesl do nejsvětějšího místa a kropil jí sedmkrát jako u volka. Tím očišťoval svatyni od hříchů lidu.

g) Pak smísil krev volka a kozla, pomazal jí rohy oltáře celopálení a pokropil zhora rovněž sedmkrát. Tak byl očištěn oltář.

h) Vkládal ruce na hlavu kozla Azazelova a vyznával nad ním hříchy lidu. Pak byl kozel vyhnán na poušť.

i) Oblékl si velekněžská roucha a během oběti celopálení žehnal lidu smířenému s Bohem.

III. NEBESKÁ SVATYNĚ A JEJÍ VELE KNĚZ

1.V nebesích je svatyně – chrám

a) Starozákonní svatyně byla postavena podle nebeského vzoru.
2 Moj 25.40; 26.30: Žid 8.5

b) Veleknězem nebeské svatyně je sám Ježíš Kristus. Žid 8.1.2 Tam jej viděl Jan uprostřed sedmi zlatých svícnů. Zj 1.12 Viděl tam zlatý kadidlový oltář (Zj 8,3-5) i truhlu smlouvy (Zj 11,19).

2.V nebesích slouží kněz podle řádu Melchisedechova. Žid 7,17

Melchisedech jako král sálemský a kněz Boha nejvyššího
je obrazem Krista, který spojoval úřad královský s kněžským . Žalm 110,1,2,4  Základní rozdíly mezi kněžstvím Áronským a Melchisedechovým-Kristovým jsou tyto:

a) V Áronově kněžství byli kněží posvěcováni "bez přísahy", Kristus ustanoven s přísahou. Žid 7,21

b) V Áronově kněžství kněží umírali, tento "zůstává na věky". Žid 7.23.24

c) Oni kněží přinášeli mnoho obětí, tento jen jednu, dostačující. Žid 7.27; 10.11.12

d) Oni kněží měli své nedostatky, Ježíš je dokonalý. Žid 7,28

e) Oni kněží přinášeli oběť krve zvířat, Ježíš přinesl svou vlastní krev. Žid 9.12.23-26

f) Pozemský velekněz vešel vždy jednou v roce do svatyně svatých, Ježíš jednou na konci času. Žid 9.7-12; 23-28

3. Ježíšova služba v nebeské svatyni

a) Ježíš je před Otcem a věčnou Boží spravedlností jako náš jediný prostředník a přímluvce - orodovník. 1 Jan 2,1 On neoroduje za nás před Otcem jako lidé, kteří chtějí usmířit rozhněvaného soudce. Bůh Otec je láska, ale také spravedlnost. Jako kněží ve Starém zákoně předkládali krev obětí, tak Kristus v nebeské svatyni prosí za každého hříšníka, který se dovolává jeho spásné krve. Jeho orodování je nesrovnatelně vznešenějšího charakteru než služba kněží nebo přímluva člověka.

b) Kristovo dílo spásy pokračuje v nebesích. Ježíš zvolal na kříži "Dokonáno jest!" Tím vykonal všechno, co mohl na této zemi vykonat. Pohledem na golgotský kříž, vírou v Beránka Božího, jenž vzal na sebe naše hříchy, dosahujeme spásy. Ježíš vstoupil na nebesa, ale nepřestal dále působit pro člověka a pro zájmy vesmíru.
Epištola Židům je mohutným svědectvím o tom, že Ježíš je nejen Beránek Boží, ale také velekněz nebeské svatyně. Náš přímluvce uplatňuje své nároky před Boží spravedlností. On je Beránkem, ale také věčným veleknězem, na němž budeme vděčně, radostně a šťastně na věky závislí.

4.Člověk se odvážil konat na zemi kněžskou nebeskou službu Kristovu.

a) Když Ježíš skonal na Golgotě, roztrhla se opona chrámová "od vrchu až dolů" na znamení, že je konec kněžské služby, kdy lidé zabíjeli zvířátka jako oběť za hříchy. Mat 27.51 Boží ruka "od vrchu dolů" roztrhla nebeskou oponu.

Židovští kněží však přesto nadále přinášeli oběti v chrámě, ač to nemělo před Bohem žádnou platnost. Tyto obřady byly vlastně zneuznáním dokonalé oběti Kristovy. Proto musel Bůh znovu "od vrchu dolů" zasáhnout. Roku 70 po Kr. byl zničen celý chrám i Jeruzalém a Židé už nemohou přinášet oběti.

b) V Novém zákoně neexistují kněží – obětníci, neboť Ježíš přinesl dostatečnou oběť. On je jediným veleknězem. Věřící jsou  'královským kněžstvem" v tom smyslu, že přinášejí "duchovní oběti" (1 Petr 2,5), „sami sebe vydávají v oběť živou" a káží o dokonalé oběti Ježíšově. 1 Petr 2.9 V církvi křesťanské mluvíme o "všeobecném kněžství" věřících.

c) Přesto se do některých křesťanských církví vloudilo nebiblické učení o tzv. Transsubstanciaci, podle něhož při večeři Páně chléb se mění ve skutečné tělo Kristovo a víno v jeho krev. Sloužící duchovní je nazýván knězem, jenž koná mešní oběť, která prý má přesně stejnou cenu jako oběť Ježíšova na Golgotě. V chrámech jsou nadále oltáře se svatostánky a svátostí, před níž věřící poklekají. Před oltáři svítí tzv. věčné světlo. Kněží se oblékají do krásných rouch jako ve Starém zákoně. Nad oltáři vídáme sochy přikrývajících andělů. Schází tam však "šekinah" - Boží sláva. V oběť se přináší i kadidlo, zní krásná chrámová hudba, citlivé srdce věřících reaguje na tklivé obřady.

d) Na základě učení o transsubstanciaci se tvrdí, že mše (liturgie) je "ustavičným opakováním oběti kalvarské". Má prý tedy nekonečnou cenu. Písmo však praví zcela zřetelně, že Kristus nevstoupil do svatyně lidskou rukou udělané, ale do svatyně nebeské. Ne aby častokrát sebe obětoval, jak to činil velekněz staré smlouvy s cizí krví. Kristus se obětoval pouze jednou a jeho oběť je dostačující. Jako lidé jednou umírají a jednou budou souzeni, tak i Kristus byl jednou obětován a podruhé přijde jako Pán pánů a Král králů bez tíže našich hříchů. Žid 9,24-28

e) Zásluhy krve prolité na Golgotě nepřednáší Bohu pozemský kněz, o kterém se tvrdí, že má moc svolat Krista na oltář, ale Ježíš sám, jediný orodovník, jediný přímluvce, jediný Spasitel. Jeho dílo pro lidskou rodinu neskončilo.

Závěr:

Na Sinaji bylo vydáno Desatero Božích přikázání i příkaz ke stavbě svatyně. Když Pán Ježíš přišel na tuto zemi, naučil nás svým životem i slovem hlouběji chápat zákon Boží, pro jehož přestupování bylo lidstvo postiženo bolestmi a smrtí. On přinesl oběť za hříchy lidí a nyní jako nebeský velekněz "vždycky je živ k orodování za ně". Žid 7.25b