Bude nutno, abychom v našem studiu přeskočili z osmé až do třinácté kapitoly.Ačkoli jsou ve vynechaných kapitolách obsaženy jedny z nejdůležitějších pravd Bible, čas, který je nám přidělen, je příliš krátký na to, abychom je důkladně prostudovali. A tak dnes započneme studium třinácté kapitoly, protože pojednává o otázkách, jež jsou životně důležité pro ty, kdo věří v poselství třetího anděla. Tato kapitola je neustále používána k tomu, aby se dokázalo, že světská vláda má co do činění s náboženstvím. Příčina této chyby je v tom, že kapitola je považována za zprávu o povinnostech světských vládců a vymezení rozsahu jejich moci. To je však omyl.

V této kapitole apoštol Pavel hovoří k lidem, kteří vyznávají, že jsou křesťané. Jak jsme se zde již zmínili, důkaz toho je na počátku epištoly ve druhé kapitole, kde se apoštol obrací na ty, kteří spoléhají na Zákon a chlubí se Bohem. Od toho místa je epištola adresována těm, kdo tvrdí, že znají Boha. V sedmé kapitole Pavel říká: „Vždyť mluvím k těm, kteří znají zákon.“ Řím. 7:1. A tak i tato kapitola není nějakou instruktáží pojednávající o povinnostech a omezeních světských vládců, nýbrž je adresována církvi, ukazujíce, jak mít pravý vztah k Bohu a přitom se vyhnout sporům se světskou vládou. Budeme-li mít toto na mysli, velmi nám to pomůže ve vyřešení mnoha důležitých otázek, nad kterými máme uvažovat v této kapitole.
„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.“ Řím. 13:1-2. Tyto verše nemají být vykládány tak, že křesťané musí uposlechnout každé nařízení, které jim světská vláda uloží. Můžeme si připomenout dobu, kdy tato slova byla napsána a lid, na který se apoštol obrací. Byla napsána v době, kdy panství římské obsahovalo prakticky celý tehdy známý svět. Epištola je adresována sboru v Římě, tedy hlavním městě celého světového impéria. Císařem byl v té době Nero, který byl bezpochyby nejpřevrácenější, nejkrvežíznivější a nejbezuzdnější monarcha, jaký kdy seděl na trůnu kteréhokoli lidského království. Předpokládám, že na světě neexistoval jiný, jemu podobný člověk, který by v sobě zahrnoval tolik zla v jedné osobě jako Nero, císař římský. Byl to pohan všech pohanů.

Zákony, které v Římě vstoupily v platnost, uznávaly pohanské náboženství a byly namířeny proti křesťanství. Za Neronovy vlády nastalo to nejkrutější pronásledování věřících, jaké se kdy odehrálo od počátku světa. A bylo to právě za tohoto pronásledování, kdy apoštol Pavel ztratil svou hlavu. Již z těchto skutečností je patrno, že z jeho slov o poddanosti světské vrchnosti se nemůže vyvozovat závěr, že musíme učinit vše, co nám tato vrchnost nařídí. Kdyby to Pavel býval tak udělal, nikdy by nebyl popraven, on však trpěl proto, že pravda, kterou kázal, byla zcela protichůdná zásadám římských zákonů. Těžko bychom si představili, že apoštol Pavel by jednu věc kázal a jinou věc činil. Pak tedy vyvstává otázka, co je míněno tím, když jsme nabádáni k poslušnosti a poddanosti vůči světské vrchnosti.

Přistupme k této otázce z druhé strany. Nemáme vzdorovat vrchnosti. Proč? Protože jsme dětmi Nejvyššího, dětmi nebeského království, jehož zákonem je pokoj. Vládcem tohoto království je Kníže pokoje. A tak, protože jsme vysvobozeni z moci temnosti a přeneseni do království Jeho Syna, máme tomuto pokoji Božímu dovolit, aby vládl v našich srdcích. (Kol. 3:15). Proto máme usilovat o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. žid. 12:14.

Ve 12. kapitole k Římanům máme poučení: Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Řím. 12:18. To neznamená, že máme žít v pokoji s lidmi pouze tak dlouho, jak jsme schopni snášet jejich provokace, a až se stanou nesnesitelnými, že máme dát průchod obyčejné hádce. Ne. Znamená to, že, je-li možno, pokud to záleží na vás, máte žít v pokoji se všemi lidmi. Jak dalece je tedy pro křesťana možné žít v pokoji se všemi lidmi? Pokud je na něm je to možné vždycky. Protože on skutečně zemřel hříchu a žije v Kristu. Skrze víru v jeho srdci přebývá Spasitel, který je Knížetem pokoje. A tak neexistují žádné okolnosti, za kterých by mohla být ospravedlněna ztráta jeho trpělivosti a vyhlášení boje vůči jinému člověku nebo vrchnosti.

V Gal. 5:18 je nám řečeno: „Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.“ Skutky těla jsou ty, které jsou činěny pod Zákonem a ve výčtu těchto skutků nacházíme také slovo „svár.“ Křesťan nemůže mít účast na sváru, protože není v těle. Svár u nás nemůže mít žádného místa. A tak pokud na nás je, bude vždy pokoj. Ale jestliže lidé, s nimiž máme co do činění, obrní svá srdce proti pravdě Boží a nenechají ji na sebe zapůsobit, začnou problémy. Ale ty problémy budou z jejich strany, na naší straně zůstane trvalý pokoj.

V 1. Petrově 2:21 a dále je nám řečeno, že Kristus trpěl za nás a zanechal nám příklad, abychom šli v Jeho šlépějích. Ten, jemuž bylo spíláno a zlořečeno, nespílal a nezlořečil. Když trpěl, nevyhrožoval, ale odevzdal se Tomu, který spravedlivě soudí. Kristův příklad, když stál před sanhedrinem a před Pilátem, je příkladem dokonalého pokoje. A tak následujeme-li příkladu Kristova a napomenutí Pavlova, který jsa inspirován, musel s tímto napomenutím sám být v souladu, nikdy nedojdeme k onomu oblíbenému uzávěru, že trpělivost přestává být ctností. Jsme-li křesťané, láska Kristova přebývá v našich srdcích. Láska je trpělivá a všechno snáší.

V kázání na hoře nám Spasitel přikázal: „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi, ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ Mat. 5:39. Míní to opravdu Pán Ježíš tak, jak to říká? Co je tím míněno, jestliže k nám přijde bezbožný člověk a dopustí se na nás osobního násilí, máme se bránit nebo ne? Tuto otázku chci nechat otevřenou, abyste si rozhodli sami.

Bez ohledu na to, pod jakou vládou křesťan žije, je zavázán povinností neodporovat jejím nařízením. Všechny vrchnosti, ať již dobré, zlé nebo bez zájmu, jsou od Boha. A tak bezbožnosti existující ve vrchnosti neomlouvají křesťana v jeho odporu. Všechny vlády jsou od Boha a jsou vždy lepší než anarchie. Nejsou však ustanoveny k tomu, aby podporovaly nebo vykonávaly náboženství, protože Bůh nevložil svou autoritu v otázkách víry na žádnou světskou vrchnost, i přesto, že je ustavena od Něho.

Jak tedy být poddán světské vrchnosti a přitom jí neprokazoval poslušnost ve všech věcech? Vezměme jeden dobře známý příklad. Nebúkadnesar byl králem Babylóna a jeho vláda byla s jistotou určena Bohem, protože Hospodin dal všechny země, nad kterými měl vládnout, do rukou Nebúkadnesara, krále babylónského a všechny národy mu měly sloužit a také jeho synovi i vnukovi. Nebúkadnesar vystavěl zlatou sochu a nařídil, že až zazní hudba, všichni lidé se jí musí poklonit. Králi bylo oznámeno, že ti tři Hebrejové, jménem Šadrak, Méšak a Abed-nego před sochou nepadli a neklaněli se jí. Král si je předvolal a řekl, že ačkoli ho neposlechli, promine jim jejich urážku, pokud při novém zaznění hudby budou jeho nařízení ctít a soše se pokloní. Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ Dan. 3:16-18.
Neodporovali králi. On jim dal možnost výběru. Mohli si vybrat jednu ze dvou alternativ: buď se poklonit, anebo být vhozeni do rozpálené pece. A nadto ještě řekli králi, že jejich Bůh je schopen je vyprostit z jeho rukou. Nevěděli však, zda to učiní či nikoliv. To tam v tu chvíli nehrálo žádnou roli. Pokud Bůh nezasáhne a nevysvobodí je, budou spáleni. Byli vyrovnaní a ochotní oddat své života a zvítězit ve smrti. Ať už Bůh zasáhne či nezasáhne, budou vyproštěni z rukou krále.
Jaký je tedy vztah křesťanů k civilní vládě? Kristus je Pomazaným. K jakému úřadu byl Pomazán? Aby nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění. Iz. 61:1. Přichází doba, kdy se království tohoto světa promění v království našeho Pána, jak to mohl vidět prorok.

Ve 2. žalmu můžeme číst: Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. ž. 2:8. Co s nimi učiní? Rozdrtí je. Ta chvíle ještě nepřišla. Proto Kristus, Prostředník, nemá naprosto co činit se světskými vládami. Jeho vláda je duchovní vládou v srdcích Jeho lidu. Jeho království (neboť On sedí na trůnu a vládne), je královstvím v srdcích Jeho lidu. Vládne tam, kde je nemožné vládnout světským králům – v srdcích lidí. Tam může být trvalá vzpoura a oni tomu nemohou zabránit. Může tamtame být trvalý pokoj a oni ho nemohou narušit. Spasitel sedí na trůnu milosti a udílí ji, aniž by do toho mohla zasáhnout jakákoli světská vrchnost. A činí to způsobem, kterému nemohou zabránit.
Významní lidé tohoto světa vykonávají moc nad ostatními, ale Kristus přikázal, že mezi Jeho lidem se tak dít nemá. Ten, kdo chce mezi nimi být největší, má být služebníkem všech.

Vezměme si Daniele za příklad lidí, kteří mají být poddáni světské vrchnosti, a přesto si zachovat svou poddanost vůči Bohu. Byl vydán výnos, že kdokoli by o něco žádal některého z bohů nebo lidí v období vymezených třiceti dnů, bude uvržen do lvové jámy. Daniel v království zastával vysoké postavení a byl to mírumilovný občan tak, jak se sluší na každého křesťana. Pro něho by nebylo těžké říci: „Já nepotřebuji o nic žádat žádného člověka po třicet dnů a také se mohu uzavřít ve svém domě, kde mne nikdo neuvidí a tam se mohu tiše modlit. Tak mohu neomezeně pokračovat v uctívání Boha nebes bez toho, že bych proti sobě vyvolal hněv krále.“
59
Tohle je pro nás záležitost životní důležitosti. Až budeme vystaveni pronásledování, přestaneme na našich polích otevřeně pracovat prvního dne v týdnu, jak jsme to doposud činili, budeme něco v tichosti dělat ve svém domě, aby nás nikdo neviděl, anebo uděláme to, co udělal Daniel? On otevřel svá okna a udělal přesný opak toho, co mu bylo řečeno – vzkládal své žádosti na Boha nebes. Dělal to s takovou otevřeností, že ho mohl vidět každý z jeho nepřátel, přestože za takovéto jednání měl být uvržen do jámy se lvy. Zdali neschováváme svůj svícen pod nádobu, jednáme-li ustrašeně a uzavřeme se ke své práci do svých domů, aby nás nikdo neviděl? Někteří říkají, že není na místě nerozumně hazardovat. To je pravda. Ale byli bychom nerozumní hazardéři, kdybychom se zachovali tak, jak se zachoval Daniel? Chceme tvrdit, že se choval nerozumně?

V 1. Petrově 2:13-17 je nám řečeno: Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte. Tato slova korespondují s Řím. 13:7.

Petr vztahuje tuto zásadu na menší věci života a hned poté, kdy mluví o povinnosti poslouchat krále, hovoří o povinnostech služebníků vůči pánům. Pokud se nacházíme v postavení poddaného, bez ohledu na to, zda náš pán vládne jednomu člověku nebo miliónům lidí, musíme mu být poddáni. Ale předpokládejme, že náš pán je zlý člověk a svým poddaným ukládá činit zlé věci. Co potom? V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. 1. Petr 2:19-20.

Jestliže se člověk nachází v poddanosti vůči zlému pánu a dělá vše, co od něho tento člověk požádá, jak za to může trpět? Je ochotným nástrojem v rukách svého mistra. Utrpení je však způsobeno tou skutečností, že člověk odmítne bezbožná nařízení. A tohle je to, co je milé před Bohem. Neuposlechl vrchnost. A protože neuposlechl, trpí. On však trpí pro konání dobra. Kdyby v těchto věcech byl poslušen svého pána, musel by odmítnout poslušnost Bohu. A my víme, že tohle vy byl omyl. Věřící má veškeré oprávnění neuposlechnout všechna bezbožná nařízení své vrchnosti, ovšem vždy za předpokladu, že pokud přijde trest za toto neuposlechnutí, přijme je snášenlivě a s trpělivostí. Toto je milé před Bohem. Již to, že člověk trpí pro konání dobra, svědčí o tom, že je služebníkem Božím a je Mu milý. Jak je tedy možné, že můžeme být poddáni světské vrchnosti, a přesto dělat přesný opak toho, co nařizuje? Tím, že se raději poddáme trestu, než abychom vykonali bezbožnost, která je nám uložena. Jako křesťané jsme poddáni Bohu, té nejvyšší moci a jen Jemu samotnému.

Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Řím. 13:3. O téže věci mluví Izajáš, když říká: „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte.“ Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Iz. 8:12-13. Křesťané musí svého Pána posvětit ve svých srdcích. Potom se jejich strachem stane On a oni se pak nemusí strachovat z toho, co jim mohou učinit lidé.
Totéž praví Petr, když říká: „Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. 1. Petr 3:14-16. Neobávejte se jejich strachu. Proč? Protože jsme posvětili svého Pána v našem srdci a naším strachem je On. Bůh je s námi, Kristus je s námi, a když lidé nás zahrnují výčitkami a pohaněním, nezahrnují vlastně nás, ale našeho Spasitele. On je tím, kdo trpí, ne my.

My máme v našem srdci posvětit svého Pána a být vždy hotovi vydat počet z naděje, která je v nás. Ze spojení těchto slov, jakož i z ostatních veršů, jež byly citovány, mi připadá, že ta zvláštní chvíle, kdy máme vydat počet z této naděje, je právě ta chvíle, kdy jsme předvedeni před vrchnost z důvodů činění dobra. Jakou tam máme pomoc? Posvětili jsme svého Pána v našich srdcích tím, že jsme do srdcí přijali Jeho slovo, a tak se nijak zvlášť nemusíme připravovat co jim řekneme. Protože: „Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník.“ Luk. 21:15.

Myslím, že nejdůležitější věcí pro všechny ty, kdo mají tuto zvláštní pravdu, s níž se máme dostat do problémů se světskou vrchností, je posvětit Pána ve svém srdci Duchem Božím a Jeho slovem. Musíme se stát studenty Jeho slova a následovníky Kristovými a Jeho evangelia. Věřím, že mezi námi jsou zemědělci a řemeslníci, kteří ačkoli nikdy nevytvořili žádné kázání, posvětili svého Pána v srdci opravdovým a věrným studiem Jeho slova. Tito lidé budou pro svou víru přivedeni před soudy a tam bude kázání evangelia jejich obranou, protože v té chvíli Bůh vloží do jejich úst takovou moudrost, před níž nebudou moci protivníci ani obstát ani jí odolat.

Někdy lidé říkají, že není nutné, abychom tak vyvyšovali naši víru a dostávali se tak do nebezpečí soudů a pronásledování. Jestliže však přijmeme takovýto pohled na věc, co jiného činíme, než že schováváme svíci pod nádobu? Nedovolíte-li nikomu, aby viděl záři vašeho světla, jaké dobro z něho vyplyne?

Někdy jsme v nebezpečí, že tak úzkostlivě zadržujeme pronásledování, abychom mohli v pokoji pracovat, že toto dílo pokoje zanedbáváme. Říká se nám, že pokud neuposlechneme zákony a ocitneme se proto ve vězení, trpí tím naše manželky a rodiny, a že naší první povinností je starat se o ně. Ale bratři, kam až chceme takovouto myšlenku dovést? Máme svou věrnost vůči Bohu prokázat, anebo ji skrýt? Slýchávám: „My si naši víru můžeme zachovat, ale můžeme si ji zachovat i v tichosti. Nesmíme opustit naše rodiny, aby trpěly!“ Bratři, co pomůže člověku, aby celý svět získal a ztratil by svou vlastní duši? Náš Mistr praví: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Mat. 10:39.
Vraťme se k Danielovi. Neschoval se nikam, kde by se potichoučku modlil. On předkládal své prosby zcela otevřeně. „Ano, jenže tehdy byla jiná doba, dnes jsme v 19. století,“ slyším odpověď. Souhlasím, že žijeme v 19. století, ale ne že je jiná doba. Je úplně stejná. Lidé tehdejší doby mu mohli říkat: „Danieli, ty máš nesmírně výhodné postavení, ve kterém můžeš pro svůj lid vykonat ještě mnoho dobra. Můžeš je ochránit před pronásledováním. Nevystavuj se jistému rozsudku smrti a ani nevystavuj svůj lid katastrofě, která pak bude následovat!“ Ale Daniel přesto zvolil jámu lvovou. A zvolil ji proto, že jeho víra byla živá a každý ji mohl vidět. Ale přineslo to jeho lidu katastrofu? Naopak. Výsledkem jeho poslušnosti bylo jméno Boží vyvýšeno a ctěno v tomto pohanském národě tak, jako nikdy předtím.

Naší povinností je kázat evangelium. Povstat a nechat světlo zářit. Pakliže to uděláme, Bůh zdrží větry bouře tak dlouho, jak mají být ještě zdrženy. Bratři, poselství třetího anděla je největší věcí na světě. Lidé se na to tak nedívají, ale přijde doba, kdy se toto téma stane předmětem hovorů všech úst schopných hovořit. Nezpůsobí to však lidé, kteří tuto pravdu zdržují v tichosti, ale ti, kteří důvěřují Bohu a nemají strach hovořit slova, která On jim dal.

Pokud to tak uděláme, nebudeme toužit vzít svůj život do vlastních rukou a já za to Bohu děkuji. Naše životy budou s Kristem skryty v Bohu a On o ně bude pečovat. Právě se prostě dostane toto vznešené místo muži a ženami, kteří jdou vpřed, kážíce evangelium a jsouce zároveň poslušni všeho, co káží. Nechť lidé poznají pravdu. Bude-li ještě doba pokoje, kdy je možno ji šířit, buďme za ni vděčni. A jestli budou ustanoveny zákony, jejichž cílem bude odříznout veškeré možnosti jak pokračovat dál, můžeme být vděčni, že ctíme takového Boha, který obrací hněv lidský v Jeho chválu. A On to učiní. Rozšíří své evangelium právě těmi zákony, které byly zavedeny k jeho zničení. Bůh zdržuje větry, bratři a přikazuje nám nést poselství. Bude je držet tak dlouho, jak to pro nás bude nejlepší. A jakmile budou uvolněny a my ucítíme první známky pronásledování, budou činit jen to, co jim Bůh dovolí.
My zpíváme:

Plujíce po klidných vodách k nebesům, s vděčným srdcem, k Tobě, ó Bože, unášeni jsme vánkem příznivým. Ale ať se zvedne bití vln a upokojení navrátit se nechce, blahoslavené to strádání a laskavá ta bouře, jež nás domů zahání, kde bude zas tak dobře.

Bratři, my tuto píseň často zpíváme, přestože jí nevěříme. Protože když přicházívá bouře, máme dojem, že pro nás není nejlepší, abychom ji nechali běsnit. A tak se schováváme a snažíme se, aby nepřišla. Všechno však poslouží k uplatnění Boží vůle. Bouře uspíší pokoj a odpočinutí nebude meškat se svým příchodem.
„Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň, clo, komu clo, úctu, komu úctu, čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.“ Řím. 13:7-8. Pakliže toto činíte, žijete v pokoji se všemi lidmi, pokud na vás jest. Miluješ-li svého bližního jako sám sebe, je to naplněním Zákona, protože člověk na to,aby mohl milovat bližního, musí nejdříve milovat Boha. Kromě Boha zajisté není žádné lásky.
Jestliže miluji bližního jako sebe samého, je to prostě proto, že v mém srdci přebývá láska Boží. A není na světě člověka, který by mne od Něho mohl odloučit. Je to právě tento důvod, proč se apoštol odvolává na druhou desku Zákona. Činíme-li totiž své povinnosti vůči bližnímu, je to přirozeným důsledkem lásky Boží.

Někdy se hovoří, že první deska Zákona ukazuje naše povinnosti vůči Bohu a vyvolává víru, zatímco druhá deska definuje povinnosti k bližnímu a vyvolává mravnost. Ale ta druhá deska obsahuje povinnosti vůči Bohu právě tak, jako ta první. Když David přestoupil dvě z přikázání druhé desky, když se vyznává z hříchu, praví: „Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.“ ž. 51:6. Bůh musí být první a poslední ve všem a vždy. A jestliže požadavky Božích přikázání vyžadují, abychom činili opak toho, co vyžadují požadavky člověka, musíme uposlechnout Boha a svou důvěru vložit na Něj.

Vůbec nezáleží na tom, zda bezbožní kladou překážky do cesty. My máme jít se svým dílem vpřed. Když izraelský národ vycházel z Egypta, přišli až k místu, kde se před nimi rozprostíralo Rudé moře a za nimi pouze hory a egyptské vojsko. Avšak příkaz k Mojžíšovi zněl: „Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.“ Ex. 14:15. Jak mohli jít, když před nimi bylo moře a za nimi jejich nepřátelé? Vůbec na tom nezáleželo. Bůh řekl: „Jdete dál.“

Tyto věci jsou napsány k napomenutí nás, na které mají přijít poslední události tohoto světa věků. Izraelští měli jít vpřed na slovo Hospodinovo. Nic na tom neměnila skutečnost, že se před nimi rozkládalo širé moře. Bůh je před nimi otevřel a oni přešli suchou nohou. Kdyby to však neučinil, mohli by právě tak dobře přejít moře po hladině. Na příkaz slova Božího to možné bylo. Takto kráčel i Petr po Galilejském jezeře.

Nesmíme nikdy zapomenout, že jsme dětmi Božími a jako takoví jsme přemohli svět. Všechna naučení, která jsme si zde prostudovali, nás mají připravit na dobu těžkostí. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj (t. j. Ježíš Kristus), abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.