Jediná cesta do nebe

Vloženo: 13.12.2010
Zhlédnuto: 172974x
Témata: Hledání Boha

Tisk

Ježíš Kristus žil, trpěl a umřel proto, aby nás vykoupil. Bůh dopustil, aby Jeho milovaný Syn přišel ze světa slávy na tento hříchem zkažený svět, opustil pocty i slávu a zakoušel urážky, ponížení, nenávist i smrt. On, který byl totožný s Bohem, pocítil v duši ono hrozné odloučení, které způsobil hřích mezi Bohem a lidmi. Tato veliká oběť byla úžasným projevem Otcovy lásky k nám.

Kristus se stal jediným prostředníkem, skrze kterého Bůh vylil svou velikou lásku na hříšný svět. Jedině Jeho obětí může spravedlivý Bůh očistit od hříchu každého, kdo v Něj uvěří.

Měli bychom si uvědomit tu velikou cenu za naše vykoupení a nové postavení, které je nám nabízeno. Hříchem jsme se ocitli v Satanově poddanství, ale obětí Ježíše Krista se můžeme znovu stát Božími dětmi - dětmi Nebeského Krále. Takové lásce se nemůže nic vyrovnat!

Ježíš Kristus nám zdarma nabízí druhou šanci a je jen na nás jestli Ho přijmeme hluboko do našeho srdce a budeme spojení s Kristem každý den obnovovat.

Nestačí si říct -  já v něj věřím, a tak se dostanu do nebe, to není pravá víra. Pravá víra mění srdce. Když si člověk uvědomí že Stvořitel Boží syn který nás mohl jedním slovem všechny zničit a vytvořit si jiné lidi, poslušnější, přišel na zem a trpěl a zemřel za nás, je to něco tak neskutečného, že nás to nemůže nechat chladnými.

Proto prvním krokem víry je opravdová a hluboká lítost nad našimi hříchy které našeho Stvořitele ukřižovaly a hluboké pokání.

Pak do našeho srdce vstoupí Duch svatý a přetvořuje nás ke svému obrazu, abychom byli plní lásky a nepřestupovali Boží zákon. Je to proces, a čím více si člověk uvědomuje Boží lásku tím více vidí své vlastní chyby a tím více prosí o vedení a odpuštění.

Vlastní silou nemůžeme nikdy hříchu uniknout, protože naše myšlení je zlé a my se sami od sebe nemůžeme změnit. Všechna lidská snaha o dobré chování nemůže změnit srdce. To může jen Ježíš Kristus, který dá do srdce nový život a pak se teprve člověk může odvrátit od hříchu zpět k svatosti.

Člověk musí mít nové srdce, novou touhu, nové předsevzetí a nestačí k tomu jen dobré vlastnosti, ale musí se znovu narodit z Ducha Svatého. Nestačí, abychom viděli Boží lásku a milosrdenství. Nestačí, abychom poznali moudrost a spravedlnost Jeho zákona, ale musíme přijmout oběť Ježíše Krista a vírou nechat proměnit své srdce.

Pravé pokání obsahuje upřímnou lítost nad hříchem a odvrácení od hříchu. Hříchu se nezřekneme, dokud nepoznáme jeho hříšnost; opravdová změna v životě nastane, až když se od hříchu odvrátíme srdcem.

Poddá-li se však srdce vlivu Ducha, probudí se svědomí a hříšník pocítí něco z hloubky a svatosti zákona Božího, základu vlády Boží na nebi i na zemi.

Život Spasitelův je skvělým příkladem zachovávání zásad zákona Božího - lásky k Bohu a k člověku. Jeho život byl plný shovívavosti a nesobecké lásky. Hledíme-li na něho, tehdy poznáváme hříšnost svých srdcí.

Jediný důvod, proč se nám nedostává odpuštění spáchaných hříchů, je v tom, že nejsme ochotni pokořit svá srdce a nechceme se podřídit podmínkám božské pravdy. Vyznání hříchů, ať veřejné nebo osobní, má být upřímné, má být učiněno svobodně a nemá být od hříšníka vymáháno. Nesmí být také učiněno lehkovážně a nedbale a nesmí být vynuceno od těch, kdo ještě nemají jasnou představu o strašné povaze hříchu. Jen vyznání, které vychází z hloubky našeho nitra, najde cestu k Bohu věčného slitování.

Vyznání bez upřímné lítosti a bez nápravy není Bohu milé. V životě musejí nastat rozhodné změny; všechno, co není Bohu milé, musí být odstraněno. To je výsledek pravé lítosti z hříchů. Vyznávání Krista bez takové hluboké lásky je pouze slovní projev, jen suchá formalita. Všichni, kdo přiznají svou vinu, budou ospravedlněni, neboť Ježíš bude za každého kajícníka prosit svou krví.

Jakmile Duch svatý probudil tvé svědomí, poznal jsi do určité míry zlo hříchu, jeho moc, jeho vinu a jeho bídu a pohlížíš na něho s nelibostí. Cítíš, že hřích tě odděluje od Boha, že jsi v zajetí moci zla. Čím více se snažíš vymanit, tím více si uvědomuješ svoji bezmocnost. Tvé pohnutky jsou nečisté i tvé srdce je nečisté. Poznáváš, že tvůj život je plný sobectví a hříchu. Toužíš, aby ti bylo odpuštěno, abys byl očištěn a vysvobozen. Usiluješ o to, abys byl v souladu s Bohem, abys mu byl podoben. Co máš dělat, abys toho dosáhl ?

Jdi tedy k němu a žádej ho, aby smyl tvé hříchy a dal ti nové srdce. Důvěřuj mu, že to učiní, poněvadž to slíbil.

Když ses zasvětil Ježíši, neodcházej, neodděluj se od něho, nýbrž vyznávej každý den: "Jsem Kristův, jemu jsem se zasvětil." Pros ho, aby ti dal svého Ducha a uchoval tě svou milostí. Poněvadž ses odevzdal Bohu a uvěřil, že ses stal Božím dítětem, žij stále v Bohu. Apoštol Pavel píše: "Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána" (Kolským 2,6).

Ježíš chce, abychom k němu přišli takoví, jací jsme, hříšní, bezmocní, závislí. Smíme přijít se všemi svými slabostmi, se svými bláhovostmi, se svou hříšností a padnout k jeho nohám v lítosti

Bylo-li srdce obnoveno Duchem Božím, podá o tom svědectví sám život. Změna se projeví v povaze, ve zvycích, v jednání. Ukáže se jasný, nápadný rozdíl mezi tím, jaké byly dříve, a jaké jsou nyní. Povaha se neprojevuje příležitostnými dobrými skutky nebo občasnými zlými činy, nýbrž každodenním projevem a jednáním.

Ti, kdo se stanou novými stvořeními v Kristu Ježíši, přinesou plody Ducha, což je "láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání" (Galatským 5,22-23). Přestanou nacházet zalíbení ve starých neřestech, za to však vírou v Syna Božího budou kráčet po stopách Kristových, obrážet jeho povahu a budou čistí, jako je čistý On.

Jsou dva omyly, před kterými se musejí dítky Boží - především ty, jež právě začaly věřit v milost Boží - zvlášť ochránit.

Prvním omylem je víra člověka ve vlastní síly a ve vlastní skutky; víra, že jimi se člověk může uvést do souladu s Bohem.

Kdo se pokouší dodržovat zákon a stát se svatým vlastními skutky, pokouší se o nemožné. Všechno, co člověk koná bez Krista, je poskvrněno sobectvím a hříchem. Jen víra v milost Kristovu nás může posvětit.

Druhý neméně nebezpečný omyl je víra, že Kristus osvobodil člověka od zachování zákona Božího, že jen vírou se stáváme účastníci milosti Kristovy a že naše skutky nemají s naším vykoupením nic společného.

Všimněme si však, že poslušností se nerozumí pouhé formální plnění příkazů, nýbrž služba lásky.

Zákon Boží je výrazem pravé povahy Boží, je ztělesněním velké zásady lásky, a proto je základem vlády Boží na nebi i na zemi. Je stále platný, jak v nebesích tak i na zemi.

Jsou-li naše srdce nově stvořena k obrazu Božímu, je-li v duši  Božská láska, je možné, aby se zákon Boží neprojevil v životě ? Je-li zásada lásky zapsána do srdce, je-li člověk znovuzrozen podle obrazu toho, jenž ho stvořil, je splněno zaslíbení nové smlouvy.

Židům 10,16 - "Dám jim své zákony do srdce, a vepíši jim je do myslí" .

A je-li zákon zapsán do srdce, bude utvářet život. Poslušnost - služba lásky a oddanost lásce - je pravým znamením učednictví. Písmo říká:

1. Jan 5,3; 2,4 - "V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání." "Kdo říká: Poznal jsem ho, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy" . Je to víra a jen víra, která nás místo osvobození od poslušnosti činí účastníky milosti Kristovy, která nám umožní být poslušnými.

Spasení nezískáme svou poslušností, protože spasení je svobodný dar Boží, který přijímáme vírou. Poslušnost je plodem víry.

1. Jan 3,5.6 - "A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal".

To je pravý zkušební kámen. Přebýváme-li v Kristu, přebývá-li v nás láska Boží, jsou naše city, naše myšlenky, naše úmysly a naše činy v souladu s vůlí Boží, jak je vyjádřena v přikázáních svatého zákona Božího.

1. Jan 3,7 - "Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost – tak jako on je spravedlivý".

Spravedlnost je vymezena svatým zákonem Božím, kde je vyjádřena v deseti přikázáních daných na Sinaji. Domnělá víra v Krista, která tvrdí, že člověk byl zproštěn povinnosti poslouchat Boha, není vírou, ale opovážlivostí.

Efezským 2,8; Jakub 2,17 - "Milostí tedy jste spaseni skrze víru," avšak "stejně tak i víra, nemá-1i při sobě skutky, je sama o sobě mrtvá".

Odevzdáš-li se mu a přijmeš-li ho za svého Spasitele, budeš Jeho zásluhou považován za spravedlivého, ať je tvůj život sebe hříšnější. Kristův charakter stojí na místě tvého charakteru a Bůh tě přijímá tak, jako bys byl nehřešil.

A k tomu, Kristus dává nové srdce. Vírou přebývá v tvém srdci. Vírou musíš dodržovat toto spojení s Kristem a denně musíš podřizovat svou vůli Jeho vůli; a pokud tak budeš činit, bude Kristus působit v tobě vůli i čin ke své libosti.

Čím více se přibližujeme Ježíši, tím více nedostatků budeme na sobě shledávat, neboť naše soudnost se zlepší a vedle dokonalé povahy Ježíšovy se ukáže naše nedokonalost v jasnějším světle. Je to důkaz, že satanovy klamy ztrácejí svou moc; že oživující vliv Ducha Božího nás probouzí.

Změnu srdce, kterou se stáváme Božími dětmi, nazývá bible znovuzrozením.

Posvěť se Bohu hned ráno, ať je to tvá první činnost: Modli se: "Přijmi mě, Pane, celého jako své vlastnictví. Kladu všechny své plány k tvým nohám. Použij mne dnes ve své službě. Zůstaň ve mně a dej, abych celé své dílo dokonal v tobě". Tak se modli každodenně. Každé ráno se posvěť Bohu pro nadcházející den. Předlož mu všechny své plány, aby svou prozřetelností určil, které se mají uskutečnit a které nikoli. Tak vkládej každý den svůj život do rukou Božích a tvůj život se bude stále více a více utvářet podle života Kristova.

Láska k Ježíši se projeví v touze pracovat tak, jak pracoval on, pro blaho a spásu lidstva. Povede k lásce a něžnému soucitu ke všem stvořením, o něž pečuje náš nebeský Otec.

Jakmile někdo přijde ke Kristu, zrodí se v jeho srdci touha sdělit druhým, jak vzácného přítele našel v Ježíši; spásná a posvěcující pravda nemůže zůstat v jejich srdci zavřena. Jsme-li oděni spravedlností Kristovou a naplněni radostí, že v nás přebývá jeho Duch, nebudeme moci mlčet.

Srdce zatouží po něčem vyšším. Není v něm místa pro lenost nebo sobectví. Ti, kteří se takto věnují nesobecké práci pro blaho druhých, dělají to nejlepší pro vlastní spasení. Chceme-li pracovat pro Krista můžeme pracovat v rodinném kruhu, ve sboru, mezi přáteli, sousedy nebo v zaměstnání.

Naučte se slyšet, jak k nám Bůh promlouvá. Bůh nám odhaluje svoji vůli ve svém Slově - Bibli, svém stvoření - přírodě a také prozřetelností a  našem svědomí.

Když se ve svědomí uhostí výčitky, proč je neposlouchat  a nedbat tak na hlas Ducha Božího?

Máme-li postřehnout Boží hlas, vyžaduje to vážnou pozornost. Musíme odolat vlastním sklonům a zvítězit nad nimi, uposlechnout hlas svědomí bez průtahů nebo omlouvání, aby jeho výzvy nepřestaly a nezmocnila se nás vlastní vůle a pudové jednání.

Pán nám radí, abychom v modlitbě o samotě a v tichosti zkoumali vlastní srdce, naslouchali hlasu pravdy a svědomí. Nic nedává tak jasné sebepoznání jako modlitba v ústraní.

Když už jednou opustíte svou přirozenou nezávislost a vlastní vůli a nahradíte je dětsky povolnou poslušností, budete-li ochotní se nechat vyučovat, zaslechnete hlas pravého Pastýře, jak praví: „To je ta cesta, jděte po ní.“ (Izaiáš 30,21) Není doby nebo místa, kdy by bylo nevhodné vysílat k Bohu prosbu. Nic nám nemůže zabránit, abychom nepozvedli svá srdce v opravdové modlitbě. Uprostřed davu na ulici, při své každodenní práci můžeme vyslat prosbu k Bohu a žádat o Boží vedení.

Přinášej Bohu své potřeby, své radosti, své starosti, svá přání i své obavy. Tvé břímě ho neobtíží, ani ho neunaví. Ten, jenž ví o každém vlasu na tvé hlavě, není lhostejný k potřebám svých dětí. "Vždyť Pán je plný soucitu a slitování" (Jak 5,11) V modlitbách ale nemysleme jen na sebe, chvalme Boha a děkujme za milost.

Kristus nenabízí vyučování lidem ješitným, samolibým či tvrdohlavým. Pouze pokorným a poddajným zaslibuje vedení při rozhodování, pouze takové bude učit své cestě.

Křesťanský život je životem každodenního odevzdávání, podřizování se a průběžného překonávání překážek vedoucím denně k novým a novým vítězstvím. Toto je skutečný růst v Kristu.

Láska k Bohu by měla být hlavním zdrojem našeho konání.

Když někdy něčemu nerozumíme, nepochybujete  o Božím slovu proto, že nemůžeme pochopit tajemství prozřetelnosti Boží. V přírodě nás stále obklopují tajemství, jež neumíme vysvětlit. I nejjednodušší formy života představují problém, který nedokáží vysvětlit ani nejmoudřejší myslitelé.

Bible podává pravdu tak prostě a tak dokonale přizpůsobenou potřebám a tužbám lidského srdce, že to udivilo a uchvátilo i největší vzdělance, současně však umožňuje i nejprostším a nevzdělaným poznat cestu spásy.

Existuje důkaz pro každého - pro nejvzdálenější i pro nejprostší - důkaz, který poskytuje vlastní zkušenost. Bůh nás zve, abychom pravdivost jeho slova, pravdu jeho zaslíbení vyzkoušeli na sobě. Vyzývá nás: "Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý" (Žalm 34,9). Místo, abychom spoléhali na slova jiných, máme se přesvědčit sami. Pán praví: "Proste a dostanete" (Jan 16,24). Zaslíbení Boží se plní. Nikdy neselhala a nikdy nemohou selhat. To vše nás naplňuje radostí.

Zanedlouho se rozevřou brány nebes, aby dítky Boží vešly a z úst Krále slávy uslyší požehnaní, jež bude znít jejich uším jako nejlíbeznější hudba: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa" (Mat 25,34).

Pak budou vykoupení uvítáni v domově, který pro ně připravuje Ježíš.